O temné stránce mého slušňáctví

Hledejte dlouho a hledejte pečlivě; stereotypnějšího slušňáka objevíte jen těžko. Když se vrátíme řekněme o osm let v čase zpět, najdeme dívku, která na hlavě nikdy neměla jinou než svou vlastní barvu, nepije alkohol, neztrácí čas líčením, zato ho věnuje četbě Kafky, staroindických eposů, Dostojevského a dalších pikantností. Svůj čas dělí mezi dostávání jedniček, vymetání soutěží a olympiád, psaní básní a povídek, hraní na housle, zpěv ve sboru, filosofické debaty a chození spát v deset. Přiznávám se bez mučení, bylo to tak a nejinak. Jenomže také se přiznávám k tomu, že to je jenom část pravdy; a moje neteř, která mě považuje za největšího suchara na světě, by se tomu asi podivila.
Mám totiž v rukávu historky, na které druzí reagují zpravidla ne zrovna apartně otevřenými ústy. K mému slušňáctví totiž nejen neladí, ony ho dokonce snad i popírají. Lítání v suterénu, prolézání školním plotem, četba Barbara Conana a hraní Age of Empires a Knights of the Old Republic patří mezi ty nejfádnější z nich.
Během primy a sekundy jsem se například ve škole naučila jezdit po zábradlí. Techniku jízdy jsem následně vypilovala do takové úrovně, že bych o ní mohla psát naučnou literaturu (pro zájemce: nejrychleji jezdí kalhoty z polyesteru). Tento můj koníček byl následně zvěčněn v maturitním klipu naší třídy, přičemž zasvěcenci vědí, že v den natáčení jsem měla sukni – tak to dopadá, když o natáčení nevíte předem. Bez dobré techniky by to tehdy opravdu nešlo.
Patrně nejhusarštější kousek se stal v tercii, kdy jsem odemkla drátkem školní půdu. Pár starých nepotřebných artefaktů jsme si odtamtud tehdy vzaly na památku – a kdyby nám ta křída, co jsme si ji přinesly, nezapadla pod prkna, dlouho by se tam byl skvěl na jedné z vyřazených tabulí poměrně nehezký nápis.
Týž rok jsem se stala vítězkou soutěže „kdo první střelí matikářce papírek do vlasů, vyhrál“.
A strefila jsem jednoho učitele ne úplně malou sněhovou koulí. Měla jsem na ně nějakou pifku nebo co.
V jednu chvíli jsme také úplně propadly kouzlu Star Wars a na školním dvoře začaly s amatérským šermem (rozuměj: mlátily jsme se klacky). Nacvičovaly jsme tehdy choreografii, kterou jsme si samy předepsaly a kterou ocenil zejména náš fyzikář, poněvadž měl okna do dvora. Já jsem byla hlavní záporák na motivy Dartha Maula (ano, měla jsem obouruční meč – a ano, bylo to částečně proto, že ten klacek byl dost dlouhý na obouručák leda tak pro mě). Náš srdečný vztah ke Star Wars se odrazil také ve dvou deskových a jedné divadelní hře, bezpočtu komiksů a něčem, co bych z nedostatku lepší terminologie nazvala fanfikcí – hlavní roli tam ale hrál náš gympl a jeho obyvatelé, poněkud přikrášleni poetikou nejen starwarsovského univerza.
Mezitím postupně vznikala nezapomenutelná umělecká díla jménem sešity z matematiky, jimž už jsem věnovala samostatný článek a které mě baví dodnes. Také se velmi významně prodlužoval sloupeček statistik na naší lavici, kam jsme zaznamenávaly výhry ve hře prší. Bylo tam jenom prší, protože piškvorky netřeba zaznamenávat – ty se dají dohledat přímo v sešitě.
O posledním zvonění jsme oblepili celou školu izolepou, jako kdyby tam řádil šílený Spiderman. Za vskutku mistrovský kousek považuji jednak křeslo připevněné na stěnu, jednak zalepení takového toho mechanismu nahoře na dveřích, díky kterému se dveře samy zavírají. Věděli jste, že když to dost pevně oblepíte, dveře pak nejdou otevřít? Tak ten angličtinář, který ten mechanismus přiohnul, jen tak tak se dveřmi procpal, a přitom zapomněl, že za ním má co nevidět přijít rodič jednoho mého spolužáka, už to teď taky ví.
Alotrií, která mám na kontě, je zkrátka dost a dost. Tolik, až se zpětně divím, že to moje slušňácká pověst ustála. Robert Merton měl nejspíš pravdu, když říkal, že sebenaplňující se proroctví bývá mocnější než realita – u mě to alespoň zafungovalo perfektně. Skutečnost ale není tak černobílá a maska sice může říkat kus pravdy, ale nikoli pravdu celou. Proto si na mě, prosím, vzpomeňte, až příště potkáte nějakého děsného suchara, co se ohání Kafkou a Dostojevským, a zkuste před ním zmínit třeba slovo zábradlí. Možná vás – a trochu i sebe sama – překvapí.

16 odpovědí na “O temné stránce mého slušňáctví”

  1. No máš moc pěkné portfolio, to jako né že né.
    Na rozdíl od tebe, jsem byla průserář, který mě svoji alej moc pěkně vyzdobenou trofejemi, důtkami atd. a tak mne dokáže nesmírně potěšit, když to rozjede i amatér !!

  2. Jasně, Na Zábradlí se v divadelním klubu o Kafkovi diskutuje nejlíp 🙂

    Myslím, že ti dobře rozumím. Kdybych totiž neměl hloupé etické zábrany, myslím, že by ze mne byl velmi úspěšný podvodník. Nevím proč, u spousty lidí vzbuzuji důvěru, což se mimochodem potvrdilo v období, kdy jsem vymýšlel a spolurealizoval opravdu sofistikované a myslím, že i precizně pointované kanadské žertíky, jejichž oběti nikdy nebyly ochotny připustit, že to celé byl hlavně můj nápad, vždycky si myslely, že mne jen někdo poťouchle svedl na scestí a já mu ve své dobrotě nedokázal spolupráci odepřít :-).

  3. Já schytala všechno. Co já nanosila poznámek a třídních důtek a nakonec i ředitelských, to nespočítám…
    Na učňák si dokonce pozvali moje rodiče, aby s nimi prodiskutovali, jak šikanuju slabší. Přistihla mě třídní kdesi u stropu, u školního rozhlasu, jak tam nahoře manipuluji s penálem neoblíbené spolužačky…
    Bylo mi poručeno ho okamžitě sundat a slézt, což na pyramidě z lavic a židlí nebylo nejjednodušší a šup, už se psalo domů…
    Že jsem ten penál sundavala, protože já byla vždycky ta pitomá ochránkyně, to je vedlejší.
    Vlastně jsem byla tak blbá, že jsem to ve škole nikdy neřekla, protože pak by měli průšvih ti, co tam ten penál dali 🙂 A ty jsem chránila taky…

  4. No ja pamatuji na hraní karet na gymplu, poté co bylo několik pakliku zabaveno, udelali jsme další z dernych stitku, které obstarali ti spolužáci, kteří chodili na volitelny předmět počítače (sic). A fotbal s tenisakem, turnaje v piskvorkach pri hodině…ucastnili se i největší suchari..

  5. [1]: To mám – a jsem za to opravdu ráda 🙂

    [2]: No, šunka v květináči, to zní celkem ukázkově 😀

    [3]: No vidíš, poznámku (o důtkách nemluvě) jsem za celý svůj život nedostala ani jednu. Jak jsi to pěkně vystihla – zkrátka amatér 😀

    [4]: Tak hlavně jestli při těch kanadských žertících někdo nebyl vážně zraněn nebo nehořel dům 😀 Myslím, že tu důvěru lidí celkem chápu – působíš takovým otevřeně srdečným dojmem i takhle přes psanou komunikaci. Takže zaplať pánbůh za ty etické zábrany 🙂

    [5]: 😀

    [6]: Tomu teda říkám nespravedlnost. Ale jestli ti kvůli tomu nedělali rodiče doma peklo, tak to asi zase tak nevadilo. Jé, to já kdybych přinesla poznámku, to by byla jízda 😀 Ještě že mě na té půdě nikdo nikdy nechytil 😀

    [7]: Karty z děrných štítků, to je ovšem kouzelné! Pravá školní romantika 🙂 My jsme zase hráli ping pong pantoflemi na sražených lavicích 😀

  6. [8]: Kdepak, nedělali jsme nijak drsné akce, spíš takové "výchovné", které měly vtip a snad i určitou "noblesu", a samozřejmě – pokud možno postihovaly ty nejméně pokorné a nejsebevědomější :-). I proto jsem díky dávným zkušenostem "z oboru" kdysi velmi ocenil akci vyvěšení maxitrenýrek nad Hradem, protože to byl podobný styl humoru, který jsme se (v menším rozsahu ovšem) snažili při našich akcích držet, a i proto mě tehdy dost rozladilo, když se nakonec ukázalo, že tak nápaditá akce nebyla domyšlena na dostatečný počet tahů dopředu, a skončila tak (aspoň pro mne) rozpačitou a spornou improvizací s nastříhanou standartou. Tehdy jsem si říkal: Taková škoda! To je jako umístit krásný briliant do krabičky od zavináčů! 🙂

  7. Cožpak vlézt na půdu, ale napsat o tom ještě pak slohovku včetně důkladného popisu, jak to tam vypadá a řádně násilné scény s uklízečkou (byla to uklízečka?) na konec 😀

  8. A když si to tak vezmu, statistiky k prší s výsledky typu 50:1 předpověděly pozdější vývoj na poli vztahovém neobyčejně přesně 😀

  9. Skvělý článek! 😀 Byla jsem na tom v dospívání podobně, na jednu stranu vzorná slušňačka a šprt, na stranu druhou třídní šašek. Pamatuju si, jak jsme na hodině vaření házeli špagety na strop, s kamarádkou jsme kreslily komixy a vydávaly třídní časopis, jednou jsem zlila spolužáka pitím, párkrát jsem taky utekla z domova (a ten den se hned vrátila)…Jo, našlo by se toho dost 😀

  10. [9]: Aha, takže takové kanadské žertíky a la Robin Hood – sebevědomým brát a uťápnutým dávat 🙂 Trenýrky na Hradě mi každopádně taky přišly perfektní. Byť tedy krabičky od zavináčů je trochu škoda – ale ten briliant se nezapře 🙂

    [10]:[11]: Jo, byla to uklízečka 😀 (A teď se zbytky mého slušňáctví už opravdu rozpadly! :-D) Divím se, že to tehdy nikomu nepřišlo vůbec podezřelé, vzhledem k rychlosti, s jakou se tam roznášely všechny informace… asi si řekli, že mám bujnou fantazii nebo co 😀 A je fakt, že to prší bylo celkem prorocké. Aspoň to tak tedy zatím vypadá. Ale v těch piškvorkách už to nebylo tak příšerné, tak třeba se to časem vyrovná 🙂

    [12]: Špagety na stropě! 😀 To mi úplně připomnělo, jak jsme v jídelně uspořádali bitku pstruží hlavou 😀 To bylo fakt hodně nechutný… Měly jsme to obě, koukám, docela podobně pestré 🙂 A hlavně – se stejnou průběžnou pověstí. Což je na tom to neuvěřitelné 🙂

  11. Tak s tím se dokážu naprosto ztotožnit. Taky naprostá pověst slušňáka a všechno, kdyby ses zeptala starých učitelů, řekli by, že hlavní rys byl slušná jedničkářka (protože pak sladce zapomněli, že maximálně od druháku mi na známkách naprosto přestalo záležet a jedničkářka už jsem nebyla), ale když se pak víc rozpomínají, zjišťují, že jsem prováděla i hrozný věci už od základky, kde mě nikdo nebyl schopnej charakterizovat jinak. Dokonce i to odnesení pár artefaktů ze skladu se vyskyto taky 😀 A prší? To se u nás na střední nakonec nějak taky dost rozmohlo a ke konci jsme hráli každou přestávku. Docela dobře jsme se tak spřátelili s jedinýma třema klukama ve třídě, s kterými jsem se do té doby skoro nebavila.

  12. [14]: Tak to já jsem ty jedničky teda udržela, byť třeba ne samé. Obzvlášť s matikou to byl vždycky boj 😀 Ale paměť je zvláštně selektivní – a byť vím, že jsem neproslula jako "ta hodná", tak jsem ti to vysloužila jinými věcmi – třeba publikováním pekelně kritického článku v místním plátku, který se následně četl na pedagogické poradě a tak 😀

    [15]: Díky 🙂 No to teda 😀

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *