Zapomenuté okno do duše aneb o hlasu

To, že oko je okno do duše, je natolik obecně známo, že se to stalo součástí naší frazeologie. Celkem nikdo o tom nepochybuje, jako ostatně zpravidla nepochybuje o tom, že když se chodí se džbánem pro vodu, tak se nakonec ucho utrhne, nebo že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (takové pochybnosti by ostatně vyžadovaly radikální revizi některých fyzikálních zákonů). Zavaleni příslovími si však často neuvědomujeme, že oken do duše existuje víc. Jsou to mnohdy okna zapomenutá, neotvíraná, zaprášená a se zrezlými panty, nicméně existují; a nevědět o nich znamená o něco se ochuzovat.
Jedním takovým velikým zaprášeným oknem je lidský hlas. Stejně jako lidské oko nebo kresba na bříškách prstů je i hlas něčím naprosto jedinečným a neopakovatelným, něčím, co prozrazuje o našem duševním stavu velmi mnoho. Stejně jako zkušený fyzioterapeut pozná z toho, jak pajdáte, kde vás budou asi bolet záda a proč, zkušený hlasový pedagog pozná, které svalové skupiny při vytváření hlasu používáte chybně, jakými jinými svaly si to kompenzujete (tedy i proč vás bolí v krku, když dlouho mluvíte) a pakliže je opravdu dobrý, tak i jaké psychické bloky by za tím asi tak mohly být.
Na rozdíl od oka je totiž hlas věcí, kterou musíme aktivně vytvářet – a způsob, jakým to děláme, o nás mnohé vypovídá. Pakliže sedíme na židli jako hromádka neštěstí, se zády ohnutými a nohama překříženýma, není příliš velkým překvapením, že náš hlas bude neznělý a nevýrazný. A když se v této poloze budeme snažit to změnit, leda tak ochraptíme. Na správné tvorbě tónu, a tedy i hlasu, se totiž podílí naprosto neuvěřitelné množství svalů včetně svalů sedacích nebo napřimovačů páteře. Když máme ochablá záda, nebudeme ani dobře mluvit, ani dobře zpívat. A ochablá záda máme… no, prakticky všichni.
Od těchto předpokladů už vede přímá cesta k neodvatným závěrům: náš hlas vypovídá o nízkém uvědomění vlastního těla, špatných pohybových návycích, mělkém dýchání, nízkém sebevědomí, chybných kompenzacích. Smutné to do duše okno! O to je však kouzelnější setkat se s někým, kdo všechny tyhle věci překonal a dokázal svůj hlas rozeznít. Takový hlas je znělý, plný, nosný, barevný, mnohovrstevnatý, krásný a pro druhé blahodárný. Člověk, který jím vládne, nepotřebuje mikrofon a neochraptí z dlouhého mluvení. Jeho hlas je svobodný a může volně znít všude tam, kde znít má. Stejně jako jeho duše.

11 odpovědí na “Zapomenuté okno do duše aneb o hlasu”

  1. Já mám problémy se zády a můj hlas není zrovna nijak zvučný. Jsem totiž zvyklá se u sezení dost hrbit 🙁 Díky za tvůj článek, hodně jsem se přiučila…

  2. Jen se bojím, že když nechám svůj hlas rozvinout, jak by se mu líbilo, moje dušička zbytní natolik, že se nevejde do hrníčku :-).

  3. [1]: Jsem ráda, že ses hodně přiučila 🙂 Snad se ti nad problémy se zády časem podaří zvítězit!

    [2]: Děkuji 🙂 Právě! Většina lidí takhle nikdy nepřemýšlela a pro mě jsou to také relativní novinky, proto jsem se je rozhodla sdílet 🙂 Jsem ráda, že jsem ti mohla poskytnout něco nového.

    [3]: To jsem velmi ráda 🙂 Děkuji!

    [4]: 😀 Tak tohle riziko jsem skutečně neuvážila 😀

  4. [6]: Ano, přesně to jsem si také myslela a myslím, že si to myslí skoro každý. (Jestli přidají tenhle komentář do českého národního korpusu frekvence slova "myslet" vyletí prudce nahoru :-D) A pak jsem zjistila, jak jsem se pletla… a musela jsem se o to podělit 🙂

  5. Fascinuje mne pozorovat nové lidi a tipovat, jaký asi budou mít hlas. Sama u sebe jsem se nad hlasem nikdy nepozastavovala,ale jakmile jsem jej naučila poslouchat, jakoby se i mě okolí změnilo. něco na tom posledním odstavci bude 🙂

  6. Ach, jak krásně jsi se s tímto tématem týdne poprala 😀 Byla jsem celkem zvědavá, co z toho vyjde, ale příjemně jsem překvapená, jak moc různorodé a originální články byly napsány 😉 🙂
    A ten tvůj zas mezi nimi září jako klenot! 🙂 😉

Napsat komentář: Lucirä Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *