Kdyby byl zítřek poslední

Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.
To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.
Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.
Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.

O skvělostech „posledňáku“

Je mrazivé lednové nedělní odpoledne, já mám rýmu, celkem pražádnou chuť cokoli dělat a volno. A tak se celkem nudím.
Počkat.
Už jsem se zmínila, že zítra začíná zápočtový týden, tedy v podstatě zkouškové?
A já nemám co dělat?
Ano, přátelé, je to tak. Mně samotné z toho spadla brada, div to o zem nebřinklo. Aneb o skvělostech druhého ročníku magisterského studia, takzvaného posledňáku.
Bakalářské studium jsem měla – také protože jsem děsný poctivec – pekelně těžké. A jelikož jsem ho chtěla udělat během standardní doby tří let, tak ještě těžší. Co to znamenalo pro Vánoce? Žádné dobré zprávy. Učit se jsem si během svátečních dní zakázala, hned 27. ale přicházela tvrdá dřina, kterou často rozředil až začátek dalšího semestru v půlce února.
Ta děsivá dřina ale taky něco znamenala pro moje magisterské studium. V prváku jsem se hodně stresovala, protože to byl nový začátek s novými lidmi na nové katedře. Prvák, ať už bakalářský či magisterský, se dá ve zkratce označit asi jako „nesplníš dost předmětů = letíš“. Teď jsem ale v druháku. Kreditů mám z loňska dost. Znám běh naší katedry i naše vyučující. Výsledek? Během Vánoc jsem do školy nemusela dělat skoro nic a první lednovou neděli trávím brouzdáním po internetu a koukáním na již několikrát viděné díly mého milovaného seiárlu Yes, Minister.
Protože:
  • seminární práce píšu recyklovaně, tedy o tématech, na která už mám načteno z předchozích čtyř studijních let (a že toho je!)
  • na zkoušky se učím maximálně tři dny dopředu (vlastně spíš dva až jeden den – protože to prostě stačí a hotovo)
  • a letos v prosinci jsem udělala důležitou první zkušenost – zkouška se dá udělat za jedna, i když jsem nepřečetla povinnou literaturu.
Čtyři roky tvrdé dřiny se vyplatily. Nejenže jsem teď zásobená hotovými rezervoáry načtené literatury a nahromaděných poznatků, ale také jsem zjistila, že stresovat se něčím jako školou je prostě zbytečné. Proč? Proč by mělo něco jako škola ovládat můj život? Zvlášť když vidím, že i s daleko menší přípravou, než jaká bývala mým standardem, jde udělat zkoušky za jedna?
Někdy je třeba trochu slevit a začít brát ty věci, které si přehnanou pozornost nezaslouží, méně vážně. Mně se to podařilo až v posledňáku, ale i to se počítá. Jdu dál brouzdat po internetu.