Kdyby byl zítřek poslední

Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.
To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.
Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.
Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.

9 odpovědí na “Kdyby byl zítřek poslední”

  1. Kdyby byl zítřek poslední, tak si dám do pořádku majetek, pohledávky a závazky a vůbec všechny záležitosti, kterým by pak pozůstalí museli se slzami v  očích pracně přicházet na kloub. A pak se s nimi sejdu a rozloučím se.

    To nic. Jen trocha pragmatismu.

  2. Ano, když už se o čtení podobných článků pouštím, nemám se k nim vyjadřovat, vím. A přeci se toho nedržím.

  3. Pěkná úvaha, máš pravdu, že člověk ve větší míře svůj život promrhá (nicméně i já teď válením se u notebooku). A vůbec si občas neuvědomuje, co všechno má.

  4. [3]: Ba ne, právě naopak – trocha toho pragmatismu, abychom se my idealisté nezapomínali vracet občas na zem, je vždycky potřeba 🙂

    [4]: Přesně tak. A přitom stačí tak strašně málo, aby se všechno zvrtlo. Normálně si vůbec neuvědomujeme, jak moc křehcí jsme.

  5. Myslím, že bych poslední den trávil nějak podobně. Určitě bych se nevěnoval věcem praktickým, protože by (za mě) byly v ten den falešným altruistickým gestem.
    O to zajímavější je ale otázka, co bych dělal, kdybych věděl, že budu mít života třeba ještě rok. Tam bych jistě myslel i na to praktické, ale zároveň bych řadu věcí, které dávají smysl jen ve vztahu k delším plánům, prostě vyloučil a věnoval se na plno něčemu, co mi dává smysl, těší mě to a naplňuje. Čili těm věcem, které se v běžném provozu plní jen postupně a mísí se s různými nutnostmi či mrzutostmi, které člověk snese, protože "jistější zítřky" si to nějak žádají.

  6. [6]: Pravda, mít ještě rok, to klade o dost jiné otázky než jeden den. Tam by se asi smísily ty věci smysluplné s těmi krásnými, doplněné o pár nezbytností… díky za komentář 🙂

  7. Domnívám se, že lidé o smrti mlčí hlavně proto, že se jí bojí. Vyhýbají se jí jako čert kříži.
    Martin Luther King pár sní před svojí smrtí řekl, že člověk, který odmítne "výzvu života" ze strachu, že by prohrál, že ten člověk se může dožít třebas stovky, ale jeho duše zemřela tehdy, když odmítl riskovat a tím odmítl žít… O pár desítek let později tutéž větu poupravil a použil P.Coelho ve svých knihách.
    A já žiju každý den tak, abych se večer, když se podívám do zrcadla, nemusela za sebe stydět a hlavně – abych nelitovala… 🙂

    Kdybych věděla, že právě tenhle den je posledním z řady, celou svou existencí bych se snažila udržet při životě.
    Klidně bych se vsadila se samotným Bohem (nebo s jeho druhou polovičkou) o cokoli, jen aby mě tu ještě nechal – pozemské strasti i radosti, to je moje nebe! 😉 (Věčná blaženost zní dost nudně, nemyslíš?) 😛

  8. [8]: Jojo, Martin Luther King to vystihl. A o věčné blaženosti si netroufám nic tvrdit – nějak s ní ještě nemám moc zkušeností 😀

Napsat komentář: Elis Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.