Frankofilie a jiné nemoci

Jsou věci, které tvoří tak neoddělitelnou součást vašeho já, že jsou zkrátka samozřejmé a není třeba o nich mluvit. Ovšem jako většina „samozřejmostí“ nebývají ani tyto pro ostatní vůbec samozřejmé. A jelikož se na blogu čtenáři dozvědí jenom to, co se jim autor rozhodne sdělit, mám za to, že nadešel čas jít s pravdou ven i o jedné z mých nejsamozřejmějších samozřejmostí. Ruku na srdce. Jsem strašný, ale opravdu strašný frankofil.
Když jsem se měla ve dvanácti letech rozhodnout, který druhý cizí jazyk se budu učit, nezaváhala jsem ani na vteřinu, přestože u nás na gymplu v té době působily tři francouzštinářky, jedna horší než druhá. Štěstí se na mě ale tehdy usmálo; co usmálo, úplně se rozchechtalo, protože od následujícího školního roku přišel nový francouzštinář. Jeden z nejlepších učitelů, co znám.
A tak moje sklony (za které z podstatné části vděčím své starší sestře) získaly vzpruhu, kterou potřebovaly k tomu, abych se stala absolutním frankofilem. Vůbec tomu nepomohlo ani poměrně sáhodlouhé cestování po Francii, v níž se co do zeměpisu vyznám skoro líp než v Česku. Francii jsem si zamilovala; od šansonů, gotických katedrál, sýrů a kruhových objezdů až po domy s barevnými okenicemi, se vším všudy. Všechno je tam starší, všechno je tam větší a bohužel prakticky všechno, co se dá koupit, je tam lepší („To snad neni možný, oni tady mají i ty kuchyňský utěrky lepší!“ je památná hláška z jedné z našich cest). Jediné, co máme v Česku neoddiskutovatelně lepší a krásnější, jsou hřbitovy. Smutné, že? Aspoň má člověk co do své vzdálenější budoucnosti jasno. K srdci mi nepřirostly snad jedině tři věci: Paříž, která mě docela zklamala, francouzská próza, zejména ta z devatenáctého století, a víno, které mi prostě nechutná, ať je odkudkoli.
Když proto od někoho slyším, že jede do Francie, ucítím kdesi v hloubi jakési bolestivé bodnutí. Už několik let jsem nenavštívila sladkou zemi galského kohouta, neviděla její půvabnou krajinu, nepotkávala její neuvěřitelně sympatické obyvatele (minimálně když umíte francouzsky, tak jsou úžasní) a nemluvila francouzsky, což je při francouzské výslovnosti požitek takřka rovný zpěvu. Stýská se mi smutným steskem závisláka; Francie je zkrátka moje diagnóza. A já ze srdce děkuji našemu francouzštináři, že mi dal jednu z nejcennějších věcí, které může vzdělání dát. Jazyk a s ním i celý nový svět.

10 odpovědí na “Frankofilie a jiné nemoci”

  1. Když se kdysi otevřely hranice, moje první krátká cesta vedla do Paříže, mou první delší cestou bylo procestování celé jižní Francie stopem z Avignonu k Atlantiku a zpět. Moje úplně první setkání s mořem bylo v St.Maries de la Mer a ještě následovalo několik dalších poznávacích cest. Pak jsem začal objevovat Řecko a posléze i Japonsko a Francie ustoupila do pozadí. Teď už jsem tam zase strašně dlouho nebyl (když pominu přestup na letadlo do Tokia :-)) a zapomněl jsem asi úplně vše, co jsem kdysi uměl z francouzštiny. O to víc mě láká se tam zase někdy vrátit, tím spíš, že mně víno chutná a povedlo se mi seznámit se i s jedním výborným vinařem produkujícím prvotřídní šampaňské víno :-). Takže to shrnu: tvé frankofilii naprosto rozumím!

  2. [1]: Děkuji 🙂 Tak to určitě někdy vyraž! Francie je velmi rozmanitá, ale ať se rozhodneš pro kterýkoli region (mně osobně asi nejvíc učarovala Normandie s Bretaní, to jsou ty regiony na severozápadě naproti Británii), určitě tam bude spousta zajímavých a krásných věcí k vidění 🙂

    [2]: To by šlo 😀 Slepičí polévka je dobrá a můžu při ní pietně zavzpomínat na své cesty 😀

    [3]: Tak je pravda, že zrovna u nich platí, že zážitky nemusejí být dobré, hlavně když jsou silné 😀

    [4]: Páni, procestovat celou jižní Francii stopem muselo být úplně kouzelné (a těch vtipných historek!)… ale chápu, že oproti exotice Japonska a vlastně i toho Řecka je Francie daleko civilnější. I když známost s vinařem je mocné lákadlo 😉

  3. Taky jsem mohla být! Ale k nám bohužel žádný nový francouzštinář nepřišel… 🙁
    A zůstala jen mladá učitelka, která se snažila učit ty, kteří na francouzštinu totálně kašlali a měli z toho a z ní akorát srandu a nás, co jsme měli zájem, nechala být, my to přeci umíme… takže tempo jak pro šneky a když se mělo číst, tak byli vždy vyvolávání ti flinci s příšernou výslovností a my nikdy… a to jednoho fakt přestane bavit :/

  4. [6]: Ani nevíš, kolikrát jsem podobný příběh slyšela! Špatný učitel, neumím nic. Vždycky je mi to fakt líto. Je to s těmi našimi jazykáři doopravdy tragédie…

    [7]: Tak to ti moc fandím, aby to vyšlo! Francie je prostě úžasná 🙂

  5. Ah, to je hrozně hezké. Já ti asi rozumím. Stejně jako ty pro francouzštinu a Francii jsem se já nadchla do španělštiny a španělsky mluvících zemí. (Proto mě současné španělské problémy štvou tak nějak… osobněji, protože mám tu zemi tak ráda.) Co se týče Francie, také je mi sympatická. Dlouho jsem se tam chtěla podívat a loni se mi to konečně povedlo. Nebyla jsem v Paříži, ale v Provence, a moc se mi tam líbilo. Nejvíc v městečku Arles. Myslím, že francouzština je těžká, ale ne nezvládnutelná, a že se do jejího studia jednou taky pustím, až budu starší.:)

  6. [9]: Ano, myslím, že si úplně rozumíme! 🙂 Nejsi první, koho jsem potkala, kdo přilnul láskou ke Španělsku 🙂 (A snad se i ty současné problémy vyřeší a bude zase dobře.) A co se té francouzštiny týče, tak mi to nepřijde tak hrozné – ta pověst děsivého jazyka je podle mě trochu nafouknutá 🙂

Napsat komentář: Čerf Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *