O univerzálních mindrácích

Taky se vám občas zdá, že zatímco vy jste pořád na dně, ničeho jste v životě nedosáhli, nejste v ničem dost dobří a jste věčně nespokojení, žijí ostatní dokonalý život krásných, úspěšných a šťatných lidí? Pak je to sice smutné, ale může vám být útěchou, že vaše pocity jsou vcelku univerzální. Takhle se totiž čas od času cítí snad každý. Včetně těch krásných, úspěšných a šťastných lidí.
Před časem se mi dostala do ruky kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Je to ten typ knihy, která otevírá oči a může se v životě stát doopravdickým přelomem. Odkrývá totiž něco, co mělo zůstat zahaleno – naše vnitřní zranění, která si často ani neuvědomujeme, a která se snažíme hojit chybnými kompenzacemi. Jenomže s těmi to zpravidla nekončí dobře: když například kulháte, abyste ulevili bolavé noze, tak vás to velice brzy začne bolet jinde. Psychické kompenzace fungují úplně stejně, jen nejsou na první pohled tak patrné (ba mohou mnohdy vypadat jako úspěch). Pracujete strašně tvrdě, snažíte se být nejlepší, každému se zavděčit, za každou cenu udržet vztahy, které už dávno měly skončit… Strategií je mnoho a každý nějakou máme. I ti „skvělí“ a „úspěšní“. Výsledek? Nespokojenost nebo rovnou destrukce. Protože nikdy nebudu dost dobrá, vždycky se najde někdo lepší, nikdy nebude všechno dokonalé. Rovněž se vždycky najde někdo, komu prostě nebudu sympatická, i kdybych se přetrhla, a udržovat vztahy, které člověka ničí, nikdy nevede k dobrým koncům. Zdálo by se, že správná reakce je očividná: přestat s tím. Jenomže zpravidla děláme pravý opak: upneme se na svou falešnou naději tím víc a jdeme si za ní tím tvrději – a propadáme se do pocitu nedostatečné vlastní hodnoty čím dál víc.
Myslím, že je strašně těžké podívat se pravdě do očí a uznat, že se někde stala chyba. Že například za skvělými studijními nebo pracovními výsledky může být prachobyčejný strach ze selhání, snaha zavděčit se druhým nebo utéct od sebe samého. Ale zde je třeba si to říct na rovinu: tohle nikdy nebude fungovat. To, že budu nejlepší (nebo to budu na své okolí alespoň hrát), mi pocit dostatečné vlastní hodnoty neposkytne. K tomu je třeba dojít úplně jinými cestami, strmými a křivolakými stezkami dávných zranění, a pomalou štrekou k sobě samému a sebepřijetí. Je třeba přestat se sama sebe bát – i když k tomu kolikrát je důvod – uznat, že jsme dostateční a zasloužíme si lásku i přes všechny své nedokonalosti, a strhnout všechny bariéry, které jsme si za ta léta vybudovali. Vím, bolí to. Jenomže se obávám, že na cestě za skutečným štěstím, na které všichni bok po boku bojujeme, to prostě jinak nepůjde.

7 odpovědí na “O univerzálních mindrácích”

  1. Já osobně jsem se sebou docela spokojená, ale kdysi jsem měla také pocit, že se musím zavděčit všem okolo. Naštěstí mě to přešlo 🙂

  2. Snažím se se svými nedokonalostmi (a že jich je) vycházet po dobrém. Už se nějakou dobu dobře známe a bylo by nám nejspíš bez sebe smutno :-).

  3. Děkuji, článek rezonuje 🙂 Toto nejvíce: "…udržovat vztahy, které člověka ničí, nikdy nevede k dobrým koncům." Ale je to tak těžké. Na druhé straně totiž stojí strach ze změny.

Napsat komentář: Jan Turon Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.