Jak přežít v nelítostném světě

V poslední době mě napadá velká spousta chmurných myšlenek – a to nejen proto, že jsem tak nějak od přírody pesimista a škarohlíd. Jak vůbec lze v tom našem světě plném nenávisti, lží, násilí a zla přežít? Když se navíc zdá, že se to všechno kumuluje, násobí a roste? Docházím k jedinému závěru: skrz návrat k malým věcem.
To, že vím, co se děje na druhé straně světa, mému rozpoložení zpravidla nikterak neprospívá – jsou to samé Jobovy zvěsti, navíc takové, že s nimi nemůžu opravdu, ale opravdu nic dělat. Zato mému rozpoložení prospívají jiné věci, a to ty, které mívám na dosah ruky. To, co je na dosah, je tady totiž vždy a je to tu velmi konkrétně, mohu s tím něco udělat, skutečně s tím být a mít z toho radost. S těmi jobovkami dost dobře být nemůžu, ty mě mohou leda tak strašit – což zas ale úspěšně dělají.
A tak se snažím čím dál víc opouštět jobovky a radovat se z kouzla každodennosti a vztahů, které mě obklopují. Protože to je můj skutečný život, který nesmím ve vší té záplavě zapomínat žít – a ten je krásný a plný radostí. Tak třeba: sníh, rozkvetlá orchidej, taneční, Skácelova poezie, měkká deka, masala a skutečnost, že nikdo kolem mě neotravuje žádnými superhypernovoročními předsevzetími (ne že bych měla něco proti novoročním předsevzetím, ale pokud je někdo roztrubuje do celého světa, tak proti nim tedy rozhodně něco mám). Není to snad dost důvodů k radosti? Občas na to ve vší té záplavě zapomínám. A to není dobře.

8 odpovědí na “Jak přežít v nelítostném světě”

  1. Až si mě dojala, jak jsi to hezky napsala.  A máš pravdu velikou. My tu sice nemáme sníh, a máme leda chcíplou vánoční hvězdu, která již čeká na nedůstojný pohřeb… ale    snažím se zpříjemnit si bytí jinak… i když když se kouknu někdy z okna, jde to fakt těžko!

  2. [3]: Ó, děkuji převelice! 🙂 Uznávám, chcíplá vánoční hvězda není něco, co by člověka zrovna nakoplo ke kdovíjakým výkonům a životnímu optimismu (viděla jsem foto na fb a teda fakt!) 😀 Ale i chcíplým květinám se člověk může zasmát a hned je líp 🙂

    [4]: Velmi děkuji 🙂

  3. Jo, všechno kolem nás je takové divné, strašidelné? Místy snad ani nevím, jestli chci věřit, že je to pravda, nebo si raději zahrát na pštrosa a strčit hlavu do písku…
    Každodenní maličkosti jsou přece ty nejkrásnější, i kdyby to mělo být jen vynikající kafe, modrá obloha nebo vesele prozpěvující sýkorky na krmítku. A tak vzhůru s úsměvem vstříc všedním dnům! 🙂

  4. [6]: Zahrát si na pštrosa, přesně na to mám občas chuť. Protože jinak… člověk musí leda být fakt velký cynik. A to já nejsem. Ani omylem. Zachraňují to tedy ty sýkorky a to nebe 🙂 Ano, vzhůru!

  5. Důvodů aspoň k malým radostem se najde všude kolem dost, člověk si jen nesmí nechat nakukat, že má na sebe brát všechny hříchy světa. Už dost těžké je k nim sám moc nepřispívat :-).

Napsat komentář: zmarsalkova Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.