Jak si hrajeme na rozumnost

Všichni jsme naprosto iracionální tvorové a žijeme v úplně stejně iracionální společnosti. To není stížnost nebo snad vyjádření hrubé nespokojenosti s daným stavem (to teprve přijde). To je prostě jen konstatování skutečnosti.
Čím víc poznávám sebe sama, tím je mi zřejmější, jak tenká je slupka racionality na povrchu. Ano, před závažnými rozhodnutími vážím pro a proti a přemýšlím o všech možných dopadech. V obchodě si prakticky nikdy nekoupím nic impulzivně, reklama mi jde jedním uchem (případně okem) tam a druhým ven, oblečení a boty nosím, dokud nejsou děravé, a nesnáším lidi, kteří prostě jenom něco po někom opakují, místo aby o tom sami přemýšleli. Ale o tom nemluvím. Mluvím o daleko hlubší vrstvě, která je pod tím vším.
Všechny nás žene iracionální vnitřní síla, o které nevíme, kde se vzala, ale o to silnější je. Jeden má strach z neúspěchu a bojí se každé větší zkoušky, přestože má všechny předpoklady pro úspěch a je zvyklý tvrdě pracovat. Druhý má pocit, že když nezachrání svět, tak nebude dost dobrý, aby ho mohli mít rádi vlastní rodiče. Třetí si myslí, že pocity nejsou potřeba, a tak se z něj stane kus ledu, který později bude trpět nespavosti, vyhřezlými plotýnkami a žaludečními vředy a bude se tomu moc divit. Čtvrtý si myslí, že není dost dobrý, dokud přes mrtvoly nevyleze až na vrchol kariéry a nedude pracovat pětadvacet hodin denně. Pátý si zase připadá méněcenný, pokud má jeho soused byť jen o trošku lepší auto. Seznam by mohl pokračovat donekonečna.
Jak se na to tváříme? Tváříme se, že jsme naprosto racionální bytosti, řídící se rozumem a žijící ve světě vědy a pokroku. Že žádné podvědomí, iracionalita, Bůh, nadpřirozeno či cokoli jiného, co jsme svým rozoumkem ještě neprokázali, neexistuje. Zvykli jsme si to všechno popírat tak, že už si ani nedovedeme představit, že by něco, co nedokážeme vysvětlit, mohlo sědět na dně našeho srdce. To, že bychom mohli dělat něco „neefektivního“, něco, u čeho bychom neviděli žádné hmatatelné důsledky (ideálně vyčíslitelné penězi) považujeme za naprostou herezi. Racionální je dobré, iracionální podřadné. Iracionální nepotřebujeme. Nepotřebujeme umění ani vzdělanost, knihy ani přírodu. Není to přece uplatnitelné na „trhu práce“.
Jak vypadá společnost plná takových „racionálních“ lidí? Vyrábí jedovaté kojenecké lahve, přičemž nechává umírat dělníky, co se jimi otráví už v procesu výroby, a následně jedy z dané továrny vypustí do místní vody, půdy i vzduchu. Produkuje milionkrát víc, než potřebuje, ničí celou zemi, zabíjí zvířata, mrzačí a zabíjí lidi. A to vše ve jménu peněz, úspěchu, zisku či libovolného jiného slova, libovolné jiné „racionální hodnoty“.
Opravdu jsme tak „racionální“, že musíme vlastnit stokrát víc, než potřebujeme, jen abychom to později mohli vyhodit? Jsme tak „rozumní“, že máme právo otáčet se zády k utrpení milionů lidí, kteří neměli to štěstí narodit se do té „správné“ části světa? Jsme tak „osvícení“, že víme, že konzum nám přinese štěstí, naplnění a sebeúctu? Že nepotřebujeme pohlédnout do vlastního nitra, protože tam bychom přece nalezli jen játra, slezinu a žlučník?

22 odpovědí na “Jak si hrajeme na rozumnost”

  1. Já bych řekl, že všichni jsme právě až moc racionální, ale bohužel se toto racionální rozchází s tím morálním. Tudíž děláme to, co je pro nás nejziskovější, ale nehledíme si ostatního.

  2. Nadpis je velmi výstižný! Ale nesouhlasím s první větou. Vždyť člověk je jako jediný tvor na zemi racionální. Akorát že většinou rozum moc nepoužívá a pak to končí v materialismu. Prostě lidé dávají na první místo zvrácené životní cíle.

  3. A někdy se taky může to, co je racionální později vyvrátit a potvrdit jako iracionální. Jen se podívejme na chvíli do historie…
    Co mě spíš zaráží je lenost lidí, kteří vidí a vědí, že je něco špatně, ale stejně nic nedělají…

  4. [1]: Moc racionální možná jsme, ale jen v jedné malé oblasti (a to v té peněžní, když jde o to dosáhnout určitého předem daného cíle). Ale tahle racionalita se na určitém bodě vždycky zastaví a za ní už je jenom moře iracionality, kam rozum nesmí. Kupříkladu prakticky nikdy rozumem nezkoumáme svoje hodnoty. Proč? Protože bychom zjistili, že vůbec racionální nejsou… a tím by naše racionální image byla v ohrožení.

    [2]: Člověk dovede používat rozum a tím je jedinečný, ale jako celek lidské bytosti podle mě racionální není. Jak jsem psala na předchozí komentář: používá rozum jen na určité drobné kousky reality, ale například svoje hodnoty nebo základní životní cíle rozumem zpravidla nikdy nezkoumá. A pak to končí tím, že, jak píšeš, mohou být dost zvrácené.

    [3]: Ano, exkurz do historie je v tomhle neobyčejně poučný! Každá doba se měla za nejosvícenější a nejracionálnější. A jak se nám to dnes zdá směšné. Lenost a lhostejnost lidí mě také zaráží. Nevím, jestli prostě nechtějí vidět, nebo si připadají tak bezmocní, ale je to velmi smutné.

  5. Ano, je to paradox. Slovo racionální znamená: rozumný, vycházející z úvahy, rozumem odůvodněný, také účelný, hospodárný – ale to, jak zacházíme s přírodou tedy podle toho zrovna moc racionální není, je to krátkozraký zisk, neodůvodněný nijak jinak. Společnost ví, kam se řítí, ale ještě neví, co s tím. A říká si racionální, vyspělá společnost, zatímco domorodé staré kultury mnohdy ani neznaly slova jako lež, krádež, faleš, podvod, drogy, znečištění… a my jim říkáme primitivové 😀
    ..Tím neříkám zahoďme knihy a vylezme na stromy, ale… snad se mi ta myšlenka trošičku vyjádřit povedla a jestli ne, nevadí, já na vyjadřování opravdu expert nejsem xD

  6. Dovolím si nesouhlasit.

    Iracionalita je lidem zajisté do značné míry vrozená, ale nikomu bych nedoporučoval ji v sobě živit. Věda nám dala mnohem víc než všichni bohové, nadpřirozena a podobné nesmysly dohromady.

    Racionální je totiž i poznat vlastní já a snažit se dosáhnout spokojenosti. Umění není iracionální, knihy také ne a příroda už vůbec. Naopak. Nosit lidem radost, pokoj, klid a úlevu je nejenom rozumné, ale i užitečné. Přepočítávat všechno na peníze může právě jen iracionální omezenec, který si neváží vlastního štěstí.

    😉

  7. [5]: Myslím, že tvou myšlenku chápu. Na své cestě za poznáním jsme mnohé zapomněli a právě to nám mohou společnosti, které žijí jinak, připomenout.

    [6]: Věda nám dala víc v hmatatelném smyslu. Ale rozhodně nám nedala víc ve smyslu vnitřního růstu, ve smyslu sebepoznání a ve smyslu vlastního štěstí a spokojenosti (k čemuž naopak směřují například všechna náboženství, byť se to někdy může jevit jinak). Máme mobily a počítače, ale máme taky atomovky. Věda nám dala obrovské možnosti, ale už nás nenaučila, co s nimi máme dělat – a to z toho titulu, že je vědou, ani udělat nemůže. K vědě potřebujeme i něco jiného, co nás to naučí.
    Určitě souhlasím s tím, že přepočítávat všechno na peníze může skutečně jen omezenec. Jenomže právě tenhle omezenec se v naší současné společnosti jeví být tím nejracionálnějším a nejrozumnějším ekonomem.

  8. [7]: Čichám čichám nepřekrývající se magisteria, filosofický koncept který považuji za zcela mylný 😀

    Ne, promiň, nechci se hádat. Co máme dělat se svými možnostmi? Můžeme se tázat třeba společenských věd. Můžeme využít svou přirozenou schopnost empatie. Můžeme psát blogy a nutit tak ostatní k zamyšlení.

    Ale náboženství za řešení považovat nemůžu, promiň. Sám jsem v něm strávil valnou většinu svého života a dnes jej považuji za latentně smrtící nebezpečí. Na skutečně důležité otázky mi koneckonců nikdy odpovědět nedokázalo.

    Znovu se omlouvám, příliš rýpat jsem se v tom rozhodně nechtěl a s antimamonářským vyzněním článku souhlasím… jen to prostě asi vidím z jiného úhlu 😉

  9. [8]: Trinitro… todleto? Ten pojem jsem nikdy neslyšela 🙂 Každopádně to byl Gadamer a jeho eseje Člověk a řeč (myslím, že tou vědou se konkrétně zabývá v Řeči a rozumění).
    To je právě ten problém – společenských věd se tázat nemůžeme. Třeba sociologie se bojí slova "hodnota" jako čert kříže. Jakmile by se mělo něco hodnotit ve smyslu, co by se mělo udělat, tak už je to nevědecké a už to tam nepatří. Ta empatie a blogy se mi jeví jako podstatně realizovatelnější 🙂 Je ale otázka, jestli to stačí. Spíš by se mi chtělo říct, že ne.
    Náboženství může být smrtící jenom v momentě, kdy se stane ideologií. A tou se může stát prakticky všechno, včetně těch nejateističtějších směrů. Osobně ho považuji za daleko uspokojivějšího zodpovídatele životních otázek než třeba filosofii (ta podle mě na existenciální otázky a z nich vyplývající krize může odpovídat maximálně souzněním, ale nikdy ne naplněním – a tam, kde se o to snaží, přestává být filosofií), ale s tím dodatkem, že ne ve všech podobách, v nichž se s ním lze setkat. Někdy jsou ty podoby vpravdě odstrašující a v takových situacích zaplaťpánbůh za všechny Nietzsche, Freudy a Marxe a jejich kritiku.

  10. [9]: Uznávám, že sociologii jsem zmínil dost nešťastným způsobem. Myslel jsem spíš, že může sloužit jako zdroj podkladů pro rozhodování, než návod. Koneckonců si sám myslím, že se máme rozhodovat spíš na základě takovýchto podkladů, než přímočarých instrukcí. Nedokážu si totiž představit lepší způsob, jak se rozhodovat, než empatii, podpořenou případně nějakým etickým konceptem. Jistě, náš rozum má hranice — ale nějak mi nedochází, v čem je třeba víra kvalitativně na takové výši, aby dokázala dospět k adekvátním poznatkům.
    Ad náboženství a ideologie: smrtící ideologii na bázi ateismu jsem popravdě ještě nikde v historii nenašel. Takový komunismus nebo nacismus má taky svou svatou knihu, svaté muže, dogmata a nepřestupitelná přikázání. Proto je ze svého pohledu nemůžu než považovat za náboženství bez boha či bohů, podobně jako třeba buddhismus (promiňte, případní buddhističtí čtenáři, obsah obou nauk a jejich důsledky nijak nesrovnávám).
    Tam je totiž z mého úhlu pohledu jádro pudla: ve svatosti. Jsme-li ochotni něčemu přiznat nadpřirozenou, rozumem nezdůvodnitelnou hodnotu ("svatost"), nadřadit abstraktní koncept nesmrtelné duše konkrétnímu lidskému životu nebo přinejmenším jeho některým aspektům, začíná něco, co nemůže skončit dobře.
    Proto dokážu tolerovat osobní, soukromou víru, dokážu tolerovat filosofické systémy bez absolutního nároku na pravdu, ale nemůžu přijít na jméno institucionalizovanému náboženství. Nemám vůbec nic proti těm, kteří ho vyznávají (většina mých přátel se rekrutuje právě z takových řad), ale k samotnému ideovému systému jako takovému cítím odpor.
    Existencialisty si nedovolím dál rozebírat, ač jsem kdysi docela žral Kierkegaarda, považuji již dlouho celou větev za stejně slepou, jako je třeba postmoderna.

    A ještě jednou se omlouvám. Rozhodně nechci působit agresivně, už vůbec nechci tapetovat celou diskuzi a nerad bych také vzbudil dojem, že se chci za každou cenu hádat.

  11. [10]: Víra je určitě kvalitativně jinde než věda, ale zejména v tom, že není od toho, aby poskytovala poznatky. Víra v tomhle smyslu neznamená věřit, že je něco pravda, protože to nejde dokázat, a tak nezbývá než pouhá víra, ale ve smyslu na něco vsadit a tím žít. Určité poznatky nám dát ale přece může, a to o sobě samých. A to je na ní jedna z nejcennějších věcí. Že vede k sebepoznání a k následné svobodě.
    Jestli komunismus nebyl ateistický, tak už skutečně nevím, co by ateistické být mělo. Boha popíral naprosto programově a to, že měl vnější znaky náboženského systému z něj podle mě tedy teismus nedělá. To by pak náboženstvím bylo úplně všechno, samozřejmě včetně vědy (Komárek o tom hezky píše, ekleziomorfní struktury nebo tak nějak se to jmenovalo). A ne-náboženstvím by byl jen naprostý a totální nihilismus, který ale nikdy nemůže v praxi existovat. Už jenom tím, že vstanu z postele, deklaruji nějakou hodnotu, kvůli níž mi stojí za to vstát.
    Určitě se nemusíš omlouvat za to, že vyjadřuješ svůj názor 🙂 Agresivně nepůsobíš a diskuse se nikam nezvrhává, takže je vše naprosto v pořádku 🙂 (Aspoň z mojí strany.)

