Jak neumíme nakládat s emocemi

Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat – a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.
Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta „Měj rozum!“ se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. „Apelovat na rozum“ odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. „Být rozumný“ znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.
Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho „měj rozum!“ na vlastní kůži.
Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.

12 odpovědí na “Jak neumíme nakládat s emocemi”

  1. Maruško, z druhého, emotivního, břehu (a pěkně z růžova): juu, wow, krása, nádhera!:-) 🙂 Velký obdiv nad tou brilantností srozumitelného, jasného a pro ostatní čitelného vyjadřování! Mám název pro tvůj žánr, útvar, či jak: perfektní "jednonádechovky" 🙂

  2. [1]: No právě! Takhle to má, myslím, právě hrozně moc lidí. A není to dobře.

    [2]: Ó, moc a moc děkuji! Tvůj komentář mi udělal velikou radost 🙂 Jednonádechovka je perfektní název! 🙂

    [3]: A my všichni jsme za to nesmírně vděční! 🙂

  3. Teoreticky by to smysl dávalo, ale nesmíme zapomínat, že tahle mentalita je to, co dalo vzniknout hnutí emo. A přece nikdo nechce, aby se to opakovalo.

  4. [5]: No právě! To, co dalo vzniknout hnutí emo, byl přesně tenhle úzus, že emoce se dusí a potlačují. Hnutí jako emo vzniklo a takovým způsobem se zvrhlo přesně z těchto důvodů. Kdybychom uměli emoce dávat najevo a pracovat s nimi, tak by podle mě k takovému excesu nikdy nedošlo.

    [6]: Nic se nemá přehánět, samozřejmě 🙂 Nemůžem se přece povraždit. Ale současný stav je poněkud přehnaný a právě z toho pak vznikají ty podobně přehnané reakce…

  5. Já mám zase spíš někdy pocit, že to s emocemi přeháníme, odkazujeme se na ně, omlouváme svoje činy jako bychom to nebyly my, ale "naše pocity". Ale souhlasím s tím, že někdy apelujeme na udržování citů na uzdě, a vždy kdy to není žádoucí pro naše zdraví.

  6. [8]: S tím se naštěstí příliš nesetkávám – to je samozřejmě druhý extrém a jako každý extrém je i tenhle špatný.

    [9]: Aniž bych si chtěla nějak lichotit, tak si docela domýšlivě myslím, že zajímavá je 😀 Na čtení teda nevím, ale když o tom lidem vyprávím, zpravidla je to zaujme. Nojo, moje úžasná vedoucí má zkrátka v rukávu skvělá diplomová témata 🙂
    Ano, v jazyce se toho odráží strašně moc. Škoda, že jsme v něm tak pevně zasazeni, že to nevidíme – jinak bychom se dozvěděli skutečně zajímavé věci 🙂

  7. Smekám nad srozumitelností, přímostí a jasností sdělení 🙂 Já to tu prostě zbožňuji. Přidám se ke komentáři s opačným extrémem. Také si myslím, že lidé někdy dávají zbytečně moc emocí najevo. Nebo je předstírají? Především zde na blogu v TT se s tím hodně setkávám …

  8. [11]: Ó, děkuji, to mě velice těší 🙂 Určitě souhlasím – žádný extrém není dobrý. Článkům, které zmiňuješ, se ale spíše vyhýbám, takže (naštěstí) moc nedovedu posoudit 🙂

Napsat komentář: Lukas Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.