Aneb Rozprava proti modernímu umění.
UmPrum (Vysoká škola uměleckoprůmyslová) slavila letos 130. výročí svého vzniku. K té příležitosti uspořádala výstavu studentských prací snad všech svých ateliérů. Jelikož jsme se ve škole věnovali v rámci filosofie i filosofii moderního umění, řekli jsme si s mým milým, že bychom mohli vyrazit a otestovat své poznatky v praxi. S hlavou otevřenou a zvědavou jsme se tedy vydali na UmPrum.
Už po vstupu do budovy na nás dýchl duch bohémy. Umprum je barák zanedbaný, s odlupující se omítkou, špinavými a oprýskanými okny a spoustou uměleckého harampádí na chodbách. Nevěděla jsem, zda mám být nadšená z umělečnosti tohoto neladu nebo se mám pohoršovat, jak je těm umělcům všechno putna, a tak mají všude binec a o nic se nestarají. Rozhodla skutečnost, že se tam na chodbách normálně kouří, na což jsme koukali s pusou dokořán. Člověk by si myslel, že zrovna škola bude místo civilizované, kde se lidé navzájem nebudou obtěžovat svými závislostmi a ono ejhle! Ale dobře, umělci. Když to vyváží svojí genialitou, budiž. (Později jsme se dozvěděli, že zákaz se tam snaží vedení zavést už dlouho, ovšem bez valného úspěchu.)
Váhala jsem při vstupu do budovy, ale když jsme začali procházet jednotlivé ateliéry, váhání rychle skončilo. Stojím si za tím, že jestli může existovat takováhle vysoká škola, pak je někde něco velmi špatně.
Vyvstávaly nám před očima samoúčelně ošklivé mazanice, v ateliéru módy něco, co nebylo oblečením ani z padesáti metrů se zavřenýma očima, v jiných ateliérech věci průměrně nijaké a v dalších naprosto nepochopitelné nesmysly. Nejdřív jsem si říkala, že je to mnou – nejsem dost vzdělaná a nemám dost velké povědomí. Ale pak jsem usoudila, že takhle to omlouvat není správné. Copak snaha být umělcem znamená, že dělám věci naprosto neužitečné (možná by si měli škrtnout v názvu slovo „průmyslová“?), co nejošklivější, nejnepochopitelnější a nejbizarnější? Jestliže divák potřebuje znát celé dějiny umění, aby byl schopen dílo docenit, je něco špatně. Nic proti návaznosti na tradici, ale to je akademická disputace a ne umění. A navíc – pakliže umění programově likviduje svůj (podle mě) primární účel být krásné, tak má na jméno umění vůbec právo? Kdyby tím něco hlubokého a závažného sdělovalo, budiž. Ale obávám se, že v tomhle případě tomu tak skutečně nebylo. Udělám ošklivou mazanici a jsem velký umělec? Tím víc, že to nikdo nepochopí? Že to snad žádné sdělení nemá? Že by to mohlo nakreslit malé děcko?
Největší problém ale je, že na tohle máme vysokou školu. Školu, kde tohle podporují a snad jim to i tlučou do hlavy. Zkrátka: máme na ty mazanice prestižní instituce a nikomu to nepřijde divné.
Jedinou útěchou po téhle výstavě nám bylo to, že třeba vystavili právě ty práce, které měly působit umělecky. Že normálně se tam dělají i hezké věci. I hezké užitečné věci. Takové, které vám budou pokaždé, když si do nich budete lít čaj nebo víno, dělat radost. Mít vysokou školu na tohle by totiž bylo mnohem, mnohem smysluplnější.
Já bych rozporoval, že funkcí umění má být zobrazování krásného. Spíš bych si myslel, že umění má být vždy kontextuální a jeho funkcí má být něco jako "poukazování k nepodmíněnému"; ale ani to bych nestavěl jako nějakou závaznou definici, do které se musí každý vmáčknout. Na téhle výstavě jsem bohužel nebyl; byl jsem ale na výstavě "flaesh", kde některé obrazy připomínaly jeskynní malby a některé sochy beztvarou hmotu (kus beztvaré hmoty a cedulkou: žena); taky jsem byl trochu rozčarovaný a měl jsem pocit, že buď to není o ničem, nebo potřebuju znát strašně moc, abych to pochopil (a já bych chtěl prostě jen to dílo chvíli kontemplovat a vytáhnout z něj pro sebe význam, ne studovat celou autorčinu biografii včetně toho, na co navazuje). Ale nevim, zdráhám se nad tím vyslovit jakýkoli soud…
jo a vlastně to stejné by u mě platilo v oblasti, jestli má být umění užitečné. Podle mě takové být může, ale nesmí takové muset být…
[1]: Myslím, že tady se funkcí "být krásné", nemyslelo zobrazovat krásné, pěkné, ale krásno v širším slova smyslu. Obraz rozbouřeného moře může být krásný, ale zároveň je hrůzostrašný a děsivý. Zachycení válečné vřavy může být krásné, ale přitom ukazuje něco nekrásného. Myslím, že tady šlo o krásno, které nechává vidět, o cosi jako čistotu sdělení, která kanalizuje umělcovu zkušenost či náhled. Někdy tomu může odpovídat i zobrazení něčeho ošklivého. Někdy jsou expresivní a nejasné tahy vhodné k vyjádření nějaké hrůzy nebo nějakého zážitku, ale jakmile se pouze experimentuje s formou, protože to teď frčí, děláš umění s nějakým účelem, který nepoukazuje k ničemu. Příkladem může být užívání látek obyčejně užívaných spíš na průmyslová zařízení na večerní šaty, které ovšem sešiješ tak, že to ani šaty nepřipomíná, nedalo by se to nosit a je to celkově škaredé. Neříkám, že se v tom nedá najít hluboká kritika společnosti, ale požadoval bych na umění asi ještě cosi jako "dobrý překlad". Nenechávat pochopení a interpretaci (pakliže má mít nějaký směr) přespříliš na divákovi, tj. nezbastlit to z cizích slov a cizího slovosledu, když se to dá říct "po našem". Krása umění má podle mě být právě v určitém vábení k prohlížení, tj. v tom, že je dobře "napsané" a nechává vidět. (A dobrým napsáním samozřejmě nemyslím akademickou malbu nebo nějaký realismus.)
Drsné vyjádření… Nejvíc bych se ztotožnila s požadavkem srozumitelnosti. Umění by mělo oslovovat širší skupinu lidí než jen kunshistoriky či jiné umělce. Nikdy učité dílko nepochopí všichni, ale i tak by mělo umění spíš promlouvat k tomu, co máme společné, k jakémusi všeobecnému lidství se všemi svými klady i zápory.
Nemyslím si, že primární rolí umění je zobrazovat krásné, ale krásné být. Krása sama je pro mě dostatečným oprávněním existence uměleckého díla, protože skrz ní něco "nepodmíněného" promlouvá (a promlouvá to k tomu "všeobecnému lidství"). A když už to krásné není, tak z nějakého závažného důvodu (který v tom ovšem lze nějak najít) – a pak je to v pořádku.