O tom, co je Naše

Míváme ve zvyku o některých věcech a životních danostech mluvit jako o svých. Máme svou školu, svou práci, svého partnera či partnerku, svého mazlíčka, svou rodinu, svého plyšáka, svůj domov. Ať už je naše metafyzické přesvědčení či hmotné jmění jakékoli, všichni máme něco, o čem můžeme říci: to je moje. A nejen moje (na to stačí třeba jen podepsat nějaké lejstro), ale jedině a nefalšovaně Moje. A to je něco dočista jiného.
Škola se stane Mojí nejen úspěšným zápisem do studia. Skutečně Moje škola je to až ve chvíli, kdy se halasně zdravím se spolužáky na chodbě a zastavuji učitele na kus řeči. Školu přijímám za Svou, až když ji zalidním osobami, které znám; když vím, že v téhle učebně je ten křivý stůl, na tuhle židli neradno sedat a tahle tabule nese stopy neznámého poplety, co si na ni omylem vzal lihovku. Je to Má škola, když se tam zastavuji na kus řeči s panem šatnářem a v menze zdravím knihovníky; když do sebe nasaji činorodého a tvůrčího ducha studentství.
Moje práce je doopravdy Mojí, když si potykám s kolegy i nadřízenými, když na mě všichni spiklenecky mrkají, hned jak na mých zádech vidí houslový futrál; když mě pozná pan recepční a když vedoucí restaurace, kam chodíváme jíst, už při našem příchodu halasí, že dnes jdeme nějak brzo. Mou se práce stává, když znám obsah jednotlivých přihrádek v kuchyni, když vím, jaké zhruba zpoždění mívají tramvaje, kterými ráno jezdím, a jak dlouho vaří naše pomalovarná konvice. Moje práce to je, když zažiji zvláštnůstky svých kolegů, ovládnu osobité potřeby naší tiskárny a naučím se sešívačkou sešívat papíry i bez prstů.
Věc je Moje zkrátka tehdy, když poznám všechny její drobné poetické nedokonalosti a mohu přispěchat neznalci na pomoc s omluvným „víte, ono tohle vždycky chce nejdřív udělat takhle a takhle.“ Mít něco Svého znamená spatřit spoustu drobných nuancí a faset, které na první pohled nebyly patrné, prožít je a přijmout. Věc je Moje, když se v mých očích rozehraje tisíci a jednou barvou – a ve své rozmanité jedinečnosti zapadne do mnohotvárně pestré poezie Mého života.

23 odpovědí na “O tom, co je Naše”

  1. Taky bydlím v nájmu a beru to jako moje . Stejně tak jako vozík, krerej je v majetku pojišťovny a je mi zapůjčen . Je moje nohy ,takže ho beru jako svůj .

  2. A jaká je teprve sranda, když ti k Tvým firmám v práci přibudou dvě nové a celý slastný i (a to spíš) strastiplný proces jejich braní za Své se rozjíždí hned ztuplovaně 😀

  3. [1]: To jistě záleží, ale – ač v podnájmu – hovořím o něm jako o Svém bytě a je to Můj domov 🙂

    [2]: [3]: Děkuji, to jsem moc ráda 🙂 Také to tak říkám.

    [4]: Díky 🙂

    [5]: Ano, to je přesně ono 🙂

    [6]: Ó, děkuji! Jistě i to tam patří 😉

    [7]: Tak to je teprve třeba duševního úsilí! Ale vždycky je naděje, že třeba tihle tentokrát budou zodpovědní, přesní a ideálně spolupracující 😉

    [8]: Moje řeč 🙂

  4. Takhle mám na místním nádraží svoji paní za přepážkou. Přijdu, nemusím nic říkat a už mi okýnkem podává jízdenku. A taky ochočenou paní v kantýně. Dojdu a už mam kafe! 😀

  5. Páni máš hrozně zajímavý styl psaní 🙂 takhle se na věci koukat z jiného pohledu, super!
    Bohužel jsem podle "tvé definice" zjistila, že má školu nikde nebude "moje" protože to vysoká pro mě být nemůže – neznám ani všechny spolužáky natož ty jiné věci, .. ale díky za jiný pohled na věc 🙂

  6. [13]: Děkuji 🙂 O jiný pohled se snažívám, tak mě těší, že se to v tomhle případě vydařilo 🙂 Určitě jsem to nemyslela tak, že aby škola byla opravdu tvoje, musíš tam znát každého. Já jsem byla na bakaláři i se svými několika sty spolužáky taky ve Své škole 🙂 Spíš jde o celkový pocit, že jsi tam tak nějak doma, patříš tam a znáš to tak a u mě posléze i pocit, že už jsem prakticky součástí tamního inventáře 🙂

  7. Je to krásně poeticky napsaný! <3 Je to tak, naše jsou věci až tehdy, kdy si k nim vytvoříme citový vztah, když se do nás tak nějak zakousnou a zanechají v nás svoje stopy. 🙂

    PS: jo, jsem to já. Jen jsem utekla na jiný blog, ale tahle přezdívka mi přirostla k srdci, tak jsem si ji nechala.

  8. To je nádherně napsané a díky tomuto zamyšlení se mi vybavilo spoustu krásných vzpomínek! A taky jsem se přistihla, jak jsem celou dobu pokyvovala hlavou, jak moc s těmi slovy souhlasím. 🙂

Napsat komentář: Jan Turon Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.