Všichni jsme nějaký takový předmět někdy měli. Předmět, jehož přítomnost v rozvrhu byla v lepším případě šeredným omylem, v tom horším nechutnou škodolibostí, případně čirým sadismem. Já jsem ten svůj zažila před dvěma lety a musím říct, že záhy a bez větší konkurence získal pomyslné první místo: byl to nejhorší předmět, v mých očích snad i na světě.
Jednalo se o kurz, který se měl konat pětkrát za semestr. Termíny, kdy se bude konat, jsme se dozvěděli zhruba měsíc po začátku semestru, tedy dávno po tom, co jsme se je dozvědět měli. Pana doktora práv, který to měl přednášet a jemuž budeme říkat třeba pan doktor Zatopil, jsme za tu dobu viděli jednou, slovy jednou, a to na první přednášce, kdy nám řekl pár definic a jaký bude na konci test: třicet uzavřených otázek, možnosti a, b, c, z nichž právě jedna je správně, všechno najdete v mojí učebnici, kterou si za čtyři stovky všichni koupíte. Má někdo nějaké otázky? Nikdo otázky samozřejmě neměl – jaké taky? Instrukce byly naprosto přesné. Od té doby jsme pana doktora během semestru už nespatřili a když se ho někdo pokusil kontaktovat e-mailem, nikdy neodepsal.
Na zbylé hodiny vždycky přišla nějaká náhrada. Jednou to dokonce bylo tak, že do třídy nakoukl neznámý pán a pravil „Jsem tu správně?“ My jsme suverénně řekli, že samozřejmě ne. Pak se ale pán zeptal, jestli tady má učit pan doktor Zatopil. S hlavou v dlaních jsme souhlasili. A pak přišla ta bomba. „A jaký předmět tady pan doktor učí?“ Vytřeštili jsme oči a odpověděli. „No, tak to sice není moje parketa, ale nějak to zvládneme.“ A začal povídat o svojí práci.
Tím však hrůza nekončila. Nastalo zkouškové, první týden, druhý týden, třetí týden, až najednou zbývalo čtrnáct dní do konce a my jsme pořád neměli ani jeden termín (nárok máme na tři, a vyučující má povinnost nám říct, kdy budou, nejpozději na začátku zkouškového). Po zhruba tisíci a jednom e-mailu, jimiž ho naše nebohá tajemnice zahrnula, vypsal termíny dva. Já jsem se přihlásila na ten druhý.
Nedovedete si představit, jaké to byly kecy, co jsem se tehdy musela učit. Učebnice byla drahá, plná pravopisných chyb, ale hlavně – takové kecy! To se prostě nedalo, trpěla jsem jako zvíře. Jaké však bylo moje zděšení, když odvážlivci z prvního termínu přišli s tím, že dostali test s otevřenými otázkami! Nevím, jak vy, ale já se na test s otevřenými otázkami (obzvlášť z oblasti práva) učím o dost jinak než na ten s uzavřenými, protože se po mně chce něco zásadně odlišného. A tak jsem se, poučena chybou svých předchůdců, honem začala učit jinak. Pak doktor nám ovšem nehodlal ulehčit práci; krev mi doslova zatuhla v žilách, když nám rozdal příslušné papíry a na nich se skvělo a, b, c, přičemž možnosti se lišily třeba jen slovy „a“ a „nebo“. Přesně to, co se učíte, když máte mít otevřené otázky.
A tak se stalo, že každá z obou skupin dostala známku z něčeho úplně jiného. Pana doktora už jsme nikdy neviděli a myslím, že tu učebnici, která mi stále ještě straší ve skříni, jednou obřadně spálím (až bude kde). Na předmět jsme si náležitě stěžovali a když jsem pak o semestr později šla k vedoucímu katedry na zkoušku, vzpomněl si na to, podíval se na mě zkroušeně a řekl: „Pan doktor Zatopil, jak jste si na něj stěžovali… víte, paní kolegyně, nevím, jestli tomu budete věřit, ale… já jsem ho od té doby ještě neviděl.“
Věřila jsem. Naprosto.
A tomuhle se říká školství. Už je na čase, aby tomu dal někdo pravidla a ne že to bude i nadále jak v holubníku.
Heh, vypečený Zatopil 😀 U nás na VŠ bylo takových předmětů taky pár, já si vybavuji hlavně mezinárodní právo veřejné pod taktovkou doktora říkejme mu třeba Snížek. To byl šovinistický šikula, kvůli kterému jsem ten předmět bezdůvodně dělala dvakrát (páč na první pokus jsem zápočet "dala", když jsem tam napsala totéž, co kamarádi vedle mě, ale oni ho dostali, já ne, a pak už se pan doktor Snížek nesmiloval s dalším termínem, tak sbohem, až další rok). A když jsem pak šla na zkoušku k jinému, normálnímu doktorovi, a řekla jsem mu, proč ten předmět dělám podruhé, tak se tak chápavě smál. Děsný, jaký lidi taky učí 🙂
Vidím, že vám Zatopil, parádně zatopil. Hlavně, že šla na dračku ta jeho kniha.
Já v době studií nenáviděla "politickou ekonomii", která se už dnes naštěstí neučí.
Proč se na mě neusmíváš… pink!
Kdyby ten mě tehdy při nočním návratu z ligy nevysadil s vybitým mobilem ve městě a neodjel, řekla bych, že šlo jen o poněkud svérázného učitele neschopného předat jakoukoliv znalost.
[1]: To teda! A hlavně aby ta pravidla nebyla všem leda tak pro smích…
[2]: Nojo, šovinističtí a misogynní vyučující, to je kapitola sama pro sebe. A nejhorší je, že všichni zpravidla vědí, že takoví jsou, ale nikdo s tím nic nedělá.
[3]: To teda 😀 Je pravda, že takovéhle politicky tendenční bláboly už naštěstí nemáme. Když máme něco nesmyslného, tak to zpravidla bývá nesmysl proto, že je to prostě nesmysl, a žádný "vyšší" cíl se tím nesleduje.
[4]: "xxx má každou ponožku jinou, pošlete to dál." 😀 Nojo, ten holt neměl všech pět pohromadě. Nedivím se, že byl tak záhy odejit.
Jenže pokud se nedomluví pravidla napříč stranami, tak nový ministr zase vše zruší a budou tu nová pravidla. A jen blbý ŠVP zůstane….
[6]: Abych řekla pravdu, tak zrovna ŠVP mě nepálí, protože to na univerzitě nemáme. Problém je spíš v tom, že se univerzity financují na hlavu a to je, zcela upřímně, na hlavu. A pak ještě samozřejmě celá řada dalších problémů 😀
Tak tomu se říká pecka 😀 soucítím s tebou, protože jakmile jsem si přečetla název článku, vybavila se mi tvář paní profesorky, která mě začala nenávidět ještě před tím, než mě pořádně poznala a zničila mě u obojích státnic a samozřejmě i u zkoušky ze svého předmětu – historického vývoje německého jazyka…
Přežili jsme to a do určité míry se obávám, co na nás kvůli tomu může čekat v budoucnosti, když jsme zvládli takové hrůzy 😀
Jo, to teda byla pecka 😀 Ale teda u státnic naštěstí podobné případy nemáme… zaplať pánbůh! To, že jsi zrovna na historický vývoj jazyka měla někoho takovéhleho… no, teď už přestojíš všechno 😀
:DDDD Lituji, ale dokonale chápu. Jsem na vysoké teprve druhý semestr a takový "pan Zatopil" se již stihl ukázat (či respektive neukázat) i u nás. V mém případě se jedná o jakousi "Radiofonii" a toho člověka jsme v minulém semestru viděli jen na úvodní hodině. Vykládal tak nudně, že bylo nemožné udržet oči otevřené a spaní na lavici bylo tou nejmoudřejší činností, s jejíž pomocí jsme mohli danou přednášku přetrpět. "Pan Zatopil" byl totiž znuděný svým vlastním životem a mám podezření, že ho nebavila a hnusila se mu i jeho vlastní práce… Do konce semestru ho pak zastupovali nějací jiní kolegové, zápočet jsme dostali za zpětně odčárkovanou docházku a zkouška byla přes "internet", tudíž všichni měli samozřejmě nejvyšší možnou známku.
Čekání na toho vašeho "pana Zatopila" zjevně bylo podobné jako čekání na Godota… 😉 😀
[10]: Jo, to je takový Godot v reálu 😀 Tak aspoň jste měli lehký ten zápočet! My jsme kvůli němu tehdy všichni trpěli… a ještě jsme za to vyhazovali ty peníze 😀
to zní hrozně, ale přesto věřím, že se dají nalézt ještě horší předměty (y)
[12]: To je docela dobře možné. Ale to už teda musí být opravdu velký horor…
Já si pamatuji na vstupní testy u nás na škole pro laborkach. Také tam byly body a až f a odpovědi slovní hříčky…. Ono se to nakonec nechalo, ale pro a hraniční studenty,, kterých tenkrát studovalo hodně, to byl takový „zahul“ že tam nakonec byly „vypuštění“ i když test nenapsali… Když si představím, že bych studoval v cizím jazyce a dostal test založený na gramatických nuancich, tak se jim nedivím..
To tedy byla skutečně podpásovka! Ony takovéhle drobnosti jsou podpásovka i pro rodilé mlučí, ale být v tu chvíli v kůži cizince… to z ní snad radši vyskočím 😀
Pan Zatopil nejspíš přenesl část svého kouzla i na tento článek, protože – jak zjišťuji – jsem ho ještě neviděl! 🙂 Ale dobrá inspirace: Taky mě totiž napadl jeden chlapík, který by si zasloužil vlastní blogový článek.
Tomu tedy říkám zdařilé kouzlo! 😀 A na článek se budu těšit – máloco je co do inspirace pro psaní tak vděčné jako podobné „velké“ osobnosti 🙂
Tak Zatopil je v tomto případě opravdu výstižné jméno… 🙄
Jojo, když jsem přemýšlela nad tím, jaký alias mu dát, tak tohle jméno přišlo velice rychle a tak nějak samo 😀