V životě každého psavce to jednou přijde. Nadšeně usedne za klávesnici a touží zase předat nějakou ze svých brilantních myšlenek světu. Když tu náhle – nic. Stránka se bezradně bělá a prsty se nervózně chvějí nad klávesami, zatímco myšlenky se beznadějně rozprchly, aniž by za sebou zanechaly byť jen jediného opozdilce. Přišlo mlčení a zastavilo proudy slov, které až do té doby zdánlivě nevyčerpatelně tryskaly.
S tvůrčími krizemi se musí nakládat uvážlivě, jak už to tak u zvláštních jevů, které mohou mít všelijaké příčiny, bývá. Jsou chvíle mlčení, které pramení z úžasného životního štěstí, které místo reflexe hledí žít a užívat a psaní k tomu nepotřebuje. Mlčenlivost může znamenat takřka záviděníhodnou životní spokojenost a vyrovnanost, která již nemá potřebu hledat ujištění na popsaných stranách a nechce o ničem nikoho poučovat.
Každá mince má ale i rub a ticho může rovněž znamenat velký smutek. Nemyslím teď romantický smutek, jak ho často vidíme ve filmech doprovozený pěknou melancholickou hudbou – ten naopak bývá obrovských zdrojem inspirace, zejména pro nějakou tu depresivní úvahu či poezii. Opravdu velký smutek neznamená nával melancholické inspirace, ale naprosté ticho. Těžký černý příkrov přikryje úplně všechno a slova zcela vyhasnou; žádné z nich není dost silné, aby popsalo, co se právě děje; vše je trapně povrchní, mělké, nedostatečné. Takové ticho je tichem němých, které nelze prolomit. To už není jen tvůrčí krize. Je to obrovský příkop, který dělí truchlícího od celého okolního světa.
Konečně může mlčení znamenat, že autor se již vyčerpal. Popsal již tolik stran, že na nich sdělil vše, co měl na srdci i v hlavě. Má pocit, že jeho publikum ho zná už tak dobře, že nadále nemusí pokračovat. Neví ani, co by konec konců řekl, vždyť o tomhle už napsal onehdy a o tamtom zas před dvěma lety. Takové ticho neznamená žádnou podstatnou životní změnu, spíše jakési spisovatelské vyhoření, neboť je známkou, že duševní vývoj autorův se ustálil natolik, že novoty se u něj již nevyskytují. Zda je to spíše příznakem nezdravé stagnace, nebo zdravé vyrovnanosti a zralosti, je otázkou pro každého jednotlivého čtenáře i autora. Každý konec konců máme nějaký svůj ustálený okruh myšlenek a témat.
Vždy, když narazím na nějaký mrtvý blog, říkám si, co se asi jeho autorovi stalo. Je tak strašně zaměstnaný, že nemá čas ani napsat nějakou tu řádku? Stihla ho deprese, nebo ho naopak potkalo pohádkové štěstí? Nebo prostě nemá, co by řekl, žádný z jeho nápadů se mu nezdá dost vhodný, psaní bylo jenom přechodnou etapou na jeho cestě? I strachuji se o umlklé autory a pročítám jejich poslední články – často z nich nelze vůbec nic vyčíst. Zbývá mi tak jediné: doufat, že stav mlčenlivosti, který je postihl, pramení z přirozeného vývoje nebo euforického štěstí. A taky tak trochu sobecky si přát, aby to přeci jen nebylo snad tak úplně definitivní.
na podobné téma jsem kdysi napsala říkanku, takové postesknutí:
Básníkova noční můra:
1.V přemítání,
jak potěšit Tě k Tvému svátku,
bleskla mi hlavou myšlenka,
že básničku Ti napíši.
2.Však znenadání,
ač známe se už mnoho pátků,
nejistota mi vzala písmenka,
a teskno mi bylo na duši.
3.V rozjímání,
po snaze o ztišení ve dni plném zmatků,
má Můza si nasadila křidélka,
a tvářila se, že mne neslyší.
4.Mé počínání,
naivní se zdálo, jak víra bez skutků.
Mé inspiraci zhasla světélka,
a Můza odletěla jako pták do výšin.
Taky jsem potkala pár zajímavých blogů, přihlásila jsem se k zasílání novinek a…a nic. Škoda.
Chápem tvoje pocity a občas sa nad tým tiež pozastavujem, hlavne ak ide o blogera, ktorého mám rada 🙂 Trochu ma mrzí, že ja miestami tiež spadám medzi tých blogerov, nad ktorými človek len uvažuje, či sa im niečo nestalo, ale čo už… Toľkokrát by som aj písala, aj mám o čom, ale akonáhle otvorím nový článok, uvedomím si, že sa na to neviem sústrediť. A potom odo mňa nepočuť ani ťuk.
