Spočinout ve stínu velkých: k osmdesátinám Jana Sokola

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také a v první řadě o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)
Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit takřka na vzor dokonalosti.
První z takových osobností je profesor Jan Sokol, který v těchto dnech slaví své osmdesáté narozeniny. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím víc je to cool). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného – stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.
Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Jeho přednášky byly jako chození do kina, a to na komedie nejlepšího druhu. Často jsme se smáli a přestože přednášel do půl sedmé do veřera, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace (hurá!), a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Byla bezchybná. Díky němu jsem začala mít pocit, že alespoň trochu vím, jak číst poezii. Dějiny literatury podané jím byly jako napínavý příběh.
Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku. Nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto mi změnila pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme, a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma předchozím pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, tak toho malého tygříka vždycky vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho nejspíš měli nejedny Vánoce.
Je nádherné, když vás může učit osobna vzdělaná, kultivovaná, úctyhodná a mravně na výši. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a jsou ochotni žít z takřka nulového platu, protože v učení vidí smysl. Je nádherné moct vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za tak skvělou fakultu a všechno nejlepší, pane profesore Sokole!

11 odpovědí na “Spočinout ve stínu velkých: k osmdesátinám Jana Sokola”

  1. Rozumím Ti. Se stejnou úctou a obdivem jsem vzhlížela k docentu Pavlu Prunnerovi, psychologovi, na jehož přednášky se mnou prostě jen tak občas zašel i přítel z naprosto odlišné fakulty. Byl úžasný, sportovec plný života a elánu… a pak mu zákeřná nemoc nedovolila překročit ani hranici šedesáti let.

  2. [1]: [2]: Ráda se o tu informaci podělím: je to Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

    [3]: Ano, to je přesně ono. To charisma, které z těchhle lidí vyzařuje, prostě přitahuje, na obor studia nehledě. Jen je smutné, když skončí takhle brzo…

  3. [6]: No tak to už máš bakaláře dávno hotového, ne? 🙂 Já jsem nastoupil ve školním roce 2013/14, teď jsem ve 3. ročníku v 6. semestru a píšu bakalářku, abych stihl do června dodělat školu. Takže jsme se možná někdy v Jinonicích potkali – svět je tak malý 🙂

  4. [7]: Ano, mám, teď jsem ve druháku na magistru (na Veleslavíně). V Jinonicích se nicméně sem tam stále ještě pohybuji. Ano, svět je velmi malý 🙂 Držím palce, ať to stihneš!

  5. Příjemná dávka pozitivního pohledu, přeci jen existují skvělé osobnosti, i když je nevídáme příliš často. Tuhle konkrétní trojici ti velmi závidím:-)

  6. Á, tak koukám, že odpovídat na komentáře z jiného počítače s sebou nese riziko, že tam mám ještě nezměněnou přezdívku! No, byla jsem to já, snad mi věříte 🙂

    [9]: Děkuji 🙂 Abych řekla pravdu, tak teď na tom magistru už si ji závidím taky 😀 (PS.: Vy máte zas Komárka a Kratochvíla 😉

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *