Zpověď demotivovaného absolventa aneb proč nejít na doktorát

Nejsem člověk, který by měnil mínění snadno a rychle a i tomuhle rozhodnutí to dost trvalo. Ale stalo se: na bakaláři jsem všem nadšeně tvrdila, že určitě půjdu na doktorát. Pak přišel magistr a fáze, kdy jsem to stále ještě tvrdila, ale už ne nadšeně, spíš z nutnosti, jako obranu na otázku „a co jako chceš po takové škole dělat“. A teď dokončuji magistra a rozhodnutí padlo: přihlášku na doktorát jsem nepodala. Otočka o sto osmdesát dokonána. Trvalo to dlouho a bolelo to, ale vím, že na doktorát nechci. Už ne.
Důvody k tomuto rozhodnutí jsou poměrně drsné a smutné. Nadšeného studenta, který školu miloval pomalu jako vlastní domov, proměnily v demotivovaného až cynického absolventa, který z akademické sféry utíká, až se mu za patami práší. Dělo se to pomalu, ale jistě. Příčin, které nakonec způsobily, že z fakulty odcházím, se sešla celá řada.
1) Peníze. Doktorandi berou stipendium, které jim nevystačí prakticky ani na nájem. Nechci pracovat na plný úvazek a k tomu se po večerech mořit dizertací. Rovněž nechci strávit mládí žádostmi o granty a stipendia, jejichž šance na úspěch je mizivá, protože jsem ještě žádný grant nikdy nedostala a jsem moc mladá a neznámá. Ještě někdo tady vidí začarovaný kruh?
2) Prostředí. Neznám akademické pracoviště, které by oplývalo přátelskými vztahy, nepokaženými mocenskými tahanicemi, půtkami, spory, bitvami, válkami a intrikami. Ano, jistě, do určité míry je to takhle všude. Jenomže na akademické půdě je to doslova epidemie. Po několika aférách, jichž jsem jako tajemnice byla svědkem či dokonce aktérem, nemám už sebemenší iluze. Doktorský student se mnohdy přidá na frontu jen tím, že si vybere nějakého školitele. Ten s ním pak hraje jako s pěšákem na šachovnici. Což mě přivádí k dalšímu bodu.
3) Školitel. Nemám školitele. U nás na fakultě není člověk, který by mi mohl skutečně a nejen formálně vést dizertaci, když bych se rozhodla navázat na svou diplomku (a to bych se rozhodně rozhodla). Vedoucí mojí diplomky nemá dost titulů na to, aby mohla vést doktorského studenta, a jiný člověk není. To bych musela na jinou fakultu. A to nechci. Anebo změnit téma. A to už vůbec nechci.
4) Téma. Ačkoli se může zdát, že mám téma jasné, není to vůbec pravda. Veškerou svou kreativitu jsem vložila do diplomky a téma na ještě větší práci nemám a z rukávu ho jen tak nevytáhnu. Kdybych se někdy rozhodla na fakultu vrátit, tak rozhodně bude trvat mnoho měsíců, než přijdu na nějaké další nosné a skvělé téma, byť by stokrát navazovalo na to stávající – a budu nad ním muset strávit mnoho času a vložit do něj mnoho úsilí. Abych si ho vycucala z prstu v průběhu března, kdy jsem dopisovala diplomku a kdy bylo tak akorát načase se hlásit na doktorát, bylo naprosto vyloučeno. Vznikla by leda tak hloupá a povrchní rychlokvaška.
5) Publikace, publikace, publikace. Doktorand je vlastně takový začínající akademik a chce se po něm to stejné jako po odrostlých akademicích: publikovat. Stovky, tisíce, miliony článků do recenzovaných časopisů. Co na tom, že recenzní řízení trvá třeba rok a pak vám napíšou, že to nechtějí, s nějakou povrchní a neurčitou kritickou poznámkou, z níž si nic nevezmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Tohle se počítá. Psát články, které si nikdy nikdo nepřečte; jen když vyjdou.
6) Budoucnost. Doktorský student mnoho let po večerech splácává dizertaci a pak ji konečně s velkou slávou dokočí a… nic. Nikdo ho nechce, všechny univerzitní posty jsou obsazeny. Možnosti uplatnění v akademické sféře jsou mizivé – a když už se vám to podaří, máte horší plat než pokladní v Lidlu. Mnohem horší plat než pokladní v Lidlu. A to můžete být ještě nadšení, že máte aspoň nějaké místo. Co by za to stovky dalších mladých doktorů daly? Anebo můžete jít normálně pracovat mimo akademickou sféru. Jako jste úplně stejně mohli po magistru.
Sečteno, podtrženo: kdysi jsem chtěla do akademické sféry. Ty časy minuly, ztratila jsem příliš mnoho iluzí. Ta, že jednoho dne budu univerzitní profesorkou, padla jako poslední. Padala dlouho, kámen po kameni. Ale teď se válí v troskách na zemi a nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť ji znovu postavit.

14 odpovědí na “Zpověď demotivovaného absolventa aneb proč nejít na doktorát”

  1. Tak tenhle článek provázelo jen smutné pokyvování hlavou. Je to tak, jak píšeš. Chce se publikování, ale nikdo ti to nevysvětlí. Chce se aktivita na katedře, ale když napíšeš, nikdo neodpoví. Školitel chce návrh disertace, ale dá ti knížky a řekne "hledej". Stipendium je děsný, k tomu mínu zdravotko. Na disertaci není čas. Prostě není. A to prostředí na katedře… bože, u nás je to hon na čarodějnice.
    Takže tě chápu. Úplně. A teĎ budu chvíli dumat nad tím, proč jsem na ten doktorát vlastně šla 😀 ne, kecám, vím to. Ale máš naprostou pravdu v tom všem. Je to mor.

  2. Mám to podobně, taky jsem na VŠ šla s tím, že doktorát jednou určitě – a teď na konci by mě na něj nedostali ani párem volů. Nicméně tohle rozhodnutí u mě padlo už někdy před rokem a dávno kvůli němu necítím hořkost, naopak, moc se těším, až ze školy vypadnu – a budu moct dělat spoustu jiných, zajímavějších a užitečnějších věcí, které už dělám stejně, jen pak na ně bude víc času. Tak hlavu vzhůru, znám spoustu lidí, kteří jdou na doktorát jen proto, že nevědí, co se sebou. Není rozhodně čeho litovat!

  3. [1]: Nad tvým komentářem taky bohužel jen smutně kývám hlavou a říkám si, že je to fakt všude stejné. Kolikrát já jen už podobné věci slyšela od jiných doktorandů! A všichni říkají to stejné. Člověk by fakt zaplakal. Moc ti držím palce, abys to přes to přese všechno nevzdala a zvládla to a pak mohla dělat to, co chceš 🙂

    [2]: Díky za komentář – snad se brzy také lítosti a hořkosti zbavím a budu hledět nadšeně budoucnosti vstříc 🙂 Snad ti té nadšení vydrží a tvá budoucnost bude taková, jakou si ji představuješ 🙂

    [3]: Děkuji, snažím se 🙂

  4. No, mrzí mě, že tenhle článek nespatřil světlo světa mnohem dřív. Ačkoliv si nejsem jistá, jestli bych před těmi dvěma roky byla natolik vyzrálá, abych se nechala odradit od svého nadšení na doktorát nastoupit. Nu, nechala jsem se zlanařit. Jednak proto, že historik s magistrem není nic a druhak proto, že mě studování prostě baví a mám ráda svůj obor. Na druhou stranu ve druhém ročníku stále častěji uvažuji o tom, jestli jsem zvolila vůbec správnou cestu. A všechny důvody jsou uvedeny zde ve tvém článku. Můžu zatím jen chválit Boha, že se ke mně profesorky na katedře chovají mile a neházejí mi klacky pod nohy tak, jako jiní školitelé svým doktorandům. I když už mám taky na kontě vroubek – a to jen proto, že jsem odešla dělat doktorát na jinou školu, protože tam nabízejí obor, na který jsem cílila. Ovšem i tak začínám pochybovat ve smysl své činnosti. Můj obor je sice pole, které by potřebovalo hodně zorat, nicméně vidina, že celý život nebudu stíhat, protože mě budou všichni honit kvůli nesmyslným článkům mi není příjemná. Když člověk něco dělá, měl by to dělat pořádně, ale to chce čas. To dneska nikoho nezajímá, jak jsi sama ostatně uvedla; publikace, publikace a publikace třeba nesmyslné, ale hlavně když něco vyjde. No, nemá smysl opakovat, co už jsi sama tak dobře vystihla. Souhlasím se všemi body, které jsi uvedla. Tak doufám, že sis oddychla a tvé rozhodnutí tě udělalo šťastnou 🙂

  5. Přiznávám, že jsem kdysi (je to ovšem velmi velmi dávno) řešil podobný problém a rozhodl jsem se stejně a málokdo tomu tehdy rozuměl. Říkal jsem si, že se možná akademický svět za to skoro čtvrtstoletí nějak principiálně změnil, ale z tvého článku mi vyplývá, že asi zas tolik ne.

  6. Chápu tvoje rozčarování,na bakaláři ses namlsala a magistr potom přinesl jen deziluze. Ve většině bodů máš pravdu, i když si nemyslím, že třeba osobní konflikty jsou univerzální situace, u nás je v zásadě naprostý klid. Moje rozhodování obnášelo překonání obav ze všeho, co píšeš (hlavně věčné publikace a granty), ale příjemné prostředí naší katedry nakonec zvítězilo:-)

  7. Publish or perish. Známá můra akademiků.

    Jinak ale je podstatný rozdíl v tom, v jakém oboru Ph.D. studium probíhá. Na humanitních to bude asi takto, ale třeba informatici si vůbec nestěžují, vedle studia běžně pracují ve firmách a stipendium mají jako kapesné.

  8. Omlouvám se, jestli jsi to už zmiňovala, ale mohla bych se zeptat, jaký obor studuješ (už se tě na to chci zeptat dlouho, takže je možné, že jsem to už udělala a pak přehlídla tvojí odpověď…)?

    To je smutné, žes byla odrazena od něčeho, co sis vysnila. Doufám ale, že tvoje nastávající cesta se bude ubírat stejně zářnými končinami.

  9. [5]: A já doufám, že tě nic z toho, o čem jsem psala, od tvé cesty neodradí a můžeme se těšit na skvělou novou generaci vědců, kteří tenhle systém změní 🙂 Moc ti držím palce!

    [6]: Obávám se, že principiálně se právě nezměnilo vůbec, ale vůbec nic. Dokonce se obávám, že kdybychom se podívali na to, kdo na katedrách unvierzit sedí, tak bychom tam našli víceméně pořád ty stejné lidi…

    [7]: Na bakaláři jsem se hodně namlsala. Tolik, až mě to bolí doteď 😀 Tvoje katedra je naprostý poklad, to je něco, co ti většina akademiků může jen závidět! Držím palce, aby to tak vydrželo a tvé rozhodnutí pro tebe bylo jen dobré! 🙂

    [8]: To je velmi výstižné heslo. Je pravda, že různé obory to budou mít různě a některé to mají jednodušší v tom, že mohou pracovat v oboru za skvělé peníze už při studiích. Tady můžeme my humanitní jenom závidět 🙂

    [9]: Inu, ono u humanitních oborů je to "v oboru" vždycky trošku komplikované 😀 Ale ano, víceméně ano.

    [10]: To je horká otázka, protože název mého magisterského, a vlastně i bakalářského oboru celkem nikdy nikomu nic neřekne 😀 Ale tak dobře: bc. obor byl Studia humanitní vzdělanosti na FHS UK (nejlepší obor na světě, fakt, minimálně teda pro mě jo) a mgr. obor Elektronická kultura a sémiotika tamtéž (obor spíše špatný). Sémiotika je filosofické odvětví zabývající se znaky a znakovými systémy, například jazykem (můj případ), ale i vizuálními způsoby komunikace a tak. Mohl to být skvělý obor, ale naše katedra je v takovém stavu, že je to fakt spíš tragédie.
    Díky 🙂 Stejně zářné končiny neočekávám, ale aspoň by to nemuselo být katastrofické 😀

  10. Jejda, a to jsem zrovna začínala uvažovat opačným směrem! 😀
    Mě totiž trochu děsí to, že až dodělám magistra, už se nebudu mít s kým bavit o jazyce, nebudu mít čas nad ním přemýšlet, prostě po čase pustím z hlavy všechno, co mě teď, během studia, fascinuje.
    Hrozně mě v tomhle ohledu namotivoval EGG (ta letní škola, na které jsem teď byla). Každý den jsme se tam bavili o jazyce, což bylo samo o sobě fascinující. A jeden večer jsem se tam snažila někomu vysvětlit, že já na rozdíl od ostatních přítomných nepůjdu na doktorát, nejsem totiž lingvista, ale prostě jenom student, kterého zajímá jazyk. Jako reakci jsem dostala otázku, která mi doteď straší v hlavě: A jaký je podle tebe rozdíl mezi lingvistou a člověkem, kterého zajímá jazyk?
    Uvědomuju si problém s penězi, ale zas si říkám: pracuju při studium doteď (a práce mě baví), proč bych neměla pracovat i potom. Ale samozřejmě musím myslet i na to, že by to znamenalo ani později nemít dostatek času ani na školu, ani na práci. Zároveň se dost možná budu stěhovat za přítelem do Prahy a v Praze studovat nechci. Plus ostatní problémy, které jmenuješ.
    Takže jsem zase tam, kde jsem byla. Jsem jenom student, kterého zajímá jazyk. A doktorát asi nebude nic pro mě. 😀

  11. [12]: Doufám, že jsem tě neodradila od slibné akademické kariéry! Jestli na doktorát chceš a jsi k tomu motivovaná, tak určitě jdi 🙂 A je pravda, že myšlenka na to, že ty fascinující věci, kterými jsem se za ta léta zabývala, teď spadnou pod stůl, mě ani trochu netěší. Navíc si nedovedu představit práci, která by mě rozvíjela takovým způsobem, jako mě rozvíjelo studium. Ale třeba mám jenom nedostatek představivost 😀 Stejně mi všichni tvrdí, že na tom doktorátu beztak skončím 😀

    [13]: Tak doufám, že se pak kvůli tomu nerozejdete 😀 Velmi nerada bych odrazovala mladé nadějné akademiky od jejich vysněné dráhy. Ale zas je pravda, že všechny tyhle problémy jsou realita a je třeba o nich vědět, než se člověk rozhodne, že tam opravdu chce.

Napsat komentář: Čerf Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *