Listopad a Dušičky jsou pro většinu lidí synonymem jednoho z nejdepresivnějších období roku. Nedivím se. Listopad ztělesňuje rýmu a chřipku, promoklé boty, hnijící listí, lezavou zimu a navíc něco, s čím neumíme příliš zacházet – smutek, truchlení, odcházení a smrt.
Dušičky jsou v téhle době, kdy žijeme pod neustálou palbou obrázků cizího veselí a štěstí, mezi těmi „šťastnými“ svátky tak trochu osamocené. Je, myslím, příznačné, že Američané, věčně šťastní a happy, neslaví Dušičky, ale další happy svátek, Halloween, který je zase tlačí do úsměvů a večírků.
Naše evropská tradice myslela na ustrojení člověka lépe a umístila do středu umírající přírody, deště, mlhy a tmy svátek zemřelých. Mám za to, že je to projev moudrosti mnoha generací našich předků, neboť listopad přímo vybízí k rozjímání o smrti a smrtelnosti, k truchlení nad zemřelými a k tomu, abychom přestali potlačovat vlastní smutek a opravdu ho prožili. Někdy je zkrátka načase přestat se křečovitě usmívat a se slzami v očích se projít po hřbitově a nechat si za krk kapat studené dešťové kapky.
Jen tudy totiž vede cesta k uzdravení – ať už si ve svém nitru neseme cokoli. Není možné být neustále šťastný a kdo tvrdí, že to možné je, ten si lže do kapsy. Jen když si doopravdy uvědomíme i tuhle odvrácenou stránku života, můžeme autenticky prožívat i stránky světlé a krásné, aniž bychom před čímkoli zavírali oči. Teprve tehdy, když nám slzy na tváři oschnou, můžeme zakusit plnost naděje a radosti, která k nám přichází – v podobě adventu a Vánoc.
Dušičky jsou pro mě období, kdy si zavzpomínám s láskou a samozřejmě i smutkem na své nejbližší…
Moc pěkný článek, je v něm velký kus pravdy…jen bohužel, dnes jsem byla ráno na hřbitově rozsvítit svíčky a bylo to cokoliv, jen né rozjímací místo, plno komerčních stánků včetně pouťových s lízátky, tak v tomto se mizerně rozjímá.
Já toto období bytostně nesnáším, ubíjí mé já, na jaře se probouzím a letím…
Přestože je listopad měsícem mého narození, ráda ho nemám. Smutek, mlhy, šero, vítr, zima. Navíc dost blízkých odešlo právě v listopadu nebo v prosinci, a tak si trochu oddychnu, když jsou tyto měsíce už za námi. Článek je pravdivý, tak už to v tom životě je ☺
Já zbožňuju podzim a zimu právě kvůli šeru, zimě, lezavému počasí a studeným večerům s čajem a knihou v ruce:) A jsem ráda, že dušičky vychází právě na listopad. Sice by se na zesnulé mělo myslet po celý rok, ale není na škodu si jeden den v roce vyhradit na to, abychom objeli pár hřbitovů:)
O Dušičkách nepláču. Ale máš pravdu v tom, že by to měl být útlum toho hraní si na veselého. Navíc, ono počasí tomuto svátku vážně hraje do karet 🙂
[1]: A tak to má být 🙂
[2]: Tak to je smutné! Udělat z Dušiček komerční záležitost… lízátka jsou fakt silné kafe. Ale teď, když už je po 2. listopadu, by se to snad zas mohlo zlepšit 🙂
[3]: Děkuji za komentář! Je pravda, že listopad není nijak krásný – zvlášť když se k němu pojí ne zrovna milé vzpomínky. Snad ho tedy trochu vylepšují alespoň ty narozeniny 🙂
[4]: Ano, taky mám to specificky podzimní kouzlo ráda 🙂 Horký čaj a kniha… to má svůj půvab! Jako ostatně i ten hřbitov.
[5]: Právě 🙂 Je to zkrátka šikovně vymyšlené.
Upřímně… já žádné truchlení v listopadu nikdy neprožívám. Mám ho nejradši. Mám v něm narozeniny, je konečně zima, což je super, protože doopravdy nesnáším horko, nemusím ani teplo a ideální by pro mě bylo celoročně tak pod patnácti stupni, padá listí, na konci měsíce už navíc přichází první adventní neděle… no nejsou lepší měsíce než listopad a prosinec! Zvlášť v době, když už mě v nich nečekají žádné zkoušky. Ale tak to je moje, prakticky nikdy nerozjímám nad zemřelými nebo depresemi, co je mrtvé, je jednoduše pryč, šmitec a nikdy jsem neměla potřebu pro to brečet. Ale zase jsem ani nikdy neměla potřebu cpát se na nějaké party, takže tak…