Když se dva světy srazí

Procházím pod rozkvetlými mandloněmi na Petříně a připadám si zároveň jako doma a jako cizinec. K Petřínu mě vážou četné osobní vzpomínky – sem chodívám téměř každé jaro, tady jsem četla knihy na seminář literární teorie a právě sem jsem kdysi dávno vkročila jako oficiálně svobodná a odešla zadaná a o nějaký čas později dokonce zasnoubená. Proč si tedy připadám jako cizinec, ptáte se? Protože tentokrát mluvím anglicky a rovněž vedle mě zvoní angličtina s jasně slyšitelným australským přízvukem.

Austrálie a Praha pro mě až donedávna byly mentálně naprosto oddělené světy. Když jsem se poprvé procházela po Brisbane, čišela jinakost úplně ze všeho. Vzduch jinak voněl, stromy jinak vypadaly, ptáci křičeli, slunce vás hrozilo sežehnout a budovy se blyštěly oslnivě moderní novotou. Chodila jsem sem a tam, vykrucovala si krk a měla velmi intenzivní dojem, že se nacházím na druhém konci světa v úplně každém myslitelném smyslu.

V Austrálii jsem neměla žádnou historii, nikdo mě neznal a nikdo neovládal ten bizarní jazyk, který umím nejlíp ze všech. Tady se oproti tomu moje osobní historie nachází úplně celá: lidé, tragické události, vtipné historky, šťastné okamžiky, zlomená srdce, úspěchy, selhání. Hnízdí tu pocit jakési bezpracné samozřejmosti; téže samozřejmosti, s níž mluvíme rodným jazykem. Nemusíme nad tím přemýšlet, stejně jako nemusíme přemýšlet, na kterou stranu se máme rozhlédnout, když přecházíme silnici.

Když za mnou moje australská Lauren přijela, bylo to, jako by se dva naprosto odlišné světy zničehonic srazily. Vltava, panorama Pražského hradu, malovaná bazilika na Vyšehradě a do toho zasvěcené lingvistické debaty a úvahy o tom, jak se má nespisovná čeština ke stylově nižším rejstříkům angličtiny. Považovali byste být a bejt za totéž slovo? Příští zastávka Pohořelec. Pozdravuje tě Cliff!

Kloubím svoje anglické já s češtinou všude kolem a svoji lingvistickou identitu se vším, co jsem tady. Vzala jsem Lauren do školy jako rodilou mluvčí, chodily jsme spolu po chodbách, které tak dobře znám, a přestože ve škole mluvím anglicky skoro pořád, tentokrát to nebylo jenom jako, Češi, kteří si spolu hrají na angličtinu. Tohle bylo úplně načisto, stejně načisto jako já na pobřeží Tasmánského moře. Kdo jsem se svými teenagery, když vedle mě stojí kolegyně z akademického světa? Dívám se, jak si moji studenti s Lauren nadšeně povídají, trochu se bojí, ale usmívají se a oči jim jiskří. Kde jsem víc doma: tam, kde vyprávím o tom, že v češtině říkáme, že si navzájem držíme palce, nebo tam, kde musím vysvětlovat, co že to jsou ty jazykové univerzálie a proč je skvělé se jimi zabývat? A což teprve, když na vyšehradských hradbách s Lauren potkáme jednoho z mých loňských univerzitních studentů, kterému nemusím vysvětlovat ani jedno?

Svým teenagerům na další hodině s radostí sděluji, jak z nich a z jejich angličtiny byla Lauren nadšená. Ve třídě se i tentokrát po mých slovech rozlije světlo, které si tak živě pamatuju z loňského listopadu, kdy jsem je pochválila poprvé. A tehdy mi to dojde. Tohle je ten spojovací prvek, ať už se právě nacházím kdekoli. Právě tohle světlo mě v Austrálii zalilo do takové míry, že jsem si ho, celá oslněná, pořádný kus odvezla i s sebou domů. Trochu jsem se bála, že ve zdejším ruchu všedních dní pomalu ale jistě vyhasne. Jak se ovšem ukazuje, není tomu tak. A právě teď mám to obrovské štěstí, že září svou původní jižanskou intenzitou přímo z našeho obýváku.

O knížkách na mém stolečku

Kdyby to náhodou z názvu mého blogu nebylo jasné, mám doma křeslo. Někdy slouží jako skladiště, někdy jako rozšíření oděvní skříně (komu se to nikdy nestalo, ať první hodí kamenem). Po většinu času ale dělá čest své původní funkci – a aby byl efekt dokonalý, stojí u něj nízký stoleček, na němž se prakticky nonstop nacházejí dva komínky knih. Knih, které si samozřejmě už už chystám přečíst, ze stolečku je odexpedovat tam, kam patří, a mít tam krásný volný prostor. Teď si ovšem radši ty kameny nechte bezpečně po kapsách.

Když mi onehdy přišla upomínka z fakultní knihovny, smutně jsem si povzdechla. Já samozřejmě vím, že mi na stolečku ta knížka leží. Je úhledně založená a hned vedle se nachází sešit, do kterého si z ní dělám výpisky. Jenže já jsem jako správná doktorandka přečetla jen to, co jsem potřebovala, abych publikaci mohla citovat, a dočíst to celé jsem se nedonutila. I když jsem vážně chtěla. Jenže dokopejte se k tomu, když už znáte argumentační strukturu, hlavní poselství knihy i autorův pojmový aparát. Opravdu tam může být něco dramatického navíc? A hlavně: chci obětovat minimálně celý jeden den na to, abych to zjišťovala?

A to je, prosím pěkně, pracovní záležitost, to znamená kniha, na kterou jsem si udělala čas v pracovní době. V rámci své akademické činnosti ostatně v poslední době pořád něco čtu a píšu. A pak čtu a přepisuju. A zase přepisuju. A dočítám. A zase píšu. A pak je večer a to poslední, co chci dělat, je jít si zase číst. Vždyť to jsem dělala celý den! Podle toho to pak ovšem vypadá. Kolegyně z kabinetu mi například už před delší dobou půjčila velmi atraktivní a navíc velmi štíhlou knížku. Říkala jsem si, že tu bych mohla zvládnout v dohledné době přečíst, má přece pouhých sto stránek. Jak to dopadlo, ovšem nejspíš tušíte. Na mém stolečku se tahle kráska vyjímá už několik měsíců. Stejně jako ta Duna pod ní. Ta je ovšem řádově tlustší.

A to je, prosím pěkně, půjčená literatura, u které mám aspoň pocit viny z toho, že už mi leží na stole dlouho a měla bych ji vrátit. Pak je tady ale ještě nejnižší kasta, totiž vlastní kusy. Knížka, kterou jsem dostala k Vánocům a na kterou se opravdu těším, apartně přikrytá jiným kusem, který mám rozečtený od podzimu, kdy jsem kus použila při výuce. Pod tím tlustý fascikl, který používám tak maximálně, když si něco potřebuju podložit, a úplně vespod tenoulinký svazeček, na jehož existenci pravidelně zapomínám a u kterého bych vám ani teď nebyla schopná říct, co že v něm vlastně je.

Ještě donedávna jsem sama pro sebe předstírala, že knížky se na mém stolečku nacházejí dočasně, jednoho dne je všechny přečtu a uklidím do knihovny nebo vrátím původním majitelům a bude mi tam ležet jeden, maximálně dva zcela aktuální svazky. Myslím, že je na čase přiznat barvu. K tomu prostě nedojde. A jelikož spousta věcí závisí jen na našem vnitřním nastavení, řekla bych, že měnit bychom měli to, co měnit dokážeme. Tedy si to shrňme: mám doma křeslo a u něj malý stoleček. A na něm se, přátelé, nachází krásná, stylová dekorace, která dokonale ladí k mojí osobnosti. Sestává ze dvou hromádek a je tak flexibilní, že její barvy i tvary se čas od času mění. Podle nálady, ročního období, toho, jestli jsem zrovna utírala prach, a také – a to je možná vůbec nejdůležitější – podle toho, jestli mi zrovna z fakulty přišla upomínka.

Horor jménem lyžák

Musím se přiznat, že když jsem si přečetla článek od Psice o školním lyžáku, nastartovalo to ve mně vlnu vzpomínek. Ano, i já, ortodoxní nelyžař, jsem se kdysi jednoho lyžáku účastnila. Bylo mi dvanáct a po oné zkušenosti už jsem nikdy na lyže nevstoupila a během následujících šesti let na gymlu jsem se neúčastnila ani jednoho třídního výjezdu. Jediné, co jsem nesabotovala, byl školní výjezd do Francie. Protože Francie, chápete.

Zostra to začalo ještě předtím, než jsme vůbec dorazili na místo určení. Chata se totiž nacházela na vršku prudkého několikakilometrového kopce, kam naše dospělé vyvezla rolba, zatímco my jsme šplhali závějemi po svých. Abyste získali potřebný kontext: pokud mě neznáte osobně, tak v reálu působím zhruba stejně, jak byste si to tipli, když mě čtete. Tzn. jako intelektuální, fyzicky velmi křehká a drobná osůbka, které radši ten kufr vezmete, protože se prostě nemůžete dívat na to, jak se s ním tahá sama (testováno na lidech). Vyzbrojeni touto informací se můžeme společně vrátit zpátky do Krkonoš před mnoha lety.

Když jsme se konečně do chaty vydrápali, situaci to příliš nezlepšilo. Před odjezdem jsme se měli rozdělit do pokojů po třech, což se může zdát jako velký luxus. Byla to ovšem, jak se ukázalo, pouze klamavá reklama. Třílůžkové pokoje byly už z nějakého záhadného důvodu obsazené, a tak majitelé chaty prostě vzali volný šestilůžák, šoupli do něj další dvě postele, které se tam ještě vešly, a skončily jsme tam pěkně v osmi. Na pokoji jsme měly jediné maličké topení, které jsme každý den obkládaly obrovskou hromadou mokrých věcí, a takové prosté úkony jako vyjít na chodbu se záhy staly bezmála hrdinstvím.

Jelikož jsem nikdy předtím nestála na lyžích, skončila jsem v družstvu pro podlidi, co nikdy předtím nestáli na lyžích. V praxi to znamenalo zejména to, že jsme z jakýchsi záhadných důvodů nesměli používat vlek. Takže jsme sjeli kopec (což je jedna z velmi mála opravdu pozitivních vzpomínek na celý tenhle podnik) a pak ho další půlhodinu celý šlapali zase nahoru. Když jsme měli kliku, sjeli jsme ten kopec za den třeba i čtyřikrát. Pak opět následoval výstup na onen již zmiňovaný krpál s chatou, a to v lyžácích a s lyžemi na ramenou. Aspoň na nás ale tentokrát nikdo z rolby se smíchem nepokřikoval, ať přidáme.

Energii jsme doplňovali místní kuchyní, na kterou se rovněž velmi těžko zapomíná. Obzvlášť buchtičky se šodou, které byly tak tuhé, že o ně spolužačka ohnula vidličku a následně dostala sprdunk za to, že demoluje vybavení chaty, mi utkvěly. Šťastnější spolužáci movitých rodičů se radši živili sladkostmi, které si dovezli z domova, nebo sušenkami, co se daly koupit na baru.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Postupně onemocněla asi tak půlka celého kurzu, u mě se to začalo projevovat zhruba v polovině týdne. Nejdřív to vypadalo jako celkem normální viróza, která nemocničního veterána, jako jsem já, nemůže rozházet. Netrvalo ovšem dlouho a teplotu mi měřil sám doktor, který tam jel s námi, a kolem mojí postele stáli úplně všichni dospělí, které jsme s sebou měli. Bezradně na sebe koukali, mluvili podivně potichu a pak mi dali jakýsi prášek a zabalili mě celou do mokrého ručníku. Pamatuju si, že už tehdy v těch zvláštně vyhýbavých konverzacích padlo slovo čtyřicet; po letech pak naše někdejší tělocvikářka mezi řečí nezávazně prohodila, že mi tehdy radši vůbec neřekli, jak moc vysokou horečku jsem měla. A taky že se fakt báli.

V druhé půlce týdne už mi bylo úplně jedno, že máme na pokoji jediné maličké topení, na kterém se naše věci nemají šanci usušit, ani že čtvrté družstvo nesmí na vlek. Dokonce mi bylo putna i to, že jídlo se nedá jíst, protože jsem měla úplně jiné starosti. Dolů k autobusu, který nás vezl domů, jsem jela na rolbě. Vskutku stylové zakončení celé té štrapáce – mohla jsem si připadat jako královna. Nebo (a to bude možná o něco přesnější) skoro jako učitelka tělocviku, která jede kolektivní lyžákové trauma s chutí předat další generaci.

Kontejnerová story

Osud tomu chtěl, že jsem před několika lety v Praze zakotvila v relativní blízkosti jedněch studentských kolejí. Na první dobrou se může zdát, že nejde o nic pozoruhodného, však je to docela obyčejný panelák. Po nějaké době jsem ale zjistila, že tenhle panelák s sebou nese nečekané benefity. V tomhle konkrétním případě jsou to – kupodivu – popelnice.

Kontejnery na tříděný odpad před „našimi“ kolejemi totiž nejsou žádná nudná sídlištní záležitost. Tady to žije! Jistě, najdete tu vyřazené skříňky, věšáky na prádlo a sem tam tašku s oblečením, jak jsme zvyklí, ale tam to ani zdaleka nekončí. Výměna zboží probíhá skutečně čile – přilepšit si tak můžete nádobím, menšími spotřebiči, oblečením, botami, zrcadly, knihami a učebnicemi (za mě vyhrála anglická učebnice, co vypadala jako z osmdesátek) a mnohým dalším, co se tu fluidně objevuje a mizí v libovolných denních i nočních hodinách. Po Novém roce a zejména na konci června se můžete těšit na bezmála umělecké intervence v podobě takového množství lahví od alkoholu, že se ke kontejneru na sklo není možné přiblížit pomalu na několik metrů. Hlavním trumfem je ale jednoznačně celá záležitost s dveřmi.

Začalo to tím, že jsme jednoho dne našli u kontejnerů dveře od lednice. Ano, jenom dveře, zbytek lednice nebyl nikde v dohledu. Zůstala jsem na ně tehdy koukat a říkala si, koho napadne urvat z lednice dveře a dát je jinam než celý zbytek. Provádějí místní medici nějaké zvláštní rituály? Nebo že by se lednice dala rozebrat na nějaké užitečné suroviny, které využijete dejme tomu na operačním sále, ale dveře jsou takříkajíc plonkové? Nebo si někdo z okolí řekl, že chudým studentům se může hodit opravdu cokoli, tak proč by ne právě dveře od lednice?

Tehdy jsme si mysleli, že jde o jednorázovou pikanterii. Jednoho dne jsme ovšem u popelnic našli další dveře, tentokrát normálně od bytu. Takové ty potažené koženkou. To už jsem se smála nahlas a vzhledem ke svému humanitnímu vzdělání, které obsahuje i určitý objem znalostí o našich křesťanských kořenech, si začala pokládat otázku, jestli se řeholníci či řeholnice z klášterů v okolí nesnaží o nějakou netradiční evangelizaci mezi mladými, patrně v duchu Kristova výroku „já jsem dveře“. Nebo že by naopak oni byli cílovou skupinou?

Myslím, že ve světle popisovaných událostí vám patrně nebude činit větší problémy vžít se do mojí reakce, když jsem před časem v blízkosti kontejnerů zblýskla auto, z jehož kufru jakýsi pán vyndával solitérní dveře od auta. Představila jsem si, jak právě tyhle dveře dovrší moderní kristovský triptych lednice-byt-auto (tady by jistě šlo najít nějakou hlubokou eschatologickou symboliku) a nenápadně jsem zpomalila, abych viděla, jestli pán zamíří ke kontejnerům. Nezamířil. Zklamalo mě to, ale ke štěstí mi v tu chvíli stačila už jen ta představa.

Jak se nicméně záhy ukázalo, na zázraky si někdy stačí opravdu jen počkat. Když jsem o pár dní později šla touž trasou, vybuchla jsem vprostřed ulice smíchy. Byly tam, přátelé! Dveře od auta v celé své neužitečné kráse, elegantně opřené o červený kontejner na elektrospotřebiče. A já už zcela na férovku přijímám sázky: jaké dveře najdeme příště?

O lidech, co jsou pořád v pohodě

Nevím, jestli někoho takového osobně znáte, ale je dost možné, že ano. Na téhle planetě totiž existuje celý druh lidí, kteří se vždycky, když je potkáte, usmívají. Zeptejte se jich, jak se mají, a oni odvětí, že dobře. A pokud si s nimi začnete povídat, sypou ze sebe akorát tak vtipné historky. Lidé, co se zdají za všech okolností naprosto v pohodě.

Takoví lidé zpravidla vyvolávají dva druhy reakcí. Ostatní si je buď začnou protivit, protože jsou to nehorázní šťastlivci, a to je prostě nespravedlnost. Anebo je začnou naopak náruživě vyhledávat, protože podle všeho se s málokým tráví čas líp než s osobou, které si můžete vždycky vylít srdce, ale která na vás nebude hrnout svoje vlastní problémy. Pohodoví lidé se tak stávají univerzálními vrbami a oporou do nepohody pro každého. Vždycky mají po ruce úsměv, pochopení a neotřesitelnou stabilitu vlastní duševní rovnováhy. Co víc si přát?

Jenže on je tady jeden háček; vlastně možná i docela objemný hák. Jak o něm vím? Protože jsem zástupce výše zmíněné skupiny tak ukázkový, že mi lidé na potkání říkají, jak se pořád směju, jsem jako sluníčko nebo že jsem neustále těžce v pohodě (konec citátu). A kde že je ten háček? Inu, jednoduše to není pravda.

Lidé, kteří jsou pořád v pohodě, se totiž akorát zpravidla naučili, že na jejich potřebách nezáleží a měli by tady být především pro všechny ostatní. Vždyť problémy ostatních jsou mnohem závažnější! A zatěžovat druhé těmi svými, to přece nemůžu. Tenhle myšlenkový pochod je obzvlášť smutný: nechceme svoje okolí zatěžovat. Jednak protože si myslíme, že je nezajímáme, a jednak protože moc dobře víme, jaké to je, sloužit jako opora a posluchač všem okolo. Vypadáme sice v pohodě a rozloučíme se s vámi nejspíš s úsměvem, už ale nevidíte, co se stane potom: v slzách se totiž zhroutíme až spořádaně doma. A možná se při tom budeme i trochu divit, co blbneme. Vždyť nám se přece nic neděje!

Když mě nedávno zahrnuly v jeden den zprávy od pěti různých lidí a telefonáty od lidí tří (maily nepočítaje), bylo už od určité chvíle celkem jedno, o co šlo a jak moc banální ten rozhovor byl. Večer toho dne jsem měla velmi akutní pocit, že pokud mi zavolá nebo napíše ještě někdo, nejspíš na místě umřu. S lítostí musím konstatovat, že to zjevně muselo dojít až takhle daleko. Dokonce několikrát. Jinak bych se nejspíš pořád chovala tak, jako by na mně v situaci, kdy ostatní mají problém, něco potřebují nebo chtějí, nezáleželo a mám povinnost být neustále k dispozici. Teď už ale nechci. A nejen nechci – nemůžu. Protože zdraví mám jenom jedno, to fyzické i to duševní. A i když vám to dost možná otevřeně neřeknu, tak prostě nejsem pořád v pohodě.