Popový výlet do dětství

Jsem dítě devadesátých let a přestože mě spousta dobových mánií úspěšně minula (neviděla jsem kupříkladu jako dítě jedinou Disneyovku, nikdy jsem nesbírala Pokémony ani nehrála pogy), stále na mě devadesátky zanechaly značnou stopu – a to zejména díky mým sourozencům, kteří byli v té době teenagery. Poslouchali rádio, nahrávali si písničky na kazety, vzájemně se smáli svým různým hudebním vkusům, vystřihovali z časopisů obrázky svých oblíbených zpěváků a kapel, dívali se na Eso (pro mladší ročníky: Eso byla hudební hitparáda). Ano, společný jmenovatel je zjevný: hudba. Můj vztah k devadesátkové éře má převážně formu hudebních vzpomínek na tehdejší vypalovačky. A právě na ně jsem si před pár dny vzpomněla.
Na youtube jsem totiž narazila na video top 10 písniček z devadesátých let, které jsem si z dlouhé chvíle pustila. A ejhle: vynořila se přede mnou jména jako Spice girls nebo Britney Spears a písničky, jejichž nápěvy jsou uloženy tak hluboko v mojí paměti, že jsem jenom překvapeně koukala, že je vlastně znám. Macarena, Unbreak my heart, My hips don’t lie, Hit me baby one more time, Barbie girl a další. Když jsem se pak podívala na video písniček z nultých let následujícího století, kdy jsem byla teenagerem já a měla bych mít tedy dané songy v živější paměti, zjistila jsem, že už je vůbec tolik neznám a jména kapel či zpěváků mi toho říkají daleko míň. Jako teenager už jsem si zjevně našla svoji krevní skupinu a daleko míň byla pod obecným popkulturním vlivem.
Co ale nejvíc stojí za povšimnutí, je skutečnost, kolik je toho člověk ochoten odpustit písničkám, které poznal v hodně mladém věku. Mnohé jsou opravdu dost hrozné a teď bych je za normálních okolností v žádném případě dobrovolně neposlouchala. Takhle k nim mám ale zvláštní, sentimentalitou prodchnutý vztah, který je dalek toho, aby je zahodil do koše. Jsou to prostě písničky mého dětství.
Zbývá jediná otázka: co všechno dalšího máme rádi z podobných důvodů? Nebo možná trefněji: najde se v celé naší názorové paletě vůbec něco, co je na těchto vlivech nezávislé?

10 odpovědí na “Popový výlet do dětství”

  1. Není nad to zavzpomínat a vrátit se do minulosti, člověk si pak uvědomí plno věcí, nebo se mu vrátí takový ten typický "flashback"… 🙂
    Moc hezký článek!

  2. Pogy!! Tohle slovo jsem od té doby neslyšela!… předevčírem mě uspávala nějaká Werichova korespondence a mluvil o tom samém…ještě podobnou sílu (na uchovávání vzpomínek, radostí, prostě Toho Něčeho) jako hudbě přikládal vůním… krásně napsaný, fandím, dík za vzpomínky! 🙂 a čágo bélo, šílenče 😉

  3. [1]: Děkuji 🙂 Ano, přesně, takové ty flashbacky jsou na tom vždycky nejlepší.

    [2]: Jo, vůně jsou na tohle snad vůbec nejtypičtější. Někde jsem slyšela, že fungují jako takovéhle uchovávače vzpomínek suverénně nejlépe a nejsilněji. Myslím, že na tom něco je 🙂 Díky! Čágo bélo! (To jsem taky od té doby neslyšela :-D)

  4. Každej název písničky ve mně nastartoval melodii 😀 to je neuvěřitelný, tolik let a pořád, pořád to v tý hlavě je. Kdyby si tak snadno člověk pamatoval "užitečnější" věci, ehm… 😀 😀 😀

    Každopádně, jsem 90. ročník, ale Pokémony jsem sbírala (a teď je vrcholem mého dne vyběhnout ven a jít je lovit), pogy jsem taky hrála. To je jedno, podstata zůstává – přesně jak jsi napsala, sentimentální láska, odpustíme všechno 🙂

    Kazety… tyjo, to byly doby 😀 😀 😀

  5. Myslím si, že většina z nás, co jsou více méně naladěni optimisticky považují své dětství za pěknou dobu a tudíž si s tím i pozitivně asociují některé písničky. Já se třeba musím přiznat, že jsem po deseti letech našla znovu cestu k tak příšerným filmům, až se stydím je sem napsat… Prostě jsem je měla ráda a přestože to jsou braky a můj dnešní vkus je vytříbenější, stále si je někdy ráda pustím a zavzpomínám 🙂

  6. [4]: Žejo, tolik let a pořád to tam je… překryto takovými vrstvami, že si na to člověk sám od sebe prakticky nikdy nevzpomene, ale je to tam a ještě s takovýmhle citovým nábojem. Vskutku by nebylo od věci pamatovat si takhle i užitečné věci 😀

    [5]: Myslím, že ty filmy nemohou být o moc příšernější, než jsou ve světě hudby příšerné některé výše zmíněné písničky 😀 Každopádně to úplně chápu. Vkus, nevkus, všechno jde v takových případech stranou.

  7. Šmarja, ty to píšeš, jako by devadesátá léta byla před sto lety:-) Nevím, jestli už nastal čas nostalgicky vzpomínat na naše dětství, i když vlastně proč ne.
    Každopádně mám podobně sentimentální vztah k některým filmům a seriálům, se kterými jsem vyrůstala. Rozumově si říkám, že jsou to braky, ale stejně k nim přistupuju trochu schovívavě.

  8. [7]: Jo, nějak jsem chytla nostalgickou notu… a když ta, vedle už bylo video s nejlepšími písničkami z desátých let, tak my došlo, že tohle je před dvaceti lety, což už není málo! Ano, filmy chápu. Braky, nebraky, prostě jsou to "ty moje filmy" 🙂

  9. 😀 Ach, ano… Tyhle staré pecky… Já jsem až do svých třinácti let vyrůstala bez takových věcí jako Crazy Frog a Shakira a byla jsem ve třídě naprostým outsiderem. 😀
    Oni se smáli mému Spirituálu Kvintet, Martě Kubišové, Nohavicovi i Krylovi a já jen nechápavě kroutila hlavou, proč se jim to nelíbí… 😀 A stejně je Marat ve vaně lepší než nějakej žabák! 😀 😉 😀

  10. [9]: Jo, ve třinácti letech je takovýhle hudební vkus poměrně nebezpečná a sociálně vyloženě nevhodná záležitost. Nejvíc jsem se proto v hodinách angličtiny děsila otázky, co posloucháme za hudbu 😀 Vždycky se mi to ale nakonec podařilo nějak zahrát do outu. Marat ve vaně je každopádně mnohem lepší než nějakej žabák 😀

Napsat komentář: Elwin Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.