To, že se mi opět blíží státnice, se pozná na tom, že musím zase číst špatné knihy. S tím jsem tak nějak počítala. Jenomže jsem nepočítala s tím, jak špatné doopravdy budou. Kniha, kterou jsem dnes dočetla (zaplaťpánbůh za ty dary!), trhla v tomto směru snad všechny rekordy. Bylo tam špatně snad úplně všechno. Konkrétně:
1) Ani jedna citace. Mysleli jste si, že v akademickém textu musejí být citace? Cha chá! Pan docent vás pěkně rychle vyvede z omylu. Vloží někomu něco do úst a do této vulgární interpretace si pak hezky akademicky kopne. Nic není snazšího, protože oponent, vzhledem k tomu, že si neověříte, jestli to opravdu řekl (a v seznamu literatury třeba od něj není ani jedna kniha), zkrátka mlčí. Vítěz je jasný.
2) Ani hlava, ani pata. Text nemá žádnou strukturu, kapitoly nevedou odnikud nikam a velmi úspěšně parafrázují špatné referáty typu „a ještě tam taky bylo tohle“. To, že nikam nevede celý text, už lze brát jako samozřejmost. Argumenty se nepoužívají, vyplývání nás nezajímá. Pointa neexistuje.
3) Hodnotící výlevy. Kniha není neutrální, ani kdybyste zavřeli obě dvě oči. Autor si hezky vykládá, jak mu to přijde, nepodpírá to žádnou argumentací, prostě tam prdne nějaké hodnotící slovo a je to. Velmi korektní.
4) Chyby. A tohle mi vadí snad nejvíc. Hned na druhé stránce mých poznámek se v záhlaví skví velký nápis „straaaašně moc chyb!!!!!!!“ (vykřičníky přibývaly postupně s narůstající frustrací). Text si po sobě pan docent snad nepřečetl ani jednou. Čárky – jako kdyby si házel korunou, kam je dá a kam ne. Překlepy. Písmena navíc a namíň. Chybějící slova. Celé věty, které nedávají žádný smysl. Naprosto šílená přehršel pleonasmů (tzn. spojení jako „prvky, elementy se přeskupují“ nebo „obraz reality, skutečnosti“) – asi aby se vyrovnala ta chybějící slova jinde („transformace neřešitelných problémů v genetické“ vyhrává pomyslnou první cenu). Zkrátka: to, že autorovi chybí myšlenka, argumentace a pointa, se odráží i v naprosto šílené gramatice a stylistice. Jak na nebi, tak i na zemi.
Celý text je tak hlavně jedním velkým oblakem inkoustu, v němž autor skrývá, že neví, co by vlastně měl napsat. Podivné a krajně podezřelé mystické mlžení, v němž se ani jeden pojem jasně nedefinuje, ale všechny se používají, tak nesvědčí o kdovíjakých hlubinách ducha; naopak. Jak by totiž řekla skvělá vedoucí mé diplomky: to je takové to jakoby žvanění. Nejsmutnější na tom ale je, že tohle žvanění straší v naší univerzitní knihovně, že ho někdo vůbec vydal, že ten docent dopustil, aby něco takového vůbec spatřilo světlo světa. Přijít s tímhle jako s diplomkou, vyrazí se mnou na katedře troje dveře. To už snad ani není dvojí metr. To je metr desaterý.
Škoda, že se nejedná jen o výjimku. Někdy mě zaráží, že člověk, který má tolik titulů, že zaberou víc místa než samotné jméno, nezná například základy typografie nebo hůř, dokáže napsat něco, co jsi právě popsala. To samé třeba prezentace, to je taky někdy skvost 😀 …
"Oblak inkoustu" je nádherný a milosrdně poetický obraz pro takový opus. Trochu méně milosrdně někdy podobné věci označuji kdesi přečtenou chytrou a právně nenapadnutelnou přesmyčkou "Kostra čaje" :-).
[1]: Naštěstí myslím, že se o výjimku přeci jen jedná, protože takhle špatnou knihu jsem snad četla poprvé (a že jsem už na akademické půdě přečetla leccos). Zarážející to každopádně je… a prezentace, ani mi nemluv 😀 To jsou zase špatné drtivou většinou…
[2]: Děkuji 🙂 (Ovšem také to není z mojí hlavy, akorát nevím, z čí hlavy to je.) Kostra čaje je každopádně kouzelná!
Proč nenapíšeš o koho a co šlo? Jako službu příštím státnicujícím generacím 🙂
[4]: Přeci jen se držím toho, že ve svých článcích raději nejmenuji – rozhodně tedy v těch kritických. Třeba to byl jen jednorázový úlet, nerada bych někoho poškodila (a pochybuju, že to z příštích generací někdo bude číst, protože po prvních pěti stránkách to lidé, kteří nejsou pedantičtí perfekcionisté jako já, zahodí :-D).
Tak z toho bych se učit nechtěla 😀
[6]: Naštěstí se z toho učit nebudu – na to mám už svoje krásné, přehledné a smysluplné poznámky 😉
Žjů. A proč vám dali tohle číst, propánajána? U nás se občas na tajňačku (když se nestíháme našrotit obří bichle) učíme z učebnic české literatury, kterým souhrnně říkáme "Prokop", protože je napsat jistý pan Prokop. A to je obdobná tragédie. Je to strašlivě subjektivní, autor dokonce dokázal zamotat komunisty i k Máchovi a navrch je to celé silně neodborné. Se spolužačkami se tomu rády smějeme. (Ale pak před zkouškou z literatury zase není čas, tak si radši o 19. století přečteme 50 špatných stránek než 550 o něco lepších.)
[8]: Oni nám to tak úplně číst nedali, ale napsal to ten docent, co nám tuhle látku přednášel, a napsal to přímo na to téma. Tak jsem si říkala, že by se to mohlo hodit 😀 (A což o to, ono se to asi hodit bude, protože něco jsem z toho přeci jen vydestilovala, ale teda za jakou cenu!) Zkrátka něco jako ten váš Prokop, akorát to není tak úplně na tajňačku 🙂