O zapomenuté antropologické konstantě

Moji humanitně studovaní kolegové si na ten pojem jistě vzpomenou: antropologická konstanta. Něco, co je společné všem lidem na světě, bez ohledu na kulturu a společenské uspořádání, v němž žijí. Je jich poměrně málo, ale existují; a antropologové při jejich objevování, zkoumání a obhajování vynakládají nemalé úsilí a účastní se nejedné akademické tahanice. Pomiňme teď ty uznávané, jako je nějaká forma rodinného soužití nebo příbuzenská tabu; mám za to, že existuje ještě jedna konstanta, kterou antropologové opomněli. Možná proto, že v ní tak dokonale žijeme.
Je úkazem vcelku přirozeným, že v některých životních sférách se pohybujeme více než v jiných a jsme s nimi daleko lépe obeznámeni než většinová populace – ať už je to horolezectví, divadlo nebo třeba matematika. A je úkazem snad ještě přirozenějším (až nevyhnutelným), že ti, kdo se v příslušné oblasti vyznají lépe než jiní, jsou zásadně nespokojeni s jejím vývojem, považují všechny ostatní za neznalce až břídily a soudí, že to vůbec jde celé od desíti k pěti, do kopru, případně všelijakého jiného biologického pojmosloví.
Automobiloví fajnšmekři tak nadávají, že nová auta jezdí sice rychle, ale jenom dopředu; houslaři sepsují cizí výtvor tak, že na něm nezůstane strunka suchá; módní znalci považují všechny ostatní za děsně nudné stádní šedivky a váš nový zubař, jen co otevřete pusu, zcela nevyhnutelně spráskne ruce a už už sahá po vrtačce. Hudebníkům vstávají vlasy hrůzou při poslechu rádia; literární znalci si odplivují před každým druhým knihkupectvím; gurmáni nesnesou pobyt v restauraci a milovníci kávy ohrnují nos při každé vhodné příležitosti. Oni zkrátka vědí, že celý zbytek světa dělá něco špatně, žasnou nad jeho slepotou a neváhají všechny lidi, ba i celý vesmír odsoudit za jeho barbarství. A samozřejmě se odvolat k nějakému ideálu – který pravděpodobně ovšem nikdy neexistoval nebo byl alespoň vždycky v menšině.
Nejsem samozřejmě žádný antropolog, ale tento jev mi připadá tak častý, že bych ho neváhala přiřadit k nečetným konstantám lidství. Zdá se, že jsme k tomu odsouzeni – k jakési věčné nespokojenosti a pocitu, že nás obklopují neznalci a barbaři, případně rovnou hlupáci. Pomiňme teď milosrdným mlčením, jak živě, zúčastněně a jakoby zevnitř jsem tento jev popsala; věnujme se raději bohulibějším myšlenkám. Kupříkladu: nešlo by s tím (ještě před oficiálním zařazením do seznamu konstant) přeci jen něco udělat?

12 odpovědí na “O zapomenuté antropologické konstantě”

  1. Asi budu ohraná, ale víš, že miluju tvoje články? A tenhle je prostě opět perloidní a absolutně skvostný. Zbožňuju tvůj způsob vyjadřování, tvoje souvětí a achich ach, u tvých článků se tetelím blahem.

    A k obsahu, konečně. Taky si myslím, že jsem občas obklopena ignoranty všeho druhu, ale díkybohu se mi zatím nestává, že bych tak vnímala studenty (to by pak asi byl konec všeho). Spíš si myslím, že někteří vyučujícíc jistých oborů a způsobilost totálně ignorují… VŠECHNO!!!! *s výkřikem hodným samotné Godzilly mrštila stohem papírů* Uff, no prostě je to všechno někdy náročné 😀

    Děkuju za boží článek :*

  2. Najednou vidím před očima toho instalatéra, co tu byl naposled. Toho, co spráskl ruce a prohlásil:"Kerý prase to tady tak posralo?"
    A velmi podobná slova použil i zedník, co měl opravit sloupek u branky. Což mě pobavilo ještě víc, že skoro stejnými slovy to komentoval ten zedník, co sloupek opravoval před ním 🙂
    A o to víc si vážím štukatéra, který povinně naklusal do bytu, ze kterého jsme se stěhovali a který zálibně přejížděl dlaní po stěnách, jako by je hladil a mumlal si pod knírek, že takhle pěknou prácičku by chtěl umět taky.
    Takže neboj, i tací jsou 🙂

  3. Já bych ještě dodala, že český národ má ve své povaze se v tom rochnit a převalovat, hýčkat si svou nespokojenost.
    Dopředu již líčit na situace, které jde zvládnout v klidu, mávnout rukou nad ptákovinou.
    A hodit odsudek za hlavu, spíše se postavit situaci hrdě čelem, vnímám, že toto moc neumíme.

  4. [1]: No já se teď úplně červenám! Ještěže mám červený svetr, aspoň mi to ladí 😉 Moc, moc díky, mám velkou radost, že se ti moje články tak líbí! 🙂 Přeju ti, aby ti pozitivní přístup ke studentům vydržel ještě hodně dlouho – a neboj, pedagogické utrpení pomine, ani se nenaděješ 🙂

    [2]: Jo, tak to je přesný 😀 Alespoň že existuje i ta druhá skupina – člověk nemusí ztrácet všechno naději 🙂

    [3]: Taky mám někdy pocit, že jsme takoví věční nespokojenci, co akorát pořád nadávají, ale aby s tím něco udělali, to zas ne. A hrdě s k něčemu postavit, no to už vůbec ne 😀 Nezbývá, než se snažit to změnit alespoň u sebe 🙂

  5. Jo, asi jo. Protože jakmile tomu člověk víc rozumí, najednou jasně vidí spoustu chyb nebo nedostatků nebo toho, co by šlo udělat lépe, ale pokud tomu rozumí už nějakou dobu nebo to dlouho studoval a postupně se mu to zarylo pod kůži, často už si neuvědomuje, že ostatní to tak nemají a diví se, že to nevidí. To jo 🙂 Nemyslím si ale, že by primárně bylo třeba dělat něco s tím, že odborník začne vidět zmetky ve svém oboru, to je naopak dobře. Ideální by spíš asi bylo, aby se ti ostatní ozvali, že oni odborníci nejsou a ať jim vysvětlí, proč je to špatně tak, aby to pochopili. To prospěje oběma.

  6. [5]: Určitě jsem nechtěla říct, že je špatně, když odborník vidí chybu v neodborném výkonu. To v žádném případě, naopak – od toho ty odborníky máme. Ale až příliš často se setkávám s názorem, že kdo neví xy (relativně odborná znalost z každodenní sféry mluvčího), je retard a blbec. A to mi připadá jako hrozný postoj. Jakož i to, o čem píšeš – totiž nedostatek rebereflexe na druhé straně.

  7. Ta věčná nespokojenost expertů je neuvěřitelná: Považ, že někteří lidé, kteří opravdu hodně vědí, například připouštějí, že vědí, že nic nevědí. Naproti tomu mnozí z těch, co téměř nic nevědí, se domnívají, že vědí skoro všechno a ještě k tomu ze všech nejlíp, takže jsou víceméně spokojeni. Je tedy docela možné, že i pro spokojenost platí nějaký ten "zákon zachování" :-).

  8. [9]: Ono na to, aby si člověk troufl přiznat, že nic neví, je kolikrát třeba vědět opravdu hodně 🙂 (To by Sókratés jistě schválil.) A jistý zákon zachování platí rozhodně – minimálně ten, jak píše Descartes: rozum je zvláštní věc, každý se domnívá, že ho má právě tak dostatek 🙂

  9. No a v hospodě, tam jsme ještě k tomu každý expert na všechno a hned víme, jak by se cokoli dalo dělat líp… A ani nemusíme mít upito… Může být, že i to je“antropologicka konstanta“, konečně obdoba naší hospody je asi všude..

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *