Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.
To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.
Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.
Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.