Studuju a studuju ráda. Ale studuju humanitní obor, který je nový, a to tak nový, že jeho jméno v podstatě nikomu nic neříká. Výsledek: velmi nerada mluvím o svém studiu před těmi, kdo mě ještě neznají. Seznamování se ale vyhnout nedá, znáte to: jdete někam mezi lidi, někdo vás někomu představí a už to jede.
Rychlejší se zeptají rovnou: „Co studuješ?“ Pomalejší si projdou ještě meziotázkou „Co děláš?“ a meziodpovědí „Studuju.“ Až sem dobrý. Teď to ale přijde: „A co studuješ?“
Zpravidla začínám fakultou, v dobré víře, že to sice je obecný údaj, ale mohl by stačit a konverzaci o studiu tak ukončit. „Studuju Fakultu humanitních studií na Karlovce.“
Všimněte si preventivního dodatku „na Karlovce“ – to je už rovnou vysvětlení, které předchází mnoha otázkám typu „Ježiš, a kde taková fakulta je, prosímtě?“ proneseným velmi soucitným tónem – asi jako když vám umře štěně. Některým tohle stačí a já si oddychnu. Většinou se ale stane jedna z následujících variant:
1) „Cože, to taky existuje?“
2) „Aha, jasně.“ (chvíle ticha, v níž slova docházejí z uší do mozku) „A co se tam studuje, prosímtě?“
3) „To je ta fakulta, co se jí přezdívá fakulta hledající smysl? Nojo, tak tam je to prej hrozný!“
Co se na to dá říct? Zpravidla se tvářím velmi laskavě u prvních dvou možností a u třetí se směji tak duchaplnému vtipu. Konverzace pokračuje, vysvětlím, že taková fakulta nejen existuje, ale dokonce se jí daří. To je celkem příjemná část, ale hovor se neomylně se stáčí k nejhoršímu: „A co přesně tam studuješ?“
Nebudu vás zatěžovat názvem našeho oboru, ale je to slovo, které nikdo nezná (a ještě asi tři další, ale pod těmi si zpravidla taky nikdo nic nepředstaví). Následuje tedy léty odzkoušené půlminutové shrnující vysvětlení, na které už mám skutečně alergii. Ne, nebaví mě po stotisící zase vykládat, co to slovo znamená.
Řeč plyne a schyluje se k velkému finále, které důvěrně znají všichni, kdo nestudují medicínu nebo práva.
„A co s tím prosímtě jako chceš dělat?“
Případně druhá varianta (zpravidla využívaná lidmi staršího věku): „A až to vystuduješ, co z tebe teda bude?“
Tady se láme chleba. Zpravidla odpovídám, že hodlám pokračovat na doktorát a zůstat na univerzitě. To je první a poslední bod, který tázače uspokojí, neboť je to první věc, kterou zná a chápe napoprvé a na kterou dokonce mívá názor. A to nejen nějaký názor, ale názor kladný! Akademici totiž sice v podstatě nejsou placeni (tomu, co dostávají, by se dalo spíš říkat dávka v hmotné nouzi), ale zato má jejich povolání stále ještě určitou prestiž.
Většina lidí tady uznale pokývá hlavou a začne se bavit o něčem jiném. Můj tlak a tep se vrátí na původní úroveň a vše je v pořádku.
Někdy ale ani tady utrpení nekončí. Jsou totiž lidé akademických poměrů znalí.
„To je pěkné, chytré lidi potřebujeme. Ale asi se budeš muset bohatě vdát.“
Ono ani není nutně potřeba být humanitním studentem. Daňový poradce? Jo, to je ten navoněný hezounek, jak přijde do zadlužené rodiny, vypoví všechny solidní smlouvy, zruší to, co ještě fungovalo a obere je o poslední zbytky peněz, co ještě mají.. a na to se fakt musí skládat zkoušky? A těžké k tomu?
A to tě taková práce bude bavit, nebylo by lepší zůstat u toho účetnictví s poradenstvím?
Nicméně soucítím a věřím, že úmornost tvého vysvětlování je ještě někde úplně jinde.
[1]: Vlastně skoro každé zaměstnání musí čelit podobným problematickým bodům, kromě pár vyvolených. Ale u těch se aspoň zpravidla ví, co znamenají 😀 Asi jako ten tvůj poradce.
Tak tohle znám až moc 😉 Nenávidím někomu vysvětlovat, co ze mě bude, když studuji zdravotnické lyceum 😀
Já už jsem v zásadě rezignovala a na otázku: "A co s tím prosímtě pak budeš dělat?" odpovídám lakonicky, že budu na pracáku:-) Ano, pod oborem "biologie" si lidé aspoň něco představí, ale následné uplatnění si nepředstaví ani v nejmenším.
Ještě že už to mám za sebou 🙂
[3]: Tak na zdravotnickém lyceu to funguje taky takhle? To jsem skoro v šoku – taková praktická škola! 🙂 Každopádně mě hřeje, že i v tak odlišných oborech se najdou podobné pocity 🙂
[4]: Na pracáku 😀 Tak tomu říkám slovo do pranice! Každopádně je to dobrý nápad, možná se k němu také časem uchýlím… až mě to bude štvát už fakt hodně 😉
[5]: Tak to máš fakt dobré! 🙂
Ještě horší je, když jsi v maturitním ročníku, nemáš nejmenší tušení kam dál a otázka "A co po maturitě?" tě pronásleduje naprosto všude…
A s koncem února je to ještě horší, jelikož těch škol, kam se můžeš přihlásit i v březnu je sice pomálu, ale stejně je to dost široké spektrum zaměření.
Moje univerzální odpověď je "Bude se učit bezdomovcem." – kupodivu po několika takových podobných "jemných odpálkováních" lidé ztratí zájem tahat ze mě nějaké další rozumy a hovor se stočí jinam. 🙂
Ta poslední věta mě dostala 😀
Jinak já mám v tom, co chci dělat docela jasno, zaměřuju se na homeopatii a přírodní medicínu… ale příští rok možná strávím studiem ve Francii, tak mě tam chytne něco jiného, takže si nechávám dveře otevřené 🙂 Ale raději říkám lidem tu homeopatii, to mě většinou pochválí :DD
S obdobnými otázky se setkávám také, a proč jsi holka nepokračovala na technické škole? Jaký bude mít tvůj obor uplatnění? Aby ses měl na co ptát ne asi 😀
[7]: V mém případě to v maturitním ročníku bylo totéž v blěděmodrém – sotva jsem někomu řekla, kam chci, tak následovalo deset minut vysvětlování 😀 Ale učit se bezdomovcem je vskutku půvabné 🙂
[8]: Díky 🙂 Hustý, homeopatie, Francie, to zní skutečně jako úplně jiný svět. (A hlavně představitelný svět.) Tak ať ti plány vyjdou!
[9]: Zhruba tak 😀
A já bych ten název oboru přesto chtěla znát, prozradíš? Mě se právě z důvodu studia práv nikdo na toto neptal. Proto, aniž by se ptali, jsem dodávala: "Ale právnička ze mě nebude!!" 😀
[11]: Dovedu si představit, že takový dodatek mohl vyvolat podobnou bouři jako humanitní obor 😀 Takovéhle explicitní žádosti nedovedu odolat, budiž tedy: můj obor se nazývá elektronická kultura a sémiotika. Tak 😀