Osud tomu chtěl, že jsem v posledních dnech zavítala na poměrně značné množství blogů a narazila jsem na poměrně značné množství takzvaných „výzev“, u těch línějších překládat na „challenge“. Jedna z těchto výzev nesla název 101 věcí ve 1001 dnech (doufám, že mám správně čísla) a ta obzvlášť upoutala mou pozornost – tolik věcí! Když jsem prozkoumala některé z takto vytyčených cílů, zalapala jsem po dechu: navštívit 10 cizích zemí (a to byla, prosím pěkně, jen jedna z těch 101 věcí), třicetkrát navštívit divadlo a další a další. Abych řekla pravdu, trochu mě to vyděsilo.
Není samozřejmě nic špatného na tom, když se někdo touto formou snaží splnit si nějaké své sny či přání, o něž už dlouho usiluje – to je naopak skvělé. Ale vážně pochybuji o tom, že takových snů má někdo 101. Já bych jich měla tak pět; při troše snahy možná deset. Ale 101? Dere se mi na jazyk ikonické „sááákra“ prince Drsoně, protože to už je nějakých přání! Zbývá v takovém životě ještě nějaké místo na něco jiného než plnění cílů? Nemůžu si pomoct, ale ten, kdo má splnit tolik věcí, musí částečně změnit svůj život na hodně velké množství kolonek k odškrtání: musím navštívit tolik a tolik cizích zemí, vidět tolik a tolik filmů, koupit si tolik a tolik věcí a zažít tolik a tolik zážitků. Životní cíle jako by se scvrkly jen na plnění jednotlivých položek, ze kterých se tím stávají svého druhu povinnosti. Když už se k tomu zhlédnutí 30 divadelních představení jednou zavážu, budu mít špatný pocit, když je opravdu nenavštívím. A pak ještě těch dalších sto věcí. Chci je opravdu všechny udělat? Nebo si jen myslím, že bych měla? Nebo už jsem prostě fakt nevěděla, co do těch zbývajících dvaceti bodů napsat?
Nejpodstatnější se mi na tom celém ale zdá skutečnost, že ty nejdůležitější cíle se do výzev tohoto druhu nedají vecpat. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem nezahlédla nic jako „stát se lepším člověkem“. To totiž není tak snadná položka k odškrtnutí. Přesto mám ale nutkavý pocit, že o to by nám, navzdory všem „challenge/challengím/čelejndžím“ (teď už možná chápete, co mi vadí na neopodstatněných přejímkách), mělo jít především.
S tím docela souhlasím. Sákra! A dodávám, že mi přijde, že "navštívit třicetkrát divadlo" znamená, že už to stejně pak pro člověka nebude moc znamenat, protože se mu to zevšední. Já si kdysi ještě na začátku střední školy napsala kamsi na papírek pět cílů, které chci splnit, i když některé byly spíš celoživotní směr, a tři z nich jsem zvládla, jeden bych zvládla taky, ale nějak je složité se k němu dostat, a jeden myslím, že nesplním, protože se mi změnil názor. Spíš se nahradil novým cílem (shodou okolností je to taky cesta do jedné konkrétní země, kterou už ale opravdu plánuju). Ale i tak to byla značná práce a pomyslné odškrtnutí, protože ten papírek jsem dávno ztratila, mělo mnohem větší hodnotu a úplně jiný pocit, kdybych si odškrtla, že už jsem byla konečně potřicátý v divadle. Stejně tak kdybych si odškrtávala 101. zemi, tak bych měla už leda ten pocit splněné kolonky a představuju si, že někde u padesáté země už si říkám ne "tyjo, já se tak těším, cesta, nová země, to bude něco!", ale "padesát… ještě padesát přede mnou…další cesta…"… to fakt není ono.
Čelendži čelem!
Existuje takové přísloví, že stokrát nic umořilo osla.
Já bych to s výzvami neviděla tak bledě. Bude to jako všechno, dobrý sluha, ale špatný pán. Zrovna 101/1001 je hodně citlivé na to, jak přesně to člověk pojme. Trochu problém může být, že 1001 dní jsou skoro 3 roky, a to je zatraceně hodně času (vážně, v 15 je to pětina života, v 25 je to pořád osmina). A pak to asi svádí místo cílů na tři roky psát životní sny. (Párkrát jsem potkala variantu 10/100 a musím říct, že tam bývají cíle mnohem menší, a snad i realističtější.)
Z opačné strany, záleží na životním stylu. Pro mě by na střední 10 cizích zemí bylo ekvivalentní řekněme 4 cizím zemím dnes. Jinými slovy asi tak o jednu dvě víc, než by se mělo povést mimochodem. A to mi nepřijde jako špatný cíl. Třicet návštěv divadla je zhruba jednou za měsíc, to není tolik. A já vím, že spousta malých věcí se nasčítá na obrovsky moc. A že jsou lidé, kteří si třicet návštěv naplánují, když zatím chodí do divadla průměrně jednou za dva roky, a 10 cizích zemí si naplánují, když bez své snahy by asi nenavštívili ani jednu. Ale někteří mají lepší startovní pozici, a to člověk zvenčí často nevidí.
Nicméně pokud cíle přestanou jen motivovat a člověk jim začne otročit, je to pitomé, to rozhodně. Největší riziko je přesně to, že v průběhu času pro člověka některé věci přestanou být důležité.
Jinak se "stáváním se lepším člověkem" je to složité, hůř se u toho měří splněnost. Z druhé strany, věci jako "měsíc se každý den usmát na tři cizí lidi", "přispět na charitu", "jít číst do domova důchodců" nebo "přestat si kousat nehty" se občas mezi cíli najdou.
Pokud to někomu stačí k sebemotivaci, proč ne? Mně by připadlo zvláštní řídit něco tak důležitého jako svůj vlastní život podle nějakých cizích not. Copak nemám na to, abych sám dokázal naformulovat to, co opravdu chci, abych si musel brát vzor v předpřipravených obecných šablonách? Nene, to by nebylo nic pro mě! Ale když to někomu stačí k dobrému pocitu, je to jeho věc a nebudu mu to rozmlouvat; jen jsem v tomhle na sebe trošku náročnější :-).
[1]: Právě. Je sice pravda, že 1001 dní je fakt hodně a za takovou dobu se dá stihnout leccos, ale to podle mě může situaci stejně tak zlepšovat jako zhoršovat, protože během takové doby se mi může změnit život, vkus, některé záliby nebo názory a celá výzva se tím řítí… a jsme zase u toho Krátkozrakého 😀 Tedy: "do sítě zlého obra" 😀
[2]: Přesně tak 🙂 V tomto případě stokrát a jednou nic!
[3]: Varianta 10/100 je mi o hodně sympatičtější – právě díky tomu, jak se musí držet při zemi a být konkrétnější. Taková výzva, myslím, může opravdu plnit účel nějakého proveditelného předsevzetí, protože ti nepředkládá zdánlivě nekonečný časový úsek, kam se přeci vejde úplně cokoli (což samozřejmě není pravda a akorát je to demotivující).
[4]: Mně to právě také přijde zvláštní, a to navzdory tomu, že jsem takový chodící plánovač, který si kolonky odškrtává velice rád. Ale připadá mi, že s tímhle přístupem v životě skutečně už nezbude nic jiného než ty kolonky… a něco takového by byla velká škoda. Náročnosti v tomhle smyslu totiž nikdy není dost 🙂
Svět toho člověka se asi vážně smrskne jen na plnění cílů. To důležité ovšem bude už jen na něm, a to zda si bude užívat jen dosažení svých cílů, nebo si bude užívat již cestu k jejich dosažení… 😉
Ale waw! Sto jedna??!! Mám dojem, že daná osoba se snaží ukousnout příliš velké sousto… 😉
[6]: Tak zas je na to hrozně dlouhá doba… ale je otázka, jestli to není spíš přitěžující okolnost, protože během tří let se může změnit kdeco a ty cíle jsou pak… no, tak nějak asi už mimo. Kdyby byly obě čísla smrsknutá na třetinu, přišlo by mi to mnohem smysluplnější – byť chápu pointu dlouhodobé perspektivy a dlouhodobých cílů.