O nemožném čtení poezie

Bývaly doby, kdy nejstrašnější výrok učitele mohl v mých očích vypadat takhle nějak: „Budeme psát čtvrtletku z matiky.“ nebo „Napíšeme si test na poezii.“ Ano, je to tak; a to navzdory tomu, že poezie mi vždycky byla nejvlastnějším jazykem a nepřirozenějším výrazovým prostředkem, díky poezii jsem začala s psaním a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přešla i k prozaičtějším útvarům. Jenomže četba cizí poezie a školní otázka „Co tím chtěl básník říci?“ pro mě znamenala hotovou pohromu.
Snad nikdy jsem během svých školských let nenarazila na hradby silnější a zákop hlubší než u interpretace poezie. Jakožto prototypický studijní typ jsem neměla při výuce žádné výraznější problémy, i tu matiku jsem vždycky nějak uhrála, ale jakmile zaznělo ono „co tím chtěl básník říci“, objevilo se prázdno, které nešlo napravit žádným učením. Prostě jsem nevěděla, nerozuměla, nechápala, netušila.
Zmateně jsem tak sledovala učitelské výklady, zvedala jsem tázavě obočí a kladla intelektuální dotazy typu „jak to kurňa může vědět“ a „kde to tam do háje je“. Poezie, kterou jsem sama psala po á čtyřkách, mi byla z cizího pera naprosto nesrozumitelná. Nesrozumitelná tak dokonale, že jsem se před testem klepala stejně jako před čtvrtletkou z matiky.
Změna přišla až na fakultě. V momentě, kdy jsem se popadala za břicho při výkladu o tom, jak Zahradníček Halasovi na koleji shazoval ze stěny obrázek Lenina, jako by se cosi zlomilo. Tehdy jsem si došla do knihovny vypůjčit útlounký svazeček Moji přátelé od Demla a nestačila jsem se divit. Tam, kde dřív bylo prázdno a pozdvižené obočí, se najednou hradba strhla a emoce se převalily z jedné strany na druhou jako povodeň. Poprvé se mi podařilo svými pocity napojit na ty básníkovy, konečně jsem dokázala odložit ono smrtící rozumové „co tím chtěl básník říci“ a vpít se do veršů srdcem. A bezhlavě se do nich zamilovat.
„Orchideo, až pomine nad tebou kouzlo Hadího krále, proměníš se opět v kolibříka?“
Od té doby soudím, že poezie se nedá naučit. Musí se prožít, předat něžně jako květ orchideje, namalovat nejjemnějšími barvami. Nemá smysl v ní hledat metafory a metonymie (tak stejně žádný básník neuvažuje), ale milovat ji a lásku k ní předávat. To je jediný způsob, jak ji lze skutečně pochopit, a jediný způsob, jak nám může odplatit. Protože ona odplácí, když chceme; odplácí tisíckrát.

18 odpovědí na “O nemožném čtení poezie”

  1. Bezvadné – byla jsem beznadějně básnicky neschopná. Pak jsem našla u dcery Větrné mlýny od Daniela Rause. Teď jsem si pro ně znovu skočila do knihovny a zase si je čtu a je mi s nimi moc dobře. Ale zase tak úžasná nejsem, ještě stále v něčem tápu a smysl nenacházím. Už se tím ale netrápím.

  2. Nsm ucitelkana stredni rikala, že nems cenu se ptat"co tim chtel basnik rici/ to nikdy nevime, viz "labuti šíje, ňadra biben a cinely" v té Capkove povidce, jde o to jak to na nas pusobi…jenže osnovy jsou osnovy, tak na interpretaci basni, být možná méně "dogmatickou",  v češtině nakonec také došlo…n

  3. Jako by ti podivní básníci nemohli psát tak, aby to školáci neměli moc složité na vysvětlování, ne? 🙂 Školní rozbory poezie jsou malebné a popravdě mi společně s nesmyslným množstvím spojené faktografie poezii dlouho znechucovaly. Naštěstí už jsem dlouho nemusel psát takový rozbor na známky :-).

  4. Taky jsem kdysi hodně psala básně. Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že to byly stejně jen vejšplechty podvědomí a že se z toho žádná matafora a metonymie ani vydolovat nedají. Opravdový význam zná jen ten, kdo to psal.

  5. Vidím se v tvém textu, cítím se v tvém textu, jen s malým rozdílem… já s poezií bojuji dodnes.
    Není to totiž moje kategorie, není to, co potřebuji, je to pro mne okrajové.
    Tento útvar jsem si nepustila do srdeční krajiny a stále tápu.
    Jsem schopna ještě rozeznat a pochopit nějakou odrhovačku, ale jak se na mne jde s něčím obsáhlejším, bojuji.
    Jsem přímá, nebudu ti zde psát, jak usínám u prokletých básníků.
    Lhala bych tobě, lhala bych sobě a na to jsem příliš upřímná
    Možná jednou ten čas přijde, třeba nikoliv, ale člověk si své zrcadlo musí nastavit.

  6. [1]: Přesně! To je ten proces 🙂 Najít si toho "svého" básníka, který člověku mluví z duše, je v něm taky velmi podstatné. