Ne že bych si chtěla stěžovat, nic takového. Jsem za vynikající funkčnost svých mozkových závitů náležitě vděčná; však mi zajistily spoustu dobrých známek, všeobecnou oblíbenost mezi učiteli, kruh posluchačů trhlých vtipů a historek a kruh obdivovatelů mozku s integrovaným nahrávacím zařízením.
Nechci se ani vytahovat či kasat. Jen konstatuji, že se moje paměť povedla. Není fotografická ani nijak jinak -ická. Je prostě dobrá. Velmi dobrá. Zdálo by se, že to je pouze záviděníhodná nezasloužená vlastnost, se kterou netřeba lézt na veřejnost a provokovat. Ale jako každá příliš dobrá věc má i příliš dobrá paměť své stinné stránky. Na které navíc nikdy nezapomíná.
Při náhodném hovoru s cizincem se může dobrá paměť velmi hodit, neboť může značně rozšířit okruh témat k hovoru. Neobyčejné klady své paměti jsem již mnohokrát ocenila v debatách o literatuře, hudbě i filmu, v nichž jsem sice ani polovinu z toho, o čem mluvím, nečetla/neviděla/neslyšela, ale zato jsem četla/viděla/slyšela o tom. To se ovšem hodí jen tehdy, když mluvíte se vzdělanějším člověkem, než jste vy – nepřipadáte si jako blbeček. Problém nastává, když mluvíte s někým, kdo je na tom stejně jako vy, ale vy díky své paměti vypadáte jako superman a jako blbeček vypadá pro změnu on. Nebo když je na tom dokonce hůř a vy vypadáte jako velkohubý náfuka. Kolikrát mi bylo trapné zmínit, že i tuhle knihu, o níž druhý hovoří, znám z přednášek o dějinách literatury! Nebo že jsem ji dokonce četla! Kolikrát jsem pak už raději jen pokyvovala hlavou a mile se usmívala, namísto abych říkala věci jako „jo, to znám taky“, „jasně, vím, o čem to je“, „ano, ano, šestou symfonii jsem slyšela, ta je moc hezká“.
Ve škole je to totéž v bleděmodrém. Mám neobyčejný talent na to být miláčkem učitelů na všech stupních vzdělávacího systému. Zpravidla na tom nesou podíl i oni, neboť se při hodinách ptají na věci, které si čirou náhodou pamatuji (nutno dodat, že takových věcí je poměrně dost). Vzpomínám si, jak jsem v prváku na bakaláři šokovala jednoho učitele tím, že jsem v prváku (následně se nevěřícně ptal, kam jsem chodila na střední) jenom proto, že jsem zrovna znala toho chlápka, na kterého se ptal (pár měsíců před tím jsme ho měli v učebnici sociologie, takže to mohl vědět každý!). Netřeba zmiňovat, že trapnost narůstá s každou takovouhle odpovědí, kterou nikdo jiný nezná nebo ji zarytě smlčí. Po páté už si přísaháte, že až do konce hodiny budete mlčet jako hrob, i kdyby se učitel ptal na to, co mají dneska v menze.
V prostředí přátel moje mozkové nahrávací zařízení slaví velké úspěchy. Nic není vděčnější než vypravěč vtipů a vtipných historek s obsáhlou pamětí. Spousta mých přátel, která nezná Cimrmana, zná až podezřele dobře některé pasáže. Poměrně dlouhé pasáže. A nejen z Cimrmana. Občas mám pocit, že se na mě musejí všichni dívat s obavami z každého svého slova, protože by mi mohlo připomenout další vtipnou historku či pasáž z libovolného pořadu a pak by si zase dalších deset minut hovoru nikdo neškrtnul.
Trapné situace také vznikají při hovorech na téma typu „co jsi naposledy… (doplňte libovolnou činnost od čtení po výstavu)“. Je třeba přiznat, že moje paměť na takovéhle dotazy není úplně uzpůsobená, takže vzpomenout si na poslední kusy vyžaduje určité úsilí, ale jakmile se kolečka v hlavě rozjedou, už se nezastaví. Často, když ukončuji svůj seznam, záměrně předstírám, že už si některé údaje nepamatuji. Třeba přesné názvy, když jsou podezřele dlouhé. Nebo přesný čas, kdy to dávali. Nebo kdy to dávají příště. Přidávám schválně do hovoru slovní spojení jako „jestli se dobře pamatuju“ nebo „už tak přesně nevím“ a dělám, že si snažím vzpomenout a pak teda s velkou parádou řeknu onen údaj. Pomáhá to. Supermanství se tím sníží na lehce neobyčejné lidství a hned si připadám o něco lépe (ze stejného důvodu v některých případech zásadně nezveřejňuji, jak dlouho jsem se učila na zkoušku).
Také se mi často stává, že se na mě zničehonic některý z mých blízkých přátel otočí a praví „kdy jdeme do toho divadla?“, případně o mnoho výmluvnější „mám zítra volno?“. Na gymnáziu jsem sloužila jako ohlašovací zařízení, za jak dlouho bude zvonit, protože si lidé kolem mě nepamatovali časy konce hodin. Proč taky? Byla jsem tam přece já, jejich externí paměť (to jsem si nevymyslela, tak jsem skutečně byla nazvána). Když se někam jede, sloužívám jako jízdní řád nebo seznam účastníků zájezdu, když se jde z divadla, tak jako přehrávač vtipných i vážných hlášek. Nezřídka jsem pak terčem otázek typu „přiznej se, po kolikáté už jsi to viděla?“ a věřte mi, že okolnost, že jsem to třeba viděla už dvakrát, která v dané chvíli všechno uspokojivě vysvětlí, je velmi polehčující.
Nesmírné utrpení mi způsobují lidé, kteří mají v zásobě určitý omezený počet historek a ty mají tendenci vyprávět všem. A protože si nepamatují, komu už je říkali, říkají je pro jistotu znovu a znovu, aby o ně náhodou někdo nebyl ochuzen. Bývají to historky vtipné a zajímavé, ale věřte mi, že po desáté už není zajímavé nic. A říkat tu hodinu už po páté „jo, to už jsi mi říkal, to je ten s tím modrým psem“ začíná být velmi netaktní. A tak se jenom duchaplně směji nebo šokovaně potřásám hlavou – jako jsem to ostatně dělala u té stejné historky již čtyřikrát.
Největší problém ale je, že sebelepší paměť nikdy není dokonalá a některé věci – zpravidla ty, které by neměla – vypouští jako každá jiná. Ať se snažíte, jak chcete, tak to, co zrovna potřebujete, paměť mnohdy ponechá zcela bez povšimnutí. To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, ale vtip je v tom, že lidé kolem na něco takového nejsou zvyklí a s neomylností vaší paměti prostě počítají. Když si pamatuje dlouhé pasáže z anglických filmů, proč by si nepamatovala, co má koupit cestou ze školy? Po návratu domů tak dojde na nejhorší: „Tak co, koupila jsi to mlíko?“
Tehdy se můžete rovnou otočit na podpatku, podrtit mezi zuby nadávky v libovolném jazyce z vámi zrovna preferovaného filmu či knihy a jít zpátky do obchodu. A po cestě si broukat Mozartovo Requiem.
Já si taky pamatuji ty nepotřebnosti přímo pohádkově. Nejlepší ale taky je, když mluvím v nějakém jazyce a pak mi to jedno určité slovíčko naskočí v ostatních dvou jazycích, co ovládám a ani za nic si nemůžu vzpomenout na znění v požadovaném jazyce.
Jinak já mám hodně dobrou sluchovou paměť, takže jsem schopná se ihned naučit text písničky a pamatovat si ho hodně dlouho 😀
to je na jednu stranu fakt skvělé, ale na druhou to musí být dost otravné. Já, přiznám se, mám úplně opačný problém, nic si nepamatuji, ani to co si do hlavy opakuji hodiny stejně za týden nevím, jako bych to ani nikdy neviděla…
[1]: Jo, tak tu situaci s těmi slovíčky taky moc dobře znám! Nejhorší je, když je to nějaké úplně základní slovo, jako třeba anglické "oni". Jednou mi trvalo vzpomenout si na něj asi minutu… Také mám primárně sluchovou paměť 🙂 Aneb běda, jak je nějaká písnička moc chytlavá!
[2]: Ano, na jednu stranu to otravné vskutku je… ale stinnou stránku má zkrátka všechno. Když si nic nepamatuješ, tak se to třeba jen učíš pro tebe špatným způsobem. Hodně pomáhá zjistit si, jaký typ paměti máš, a učit se pak podle toho. To potřebný čas někdy opravdu hodně minimalizuje.
Zase proč si pamatovat, v kolik zvoní, když byla externí paměť vždy po ruce. Jakmile se situace změnila, nezbylo než začít využívat tu svoji – a v určitých situacích sloužit jako databanka zase dalším.
No, samozřejmě tvá inteligence je k záviděníhodná, sama jsem od malička toužila být ve třídě tou nejchytřejší, ale z vlastních postřehů i z postřehů okolí lidé mi přijde, že příliš "přechytralé" lidi (snad ten název neurazí:D) mnohé nebaví po určité době poslouchat, protože se mi zdá, že oni pak jen mluví, mluví a mluví. Já o sobě bohužel nemůžu říct, že mám dobrou paměť. Já si naopak zase pamatuji, že musím koupit tohle a zajít tamhle pro to, ale jména autorů vídeňské akce jsem schopna hned hodinu po přednášce zapomenout.
Jsme na to stejně XD Má paměť funguje velmi podobně a skoro ve všech pasáží se úplně vidím, ale jsou situace, kdy je taková paměť k ničemu. Například, když člověk neví, jak vyřešit nějaký problém, například výpočetní úkon v matematice.
Jo, s těmi drobnostmi ve škole, zajímavostmi a tak, to máme stejně 😉
[4]: Jo, je to tak 🙂 Tak každopádně vítej v klubu databanek 😀
[5]: Tak paměť není úplně inteligence… i když uznávám, mnohdy může velmi dobře k vytvoření inteligentního dojmu posloužit. Lidi, co pořád mluví, jsou na zastřelení na paměť nehledě 😀 Každopádně si nejsem úplně jistá, jestli ta tvoje paměť není k životu o dost vhodnější než ta moje…
[6]: Konečně taky někdo se stejnými problémy! Je nás málo a o to je pěknější narazit na někoho, kdo to má taky tak 🙂
Upřímně jsi mi vnukla myšlenku, jestli náhodou jeden kluk od nás (kterého všichni – hlavně já – nazýváme šprtem) nemá taky tuhle "superpaměť". To jen tak mimochodem.
Jinak já jsem vždycky po takové výhodě toužila. Já mám sice dost dobrou paměť na jazyky (a naprosto znám ten moment z prvního komentáře, kdy vám naskočí dva jazyky, které zrovna opravdu nepotřebujete, takže to dopadá, že je z toho věta ve třech vizích jazycích, zakončená češtinou), ale třeba pojmy v biologii… Tss, ani omylem. V takových chvíli bych za to dala nevím co, protože ta představa spousty ušetřeného času je víc než lákavá.
S tou stinnou stránkou se nějak zvlášť neztotožňuji, i když být za robota/supermana asi nemusí být vždy příjemné. Asi si to ale člověk musí zažít, protože já bych tohle pořád brala všemi deseti 😀
Já sám o sobě si myslím, že mám dobrou paměť – ještě aby ne, teprve za rok budu vycházet základku. Mnohdy mě má paměť i štve, protože lidi nechtějí být mí přátelé kvůli charakteru (který není nijak úžasný, ale je můj specifický), ale kvůli informácím, které si pamatuju. Z toho důvodu jsem věčně otrávenej a řekněme svoje znalosti si nechávám především pro sebe. Mimochodem, jak si popisovala tvou paměť, tak ti i závidím, protože je velmi rozsáhlá a jen tak někdo ji takhle dobrou nemá.
Tohle se mi stává taky, jen možná nejsem takový extrém 😀 Spoustu věcí si pamatuji, protože to člověk má prostě zažité, jako třeba ty jízdní řády, hodiny, rozvrhy. Dneska jsem se v občance vytasila s odpovědí, na kterou si nikdo nevzpomněl, jenže já mám zrovna toto téma zažité, protože se o něj zajímám.
Jinak to ale řeším tak, že prostě neodpovídám, protože někdy je mi v matematice blbý říct odpověď, když učitel teprve dořekl zadání…
Zrovna nedávno jsme se s kolegy bavili o ovlivnitelnosti paměti. Člověk může mít sebelepší paměť a vždycky mu do ní jde něco vložit. Třeba nadhodíš "Nemůžu si vzpomenout na jméno jednoho spisovatele, napsal svoje poslední dílo v psychiatrické nemocnici někde v zahraničí." A druhý přemýšlí a reaguje: "Jó, to mi něco říká, to jsme se učili ve škole, určitě!" A přitom je možné, že se to ve skutečnosti neučili.
A já jen sedím a tiše závidím 🙂
Blbosti nebo děje příběhů si ještě pamatuju docela dobře, ale třeba jak přijde na jména, tak jsem totálně ztracená. Nevím ani ň
Já jsem opačný extrém, nepamatuju si skoro nic. Respektive pamatuju si jen některé věci, často mi k ničemu nejsou, ale budu si je pamatovat do konce života. Oproti tomu důležité informace, data, cifry, jména, obličeje, no totálně ani prd. Rozvinulo se to u mě hlavně během střední. Na základce jsem byla ještě za Hermionu, ale během střední se prostě něco pokazilo a já přestala zvládat hlavně ty předměty, kdy si člověk opravdu pamatovat musel – dějepis, matematiku, fyziku… Přátelé mě s tím naštěstí berou, ale nemají to asi lehké. Nicméně nikdo z nich si nejspíš neuvědomuje, jaké utrpení to přináší mě. Tak například kdykoli chci odkázat na něco, co už se jednou řešilo/stalo, nebo na nějaký svůj předchozí zážitek, musím se spoléhat na svůj blog a vyhledat ho tam. Co nemám napsané, to nevím. Musím mít napsaná všechna hesla a každou chvíli se na ně dívat, protože jak mám všude trochu jiná, nezvládám si jich pamatovat víc než pět. A mí blízcí přátelé často vykládají historky, jichž jsem byla aktérem, ale zní mi to jako story o někom jiném. Obecně si pamatuju spíš jen imprese, krátké historky, ale neumím je zařadit časově. Obvykle se je od čeho odpíchnout, ale často se mě někdo ptá "A to ti bylo kolik?" a já naprosto netuším. Mohlo mi být třináct nebo osm, nemám páru. Přemýšlím, jestli by s tím třeba nemohla něco udělat hypnóza. Přijít na to, proč to je a jestli by to šlo nějak odblokovat. Tak strašně ráda bych měla o svém vlastním životě přehled, tohle je ubíjející.
Já moc dobrou paměť nemám, takže je super přečíst si, jak to mají lidé, kteří si toho pamatují hodně. 😀
[13]: som na tom rovnako. ale v mojom pripade za to moze skor alkoholizmus a lieky 😀 vsetko si v hlave uchovam maximalne par dni a ak to nepouzivam, tak dovidenia 😀
preto som rada, ze nam zrusili statnice. nemala by som sancu 😀
[8]: Přesně tak – tu stinnou stránku člověk musí zažít, jinak je to pouze záviděníhodná vlastnost 🙂 Každopádně si myslím, že mnoho lidí, kterým se říká šprti, jsou inteligentní normálně a mají skvělou paměť. Vzhledem k tomu, co se ve škole požaduje, je ta paměť skoro potřeba víc než ta inteligence 😀
[9]: Tak tohle znám. Od určité doby jsem si začala psát poznámky na strategické předměty levou rukou, což po mně nikdo nepřečetl a nechtěl si je půjčovat 😀 Mít všechny sešity věčně v tahu mě fakt otravovalo… a od té doby se se mnou přátelí jen moji přátelé 🙂
[10]: Jo, přesně! V matematice jsem tohle sice skoro nikdy nezažila, ale podobné situace znám velmi dobře 🙂
[11]: Myslím, že takových zpětně vyrobených vzpomínek má každý celou hromadu. Kupříkladu z dětství, tam si toho pamatuji dost málo, tak to mám asi dost vyplněné "vzpomínkami" tohoto druhu.
[12]: Možná je to jen tím, že jsi ještě nenašla způsob učení, který by tvému druhu paměti vyhovoval. To také udělá hodně. Někdo potřebuje podněty vizuální, někdo zvukové, jiný si to ideálně potřebuje vyzkoušet nebo alespoň dohledat všechny souvislosti kolem… třeba až najdeš ten svůj způsob, tak se to zlepší 🙂
[13]: Tak to mě moc mrzí, že to máš takhle, musí to být dost těžké. Ale možná to je skutečně tak, že máš někde nějaký blok a přes ten ti to nejde… tak každopádně držím palce, ať se povede s tím něco udělat!
[14]: Jj, to byl přesně účel článku 🙂 Díky za komentář!
[15]: To je smutné… ale snad se s tím povede něco udělat. Držím palce 🙂