  12. [11]: Promiň, opět jsem se nevyjádřil jasně (zjevně). Nepovažuji komunismus za teismus, neboť by to bylo nad jakoukoli pochybnost zcela absurdní. Považuji jej ale za náboženský systém, proto jsem také uvedl srovnání s buddhismem (ne každé náboženství nutně vyžaduje boha či bohy).
    Komunismus je ateistický v tom smyslu, že popírá existenci božské bytosti, ale rozhodně bych neřekl, že stojí na ateistické bázi. Náboženství je podle architektů této ideologie sice škodlivé, ale jádro učení spočívá především ve třídním boji a utopických ideách, které mají tendenci špatně končit (a ano, věčnou blaženost TAKY považuji za utopickou ideu).
    Teismus a ateismus jsou v tomto kontextu dost nešťastné pojmy, protože mi neumožňují přesně vyjádřit, co mám na mysli.
    Jinak ne, z vědy takovýto postoj náboženství nedělá. Věda stojí na evidenci, které nikdo nadpřirozenou hodnotu přikládat nemusí. Stojí na falzifikovatelnosti svých poznatků, nahrazování méně dokonalých paradigmat způsobilejšími a celkově na určité akomodaci našeho poznání světu.
    Ne naopak, kdy ohýbáme svět tak, aby odpovídal našemu výkladu (viz sáhodlouhé lpění křesťanů na kreacionismu a tak podobně).
    Protože chápu pravdu korespondenčně, vidím vědu jako model reality, který s větší či menší, ale rozhodně nejvyšší pravděpodobností, které jsme schopni dosáhnout, zobrazuje svět. V takovém systému už vstaní s postele dává dle mého vcelku smysl.
    Popravdě bych si přál, abych dokázal vysvětlit svůj pohled přesněji a lépe, ale do příslušné hantýrky se teprve dostávám, v akademickém prostředí jsem jen začátečník 😀 😉

  13. [6]:Máš takový hezky platónský pojem racionality. Sám ho mám rád. Je to rozumnost, která se pojí s mravností. Jenže právě Platónovi se nejpozději po druhé světové válce všichni vysmáli: racionalita je za celou tou mašinerií smrti, tedy za koncentračními tábory. Vykostěná a sama o sobě nemá ambice být mravní, myslet na druhé. Rozum je k citům xenofobní.
    A že by věda nebyla vírou? Víš, jak funguje tvůj telefon? Věříš tomu, co ti řekne ajták? Kolik času bys potřeboval na ověření těch informací a na přesné porozumění? Když je řeč o vědách humanitních, tam je to ještě o něco pěknější: že něco byla slepá víra, špatné pojetí, se ukázalo až s historickou zkušeností. Nebo ještě jinak: i tvá víra v rozum je takovou utopickou ideou, kterou kritizuješ. Až se mi chce ptát, kde jsou jí opravdové kořeny. Kde jsi korespondenčně našel rozum jako oázu štěstí a blaženosti pro lidi? Jak se rozum překlene přes mocichtivost a egoismus? Tím, že je to nejlepší, protože jinak přijde smrt? A kde je v tom nějaká positivita? Zkrátka a dobře bych řekl, že si tu svět ohýbáš k obrazu svému a nějak ignoruješ skutečnost individualistické a egoistické společnosti. Opravdu by šlo říct, že jsou všichni iracionální, čili neužívající své rozumové schopnosti dostatečným způsobem?

  14. [13]: Za platonika se nepovažuji ani v nejmenším, promiň :). Nemůžu taky souhlasit takřka s ničím se zbytku komentáře.
    Telefon nevlastním, ale chápu, kam argument míří. Myslím si, že je fundamentálně chybný.
    Je totiž rozdíl mezi vírou a vírou. Angličtina jej dovede hezky ukázat na pojmech "faith" a "trust". Zatímco "trust" je vírou, která je podpořená evidencí, ověřitelná a přístupná každému ke kritickému zkoumání, dogmatická "faith" nic podobného neumožňuje.
    Zkrátka, vím na jaké bázi výpočetní technika, komunikační prostředky atp. fungují, ačkoli pochopitelně neznám jejich specifika. Můžu si ověřit replikovatelnými pokusy to, co přede mnou objevili jiní. Stejného výsledku dosáhnu za všech okolností. Mohu počítat, měřit, vážit a analyzovat.
    Teď k humanitním vědám, kde je situace pochopitelně složitější. Nejprve bych si dovolil namítnout, že ani tam si nelze cucat z prstu, jak to s prominutím dělá náboženství.
    Konkrétně třeba v historii jsou nutné textové podklady, kontext, eliminace anachronního pohledu a spousta dalších přísných pravidel.
    Ale především, historie mi pod nos nestrká věčnou a neměnnou pravdu. Každý z historiků, se kterým jsem kdy mluvil, neměl problém poukázat na četné obtíže a nejasnosti ve své práci, které možná nebudou vyřešeny vůbec nikdy. Uvědomují si též, že ideologická objednávka není to pravé ořechové a v současné době třeba vytrvale kritizují obraz Husa a husitství vykreslovaný tendenčně režimumilovnými historiky za komára.
    Ad závěr: rozum nepovažuji za spásu tohoto světa. Tečka. Nikdy jsem nic takového netvrdil a nikdy nic takového tvrdit nebudu. O komentář či dva zpátky jsem jasně prohlásil, že je lidská rozumnost omezená.
    Musím ale znovu zopakovat svou otázku: co je na víře tak neskutečně skvělého, že by měla mít před byť omezeným, ale vzhledem k našim možnostem přiměřeným rozumem?
    Jak se víra překlene přes mocichtivost a egoismus ukazují staletí simonie, křížových výprav proti nevěřícím i heretikům, teroristické útoky a statisíce dalších příkladů. Snášejí se navzájem více než dobře.
    Pokud ale nazřeme se soucitem a empatií náš svět, jediné rozumné řešení je dohodnout se. Odhodit pověry, odhodit nesmyslná pouta, která nás od sebe oddělují, zasednout za jeden stůl a začít něco dělat.
    Nevybudujeme ráj, ale můžeme se posunout zase o kousíček dál. Od středověku jsme dokázali srazit dětskou mortalitu z takřka 50 %. To už něco je. Budeme-li dál využívat a ne zneužívat to, co máme, můžeme se v mravenčí práci zase o chlup posunout.
    Egoistickou a individualistickou společnost kolem sebe nevidím. Vidím lidi znechucené, zmatené a zraněné. Nesmyslné dělení dle preferovaných mytologických bytostí, barvy kůže, národnosti a podobných naprosto druhotných znaků k tomu nemálo přispívá.

  15. [14]:Ten argument k telefonu byl sice podaný stručně, ale jeho jádro bylo v tom, že vědci prostě věříš, i kdyby ti věšel bulíky na nos. Lékařům, enviromentalistům, často i ekonomům a dalším… Výsledky se vždy musejí interpretovat. A to je víra slepá a založená spíš na autoritě a ideologii "dobré vědy, která zlepšuje svět". Největší vědecké revoluce byly vlastně spíš změnou perspektivy a interpretace, ne výsledkem nových dat.
    K vědám humanitním: s kolika křesťany jsi mluvil? Většina z těch, které jsem potkal, neměla problém poukázat na četné problémy, které s vírou souvisejí… 🙂 Každý z vědců si sice uvědomuje, že metody jsou neúplné, že je mnoho přístupů ke zkoumání historie a psaní o historii, ale stejně nakonec musí udělat skok a prostě něčemu uvěřit na základě více či méně iracionálních důvodů, jakkoliv hledá racionální základ. Proto také všichni nepoužívají metodu stejnou. Vědecký konsensus neexistuje a to často ani u složitějších jevů ve fyzice… Neomylná, racionální věda. 🙂 Nezávislá na interpretaci a nerozumu. Vždy jasná.
    Každopádně jsi rozum spojil s jakýmsi dobrem (to je platónské, ať chceš nebo ne, ale nedělá to z tebe platonika). Na nejpodstatnější argument jsi vůbec nezareagoval. Argument dějinami a to tou částí, kdy se z náboženství stala ideologie, je falacie. V podstatě mě tu trošku utloukáš slovy a debata se stáčí někam ke společnému setkání, ale přesahuje možnosti internetové disuse – kdybych měl opravit všechno, co píšeš, a doložit to příklady, tak by to bylo tak na deset stárnek. :-)) Jen dodám, že náboženství vrací člověka jeho nitru, čili jeli žité, vzbuzuje právě empatii a soucit, dovoluje člověku přesáhnout sebe sama. Ale to by chtělo nedělat rovnítko mezi náboženstvím a zlou ideologií, což je samozřejmě děsivě redukující.

  16. PS: v závěru je "nábožeství" samozřejmě zkratkou za duchovní, za vše prosvětlující duši člověka.

  17. [15]: Počkej, tím nejpodstatnějším argumentem myslíš tu část s xenofobií rozumu a emocí? Protože tak to já vůbec nevidím, jak jsem snad přeci jen dal najevo. Mašinérie smrti může být zkonstruovaná racionálně, ale racionalita není v jejích základech. Tam je právě pavěda, iracionální učení o čisté rase, které svou nenapadnutelností a všeobecnou závazností jasně demonstruje rozměr "faith".
    Část o interpretaci a její změně považuji přinejmenším za diskutabilní; pokrok v astronomii byl například často učiněn nalezením nových dat, která zpochybňovala dosud fungující model. Aniž bych ti chtěl takový názor podsouvat, přijde mi, že se vývoj vědy ve tvé verzi trochu podobá spíš výměně ponožek 😀 (a upozorňuji, že je mi jasné, že hodně přeháním ;)).
    To, že u složitějších jevů ve fyzice neexistuje konsenzus, je pochopitelné. Popravdě jsem za to rád. Krásně to ukazuje nesmyslnost označení vědy za neomylnou a racionální, které mi trošku (byť nejspíš neúmyslně) podsouváš. Racionální nerovná se neomylné. Znovu opakuji že netvrdím, že je věda spásou, ale jen tím nejlepším, co máme.
    S kolika křesťany že jsem mluvil? Byl jsem sám křesťanem 9/10 svého života a vyrostl jsem v prostředí, kde dodnes věřící lidé tvoří velmi významnou většinu. Nezaměňuj prosím můj odpor k náboženství s odporem k věřícím lidem. Nepovažuji křesťany ani vyznavače jiné víry za žádná monstra či hlupáky. Spíš mi přijdou jako lidé uvěznění v nesmírně obratně zkonstruované pasti.
    Teď ale k jádru problému: to, že jsem se (poněkud neobratně, pravda) ohradil proti spojování s Platónem, mělo důvod.
    Tvrdím, že je rozumné poznat sám sebe a dospět ke štěstí, či lépe ke spokojenosti (protože štěstí je trochu znásilněný pojem).
    Tento samotný proces má tedy probíhat v intencích rozumu, ale nestojí na jeho bázi. Nepopírám ani v nejmenším pudovou a emocionální složku člověka. Empatie a soucit, které jsou člověku vrozené, nemůžeme v žádném případě opomenout, což jsem taky opakovaně uvedl.
    Dále se musím omluvit. Utloukat někoho starými křivdami jsem neměl v úmyslu. Rovnítko mezi náboženstvím a ideologií nicméně skutečně dělám a to jsem se také pokoušel naznačit.
    Než tento pohled odsoudíš, trošku jej koriguji. Neupírám hodnotu mnohému, co učil Ježíš Kristus. Neupírám hodnotu skutkům milosrdenství či velkorysosti, které náboženství mohlo a může motivovat.
    Zároveň ale tvrdím, že pod tímto vnějším pozlátkem existuje temná, odvrácená stránka víry, která zůstala příliš dlouho přehlížena a nekritizována. Nadřazení konceptu nesmrtelné duše lidskému štěstí a klidně i životu, například. Postoje podněcující nenávist třeba vůči tisíckrát diskutovaným homosexuálům. Imunizace vůči intervenci zvnější zrůdnostmi typu "rouhání", zcela nesmyslného zločinu, za jehož spáchání ale umírali a dodnes v rigidních zemích umírají lidé.
    Ale nechci opět působit utloukačsky. Chci ukázat, že zatímco rozum může být zneužit díky své nedostatečnosti, víra obsahuje zlo přímo v jádru své povahy. Neříkám, že je čirým zlem, zjednodušovat lidské problémy na dvoustranný konflikt by bylo naivní a nespravedlivé.

    Závěrem: to, že náboženství, či víra obecně, povznáší člověka, jsem si dlouho myslel i já. Léta jsem se spoléhal na Boha, domníval jsem se, že cítím jeho přítomnost a také, že mě vztah s ním činí lepším. Dnes už to tak (zjevně :)) nevidím, ale cítím se naplněný víc, než během svého předchozího života. Pokoru a tichý respekt ve mě už možná nevzbuzují slova Písma, ale pohled k noční obloze, neutěšuje mě vědomí opory shůry, ale všední činy dobrých lidí okolo mě. A nechci tím nijak napadat tvou odlišnou zkušenost.

    Jinak jsem vůbec nečekal, že můj zpětně snad až zbytečně provokativní komentář rozproudí takovou diskuzi. Několikrát mě dovedla k zamyšlení, takže si dovolím v posledních řádcích téhle stěny textu poděkovat tobě i autorce blogu. Ale to jen tak bokem, abych trošičku vyvážil své nesporně místy ostře konfliktní pohledy.

  18. [17]: Mnohem vyváženější komentář! Děkuji za něj. 🙂

    Skutečně pouze stručně. Pvně k vědě, omylnosti rozumu a ke stvoření mašinérie smrti. Problém té věci byl v tom, že existovaly vědecké výzkumy studující genetiku a bilogii, které tvrzení o čisté rase podporovaly. Co chybělo nebylo poznání, ale jákasi lidská záklopka, která ti řekne: "Kruťa péro, zabíjet lidi jeno tak asi není dobrý." Jen chladná racionalita se tváří v tvář problému "potřebujeme se zbavit miliónů lidí" může vytasit s plynem, kteý způsobuje příjemné pocity, zatímco tě usmrcuje, s pozvánkami do lázní atd. Že to byl rozum jednající ze strachu je jedno, byl to rozum, který dokázal obejít i pocit viny za vraždu. A, zdá se mi, že celý článek snad také tak trochu směřoval právě k tomu, co nakonec sám nepopíráš, že člověk není jen rozum, ale i strach, i nenávist, zkrátka i cit a tajemný nerozum, s nímž je třeba zacházet. Jestli rozum vystačí ke zvládnutí strachu? Já nevím. Stejně dobře vyhlazuje rasy jako jindy zvládá cele přirozenou xenofobii, a tak bych vyvodil závěr, že je třeba hledat hodnoty ještě někde mimo rozum, hlouběji v člověku. Čili se nějak prosvětlovat. Poznat sám sebe.

    K vědě to nebudu řešit. Máš příklady obého (změna na základě nových dat i aplikování jiného pohledu). Nicméně najdeš ve vědě radikální obraty, kdy se například hledání podobností zaměnilo za hledání příčinných souvislostí atd. To je na jinou debatu. Neomylnost jsem ti neúmyslně podsunul, to je pravda. Já bych ale nesouhlasil s tím, že je to to nejlepší, co máme. Jsem strašně rád za počítač a telefon, ale ty skládky, respektive spíš doly, v zemích třetího světa jsou temným a odvráceným jádrem vědeckého pokroku v informačních technologiích. Slepá racionalita bez doplňku je prostě násilná.

    Víra. To je věc náročná. Samozřejmě máš pravdu, že jsou lidé fantatičtí, že to může být slepým návodem na polévku. Jenže určitou filosofií či ideologií (teď bez ostnu kritiky, prostě jako soubor idejí)se ale v jisté míře stává každý názor, včetně toho, že věda je ta pravá cesta, což vyznává značná část mého okolí, nebo třeba včetně určité filosofie. Je dle mě krásná myšlenka, že filosofie definuje sebe samu svým uskutečňováním. Znamená to totiž také, že kde je konzistentní jednání, tam je nějaká filosofie, hlubší názor (byť třeba nereflektovaný) na to, jak věci jsou nebo mají být. A protože to všechno souvisí s jednáním, musí to také nějak odpovídat životu. To byl třeba můj problém s vědou a s filosofií: ani jedno ti život uspokojivě nevysvětlí, protože často sklouzává k návodům, poučkám, jasnosti, která se ale v určité situaci ukáže jako nesmyslná, prázdná a jako něco, o co se nelze opřít. Neukazuje se to často, ale v nějaké větší krizi člověk může zakusit, jaká je to všechno jenom blbost, která ti v návalu života nepomůže, neodpovídá mu, nedá se žít. Pro mě osobně je náboženství zajímavé hlavně tím, že nechává prostor něčemu nejasnému a nevysvětlitelnému a to tak, že i v horizontu nekonečnosti. Vrací do života sílu absurdna, kterou jsme z jakéhosi strachu zahodili a ohraidli se vědou. (Samozřejmě poněkud zjednodušuji). A právě kvůli nesmrtelné duši také tak trochu není jedno, co děláš, protože po smrti má něco být. Je velmi náročné nesklouznout k egoismu a požitkářství, když žiješ jen teď a pro teď, svoje sis zasloužil a ostatní měli stejné podmínky a je to jejich chyba, že se jim nedaří, což je tak trochu diktát moderního kultu práce a zásluh, které jsou odměněny. Zkrátka, abych to shrnul, osobně jsem našel v křesťaství nejuspokojivější výklad světa, ale je to zároveň výklad z prostředí pražských konvertitů, takže je pro mě náboženství pravděpodobně něco docela jiného (jakože nauka o homosexuálech atd. je něco, co nevnímám jako zásadní součást křesťanství, ačkoliv nepopírám, že je to velké téma a že jiní to vidí jinak, třeba rudě). Kdybych měl člověka rozdělit, tak bych řekl, že má cit, má rozum a také víru (často nereflektovanou a pověrčivou, z čehož pak vznikají ty zrůdnosti). Žádná ta složka samostatně neobstojí, neboť se stane zrůdou; jako mrtvá se podobá staré učitelce zeměpisu, která padesát let učí ze svých vysokoškolských poznámek; a každou je tedy potřeba vědomě žít.

  19. [18]: Racionalita nikdy nemůže řešit problém "potřebujeme zabít miliony lidí", pokud přiznává, že člověk má svůj emocionální rozměr a neoprostí se od empatie vlastní člověku. Pak dle mého není racionalitou.
    Právě tam byl podle mě v předchozí diskuzi kámen úrazu: ty považuješ (a zcela určitě ne nesprávně) emoce za cosi iracionálního, já ale tvrdím, že musí fungovat v rámci racionality. Myslím, že právě tato nejasnost stála za značným nedorozuměním.
    Je-li tomu tak, dokážu nyní už více ocenit základní linii článku, přestože se stále diametrálně liším světonázorem. To už je ale spíš téma k jiné diskuzi.
    "Tajemný nerozum", "síla absurdna" a "poznání sebe sama" pro mě totiž pořád zavání obskurností, hodnoty bych mimo rozum hledal spíš coby produkt evoluce, než jako božský řád vložený do člověka.
    Doly ve třetím světě jsou komplexní problém, jehož kořeny vidím spíš v koloniální éře, která dobývala svět skrze bigotní náboženský a kulturní šovinismus. Ale dost už. Rád bych se vyjádřil spíš stručně, protože nechci zabíhat daleko od samotného původního článku.
    Mě věda a filosofie můj život vysvětlují dostatečně. "Kosmický smysl" či spasení tak, jak je obvykle chápáno, mi nedají, ale já koneckonců mnohé z náboženských nabídek považuji za umělé vyvolávání poptávky. To, že je možné složit zvuky do gramaticky správné otázky ještě samo o sobě neručí za to, že je to otázka, která má smysl.
    "Co bylo před vesmírem (který mimo jiné obsahuje i čas)" je pro mě kupříkladu stejně podstatná otázka jako: "Jsou oranžové banány nafukovací?"
    Ad životní krize: že nějaký pohled člověku usnadní tíživou situaci, neimplikuje automaticky jeho oprávněnost. Konkrétně například s katolickým pohledem na smrt, v němž jsem vyrůstal, mám ještě ten zásadní problém, že působí dojmem drsného citového vydírání.
    V liturgických pokynech k pohřbu se explicitně uvádí, že je třeba zdůraznit křesťanský rozměr smrti (vzkříšení apod.) a to tím víc, čím pravděpodobnější je výskyt nevěřících smutečních hostů.
    Pochop, nemám nic proti evangelizaci (jednou máme svobodu vyznání a slova), jenom mi jaksi přijde, že je leckdy praktikována až agresivně (právě v linii "nesmrtelná duše>lidský život"). Proto třeba v současnosti chystám k odeslání oficiální dopis děkanovi, v němž vyjadřuji přání nechat se zapsat do matriky jako odpadlík, neb mi potom nebude moci být vystrojen církevní pohřeb. Tohle už je ale spíš kritika církve, potažmo křesťanství, která taky nemá se samotným článkem kdovíco společného, takže ji také utnu.
    Závěrem si dovolím trošku soucitu, protože mám takový dojem, že právě "pražské" podání náboženství, s nímž jsem se už v životě párkrát setkal, má dle mého dost nevděčnou pozici. Z jedné strany nabroušení ateisté mého typu, z druhé fundamentalističtí magoři volající po "obnově ducha křížových výprav" (a ne, nevymýšlím si, stačí zagooglit ;)).
    Přeji krásné prožití velikonočních svátků, do kterých dnes vstupujeme. Když ne vírou, pak kulturně jsem stále do značné míry křesťanem a přinejmenším na tříhodinovou vigilii si určitě zaskočím 😉

  20. [19]:
    K tomu úvodu o racionalitě s citem: to je právě, řekl bych, ten platónský nárok na rozumnost či spíše na skvělost ve smyslu ctnosti, ale není to tradiční descartovská racionalita, na kteoru jsme na západě navázali. Pojmy jsou nějak zatížené a je dobré je používat v duchu diskursivní praxe, když to řeknu takhle sprostě, protože jinak si lidé přestanou rozumět.
    Jinak bych měl potřebu se vymezit hlavně proti "že nějaký pohled člověku usnadní tíživou situaci,…" protože mi nešlo o usnadnění, ale o pohled, který to nějak integrálně vstřebá, což jiné pohledy zvládají hůř. Náboženství není a nemělo by být berličkou pro chudáky, kteří nemají na to unést svůj život, a tak se utečou k modlám.
    Náboženství podle mě zkrátka není věcí špatnou, ale je to jako s rozumem: když zapomene na zbytek člověka, může se v rukou některých lidí proměnit ve zrůdu.
    Zajímavá je ještě nevděčnost toho postavení, kterou jsi zmínil a kde jsi se zahrnul v rámci jednoho extrému. Jako nabroušený ateista totiž potřebuješ fundamentalisty. Jenže fundamentalistů je vždycky velmi málo. Na internetu je najdeš, a protože je google chytrý, najdeš jich hodně. Ale je to zkreslující. Běžní křesťané přeci nezpochybňují evoluci, ani kulturní určení hodnot. Byť na některé takové lze narazit a jejich působení je velmi odstrašující, není to norma. Jakože se tě nechci dotknout, ale zdá se mi, že jsi od jednoho extrému přešel k jinému, ale takový ten ideál uprostřed, který by obě krajnosti přesahoval a nebyl jen středem geometrickým, pořád chybí. Napadá mě ještě přirovnání k rodičům: člověk vyrůstá v rodině a přestože má rodiče rád, jednou si uvědomí, že ne se vším může souhlasit a že to vidí jinak, to ale není důvod k tomu, aby řekl, že není jejich synem nebo je měl méně rád, prostě je má rád dál, ale kulturně se částečně odpoutá, jakkoliv zůstane jejich. Podobný krok se mi zdá potřebný také u institucionalisované víry: nemá se slepě následovat, a proto je také možné s něčím nesouhlasit a dělat to jinak.

  21. [20]: Já se tedy na oplátku vymezím alespoň proti tomu, že potřebuji fundamentalisty. Ne, nepotřebuji. Docela spokojeně tu kritizuji třeba i tvůj značně umírněný pohled na náboženství a jediný rozdíl je v tom, že mi protistrana sama nenabíjí munici, ale musím si ji hledat sám. Sám jsem si stádiem tolerantního křesťana ve své deevangelizaci prošel…

    [21]: Pak už je jen otázka, co je ještě extrém a co už ne. Ale každopádně respektuji fakt, že se tahle diskuze už rozeběhla od tématu do všemožných stran, takže jenom poděkuji za poskytnutý prostor a vzniklou debatu a diskrétně opustím prostor…

Napsat komentář: Jeremiáš Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *