Nevím jak vy, ale přestože zpravidla působím sebevědomým a vyrovnaným dojmem, není to vždycky tak úplně pravda. Zejména pokud jde o něco, co se mě nějak významněji týká, třeba o kvalitu mého uměleckého psaní. Ano, za ta léta zpětné vazby jsem slyšela o své tvorbě kde co a přečetla jsem tuny knih, které mi umožňují rozpoznat špatné věci od dobrých mnohem snáz než dřív, ale stejně ve mně občas zahlodá pochybnost.
Někde tam uvnitř totiž stále je to malé schoulené klubíčko patnáctileté školačky, která svoje básničky rozechvělýma rukama odevzdává učitelům a čeká na hodnocení jako na poslední soud. Ano, samozřejmě jsem se během let naučila výtvory všeho druhu odevzdávat sebevědomě a s jistotou a ortel očekávat klidně a rozumně při něm pokyvovat hlavou. Obzvlášť ve škole časem dosáhla tahle moje dovednost kvalit cynismu typu „padesát procent běžného úsilí je na tuhle práci až až“. Jakmile ale jde o něco osobnějšího, nebo mám o hodnotiteli obzvlášť dobré mínění, čeká stále v hlubinách cosi, co se tetelí radostí nebo smutně choulí při každém slově.
Odhalit kousek své duše někomu, u koho velmi stojíte o dobré mínění, je něco, co vyžaduje určité úsilí. Nedávno jsem se díky jednomu TED talku dozvěděla, že lidé, kteří jsou šťastní a cítí naplnění a uspokojení ze svých vztahů, mají společnou jednu vlastnost, která už tak skvěle nevypadá. Zranitelnost. Abyste dosáhli hlubokého spojení s druhým člověkem, musíte prostě občas risknout, že vás zraní. A tak jsem sedla k počítači, napsala poměrně dlouhý e-mail, připojila jednu ze svých posledních básní (s troufalým úmyslem, že třeba udělá radost) – a odeslala člověku, jehož si velmi vážím.
Přednáška nelhala. Lidé, které si pustíme za zákopy naučeného cynismu a hradby pracně vybudovaného sebevědomí, nás sice mohou hluboce zranit, ale když zůstaneme zakopaní, připravujeme se o neobyčejné bohatství. Při čtení odpovědi na můj e-mail se klubíčko kdesi uvnitř mě zatetelilo netušenou radostí. Kdo ví, třeba díky tomu příště už tak schoulené nebude.
Ty píšeš opravdu pěkně. Má to jen jednu vadu. Že pokaždý, když ti chci napsat komentář, tak si připadám jako úplnej primitivní debil 😀
Takže happyend! ^_^
[1]: Ten pocit moc dobře znám a není příjemný. 😀
To je moc dobře, jestli už nemáš strach prezentovat výtvory 🙂
[1]: Přesně! 😀
Vždycky si přečtu tvůj článek a říkám si u toho, jak krásně píšeš a jak se to úžasně čte a tak všechno. Potom začnu psát sama a dochází mi, jaký mamlas jsem 😀 ach jo.
Ale! Jsem ráda, že se klubíčko zatetelilo a doufám, že se bude jen a jen tetelit 🙂
Takové tetelení je něco, co za trochu toho počátečního schoulení rozhodně stojí :-). Jedno bez druhého se totiž asi neobejde. Jsem přesvědčený, že ten, kdo je hodně sebejistý, podobné stavy nezažívá. Myslím, že jsem v psaní celkem sebevědomý, ale stejně kdykoli vyvěšuji na blogu nový článek, cítím rozechvění, tím větší, čím je text osobnější. Takže třeba pokusy o poezii, to je někdy pěkná "klepka".
No, u tebe, jak tak čtu tvé články, jsou obavy zbytečné, protože píšeš moc dobře. Ale stejně ti přeju, ať ti něco z toho rozechvění zůstane, o to sladší pak bude tetelení :-).
[1]: 😀 😀 Tak to je účinek poněkud dvojsečný! Ale můžu tě ujistit, že při čtení tvých komentářů i článků se popadám za břicho a častokrát si říkám, jak jen to děláš, že je to vždycky tak vtipné a že to bych chtěla taky umět 🙂 Každopádně děkuji velice 🙂
[2]: Ano, přesně tak 🙂
[3]: To rozhodně. Dřív jsem se ničeho neděsila tolik jako autorského čtení. A loni, ejhle, už jsem četla 😀 Posun poměrně výrazný.
[4]: Ó, děkuji! Mám velkou radost, že se ti moje psaní líbí. Ale ujišťuju tě, že žádný mamlas rozhodně nejsi – tvoje psaní mě moc baví.
[5]: Je to přesně tak – radost, která přijde, zpravidla bohatě vyváží všechen strach předtím. Úplně se toho zbavit… to by znamenalo o něco přijít. Rozechvění při publikování článku, zejména něčeho osobnějšího, jak dobře to znám! Jen je pak smutné, když si to moc lidí nepřečte 😀 Děkuji velice! 🙂
Ach ano, to sebevědomí ale bývá potvora. Už jsem si z něj v hlavě udělala jakési imaginární zvířátko, které rádo mění velikost i vzhled.
Pamatuji si dobře, jak nám v kvintě při hodině ZSV učitelka vyprávěla, že chceme-li milovat tak, jak si námi milovaný zaslouží, musíme se nejdříve vypořádat se sebou. A já se zamyslela. Nikdy jsem na tom se sebevědomím valně nebyla, leč milovat se snažím zcela jistě celým srdcem. Mám ze sebe dojem, že jsem přesně ten typ člověka, který raději obdarovává, než že by byl obdarován (přiznávám, že vlastně ani neumím na dárky adekvátně reagovat). Občas si připadám jako bezedná ocelová schránka. Dokážu tu lásku a něhu ze sebe vytahat, ale mám ji schovanou pro ty, kteří si to skutečně zaslouží. Připadá mi to jako nejvhodnější systém, který neudělá z ochoty otroctví, jestli mi všichni rozumíte 🙂
Co se týče podarování slovem… to je snad to nejkrásnější, co může člověk člověku dát. Plně s tvým jednáním koresponduji a jsem ráda, že nejsem svého druhu samotná 🙂
[7]: Ano, sebevědomí a nedostatečný pocit vlastní hodnoty je pěkná potvora. Myslím, že kdyby byli lidé duševně zdravější v tom smyslu, že by si sami sebe dokázali zdravě cenit, byla by naše planeta o hodně lepším místem. Ale takhle… je to dost smutný pohled. Jsem každopádně ráda, že ses v článku našla a přeji do dalších let samou radost a pocit naplnění 🙂
Tak to jsem ráda 🙂