Skôr či neskôr sa však vždy ozvem 🙂
Někdy je takové umlknutí opravdu velmi náhlé a to pak mívám o blogera i strach, jestli je s ním vše v pořádku. Pak se mi vždy uleví, když mi nečekaně třeba po několika letech jednou odpoví na péefko. Jsou prostě lidé, kteří bez nějakého avizování rovnou konají. Kdežto já naopak pořád jen avizuji, a přitom skutek utek! 🙂
[1]: Ano, tak to je úplně přesně o tom 🙂 Hezky vystiženo.
[2]: Přesně. A člověk si vždycky říká, že když jsou neaktivní třeba jen dva měsíce a poslední článek je o tom, jak se všechno vylepšuje a že teď už určitě budou psát, tak že to tak bude… a ono skoro nikdy.
[3]: Zrovna o tebe strach nemám, tam mi přijde příčina celkem jasná – totiž příliš mnoho jiných věcí na práci 🙂 Ale vždycky mám radost, když zas něco napíšeš 🙂
[4]: Skutek utek? Neznám aktivnější blog, než je tvůj! (Ať už je tvůj zdroj inspirace jakýkoli, jeho vytrvalost a hojnost je skutečně obdivuhodná.) Nikdy mi nepřišlo, že pořád jen avizuješ 🙂 Ale obrat je to krásný, to zase ano 🙂
Take jsem zaregistroval nekolik blogu ktere v "rozjetosti" nahle prestakly..Snad se autorovy nic nestalo nekdy je to trochu zahada.nn
[5]: Myslel jsem to tak, že naopak občas avizuji, že není zřejmé, zda můj blog bude pokračovat. Znáš to: Pes, který štěká… 🙂 Ale občas je mi líto, když někdo s blogem skončí ve zjevném afektu a blog opravdu beze stopy smaže. To mi přijde trochu jako neúcta k vlastnímu úsilí.
[6]: Přesně – někdy by z toho člověk skoro až napsal detektivku 🙂
[7]: Tak v tom případě doufám, že to štěkání vydrží co nejdéle! 🙂 Smazané blogy, to je další level. Je pak velmi smutné, když byl člověku jeho autor sympatický – a neexistuje žádný způsob, jak ho dohledat.
Také tímhle způsobem uvažuju, když vidím, že některý z mých oblíbených blogů už hodně dlouho mlčí a autor se ani nerozloučil. Vždycky je mi z toho smutno. Ale já sama u sebe znám stavy, kdy se mi prostě nechce psát a musím čekat, až to zase přijde a objeví se nová inspirace. Někdy prostě nemá cenu se do psaní nutit…
Já ti nevím, jak to děláš, ale prostě miluju tvoje vyjadřování. Umíš to, fakt. Umíš to ve všem, jedno o čem, vždycky to napíšeš dokonale. Ach. Kniha nebude? Že bych si dojela pro podpis, víš? A pak se chlubila, že tě čtu. No nic.
No jo, ticho. A jak na tvůrčí krizi?
[9]: Je to tak, taky jsem měla pár tvůrčích krizí a to pak ze sebe člověk prostě nedostane ani slovo, byť by se na hlavu postavil. Tak vždycky jen doufám, že je to zase přejde 🙂
[10]: Ani nevíš, jakou jsi mi tímhle komentářem udělala radost! Fakt velkou 🙂 Tím víc, že máš na jazyk i literaturu školy 🙂 (Musím ale přiznat, že styl tohohle článku je zcela nepochybně významně pod vlivem Kazua Ishigura, kterého jsem nedávno zhltla. A to je pořádně brilantní inspirace.)
No vidíš, o knize v poslední době zrovna začínám docela vážně uvažovat. Akorát nevím, o čem bude, a nikdy jsem ještě nic delšího nenapsala, tak je otázka, jak to dopadne, a jestli si nepočkáme ještě nějakých pár desítek let 😀 Jestli se ale zadaří, tak ti ji mileráda podepíšu – klidně i třikrát 😀
Jak na tvůrčí krizi? Nu, to je těžká otázka. Ale ze zkušenosti můžu poradit, že je to podobné jako psychosomatika – člověk musí trochu upravit způsob života nebo uvažování, vydat se třeba do nějakých nových vod a vyjet trochu ze zajetých kolejí. A to není vůbec snadné. Asi jsem ti moc nepomohla, že? 😀