O filosofii, která ztratila smysl

Filosofie se tradičně vnímá jako „takové to plané tlachání o nesmrtelnosti chrousta“. Vždycky když tohle slyším, tak ji začnu vášnivě obhajovat (taky na to mám školy). Na jedné z posledních přednášek postmoderní (tzn. víceméně současné) filosofie jsem však zaváhala, jestli bych se neměla přidat ke skupině kamenovačů a taky si hodit.
Myslím si, že filosofie může měnit náhled na svět, že může měnit život, kultivovat člověka. Že ho může varovat před příliš jednoduchým uvažováním a tak ho vést k moudrosti. Že může zrelativizovat, co je nebezpečně jisté, že může vybarvit a rozhýbat statický a černobílý svět. Znám lidi, kterým filosofie změnila život, které přivedla k víře, které od víry odvedla, znám filosofii těšitelku i filosofii průvodkyni do deprese, ale každopádně filosofii tepající životem, která se chvěje lidskými myšlenkami a pohnutkami.
Od určitého bodu dějin filosofie se mi ale zdá, že se to jaksi zvrhlo. Devatenácté století a první polovina dvacátého století plodily perly nejvzácnější, jako je třeba Sören Kierkegaard, Emanuel Lévinas nebo Karl Jaspers. Pak se ale přehoupla druhá polovina dvacátého století a přišly podivné výroky jako třeba „Nic není mimo text“. Jak jako není mimo text? Můj bratr odpustí, že použiju jeho slova, ale když někoho zabijí teroristi, tak to přece není žádný text, ale krev, maso a kosti!
Někdy mi připadá, že výzkumníci v oboru téhle nové filosofie musejí žít dvojí život, aby sami před sebou obstáli. Vyučující, která nám na toto téma přednáší, je velmi inteligentní a nadaná paní, kterou máme rádi. Vykládala nám, že se podle jednoho autora jménem Jacques Derrida (to je mimo jiné autor výše uvedného výroku) nikdy nic nemůže opakovat: třeba náš podpis nemůže stvrdit naši identitu, protože se pokaždé podepisujeme jinak a nikdy nenaplníme předem daný vzor. Zkrátka není žádná pevná identita, natož její opakování. Krčila jsem rameny a říkala jsem si, že teda dobře, že asi tahle paní musí žít poněkud zvláštní život, když tráví čas tím, že dokazuje, že podpis nemůže stvrzovat identitu. Taky jsem se sama sebe ptala, jak se s tímhle vědomím asi žije. Je takhle pohyblivý a nestálý svět ještě k žití? Protože k čemu jinému by filosofie měla sloužit, když ne k žití? A když se něčím do hloubky zabývám, tak tím přece musím i žít, jinak to ztrácí smysl, ne?
Moje pochybnosti zcela rozmetala věta, která následovala: „Tak a teď vám pošlu prezenční listinu, abyste se podepsali.“ Hned po výkladu, že se teď zabývá tím, jak podpis nemůže filosoficky vzato stvrdit ničí identitu!
Někdy si říkám, jestli opravdu má cenu filosofii, když vypadá takhle, ještě obhajovat.

12 odpovědí na “O filosofii, která ztratila smysl”

  1. Když si někdo s pojmy hraje dostatečně dlouho, je to pak zkrátka jako ve filmu Děkujeme, že kouříte: "Ten chlap je génius. Dokázal by vyvrátit i gravitaci."

  2. Filosofie je v určitém ohledu dobrá, ale jít někdy až do takových paradoxů, které kompletně rozbijí pravidla společnosti… se holt neoplácí. Protože pak se většinou skončí u toho, že nic neexistuje, takže neexistuju ani já.

  3. [1]: Ano, přesně! A nejhorší je, že jakmile do téhle mašinérie jednou vlezeš, tak už ti to nejspíš přestane připadat divné.

    [2]: No ono to právě pravidla společnosti nerozbije – na to není rozumová reflexe dost silná. Natož taková, která vyvrátí tvojí vlastní existenci. Pak se totiž stává bezpředmětnou a absurdní a absolutně ne k tomu, aby se podle toho dalo žít. A v tu chvíli je to celé k ničemu.

  4. [2]:: Nechci tu dělat medvědí službu článku, ani odrazovat od psaní, ale zrovna filosofii vděčíme, mimo jiné, za náš moderní vědecký přístup, který se často odvozuje od Descarta. A vynechávám tu problematičnost vědeckého postupu. Čili, jak říkala M., filosofie, která popírá existenci myslící bytosti, prostě nemá smysl a nechytne se. Descartes naopak vyšel právě z toho, že o své existenci pochybovat nelze, respektive učiním-li to, pak jsem, protože pochybuji.
    Ani Derrida se nemusí číst tak absurdně, protože jakmile dojde k připodobnění viditelného světa a všech viditelných projevů k textu, pak je skutečně celý svět textualitou a texty v různých smyslech se ocitají ve vztazích, vzniká intertextualita. Ještě o něco méně absurdní je to v situaci, kdy se o teroristickém činu opravdu často dovíme v novinách, čili skrze text. Jaká pak realita?
    A jestliže někdo zdůrazní nestálost identity, přestože v extrémním pojetí se to zdá jako blbost, nechtěl tím třeba pouze zachytit proměnlivost? Na kartičce do knihovny mám podpis, který je veskrze nepodobný podpisu, jež užívám dnes. Pointa tak byla zejména v odmítnutí identity ve smyslu dokonalé totožnosti. Věci si jsou jen podobné. Krásně je tahle pointa vidět na synonymech nebo v kritice logických či matematických definic, kde je definice vlastně jenom zkratkou. -pVq = p -> q Pro logika identita, pro Derridu podobnost. A paradox jakoby zmizel. Já bych tu ale vyzdvihl "jakoby", protože je to prostě jenom perspektiva, která něco nechává vidět, ale něco jiného zase zatemňuje. Právě to zatemněné M. skvěle vystihla.
    A proto mít tisíc rukou, tak jich většina článku tleská, a ty co netleskají, tleskají tím jedním párem, který by vzdoroval. 😀

  5. Postmoderna mi popravdě taky nedává smysl. Já jsem ontologický naturalista v linii Davida Humea, protože mi tahle koncepce přijde jako dosud nejlépe nastavené zrcadlo současnému světu.

  6. [5]: No právě. A v tom je ten vtip 🙂

    [6]: Postmoderna dává smysl tak nějak jenom zčásti: všemi deseti se stavím za to, abychom všichni nechali projít své hodnoty a jistoty ohněm její kritiky. Ale dál už jí ten smysl skutečně dost chybí.
    Tak to mnohé vysvětluje – například už úplně chápu, proč tě můj článek o iracionalitě nenechal chladným 🙂

  7. [7]: Jo, já rozhodně neupírám postmoderní filosofii hodnotu. Jenom tvrdím, stejně jako ty, že nakonec prostě nefunguje. Její provokativní ostří je mi taktéž sympatické.

  8. To mi připomnělo tu bsjku o přednášející na velice nudné přednášce o rozlišování mezi dromedary a velbloudy, kdy přednášející okrikl vyrusujiciho dromedár "ty špinavý velbloude" Jinak souhlas, občas je třeba podívat se na všední jistoty z určitého nadhledu, a k tomu může posloužit i filosofie i když nejen ona…. viz předsudky o sociálních skupinách, o tom že něco nejde jinak než se to dělalo vždy apod…

Napsat komentář: Jeremiáš Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *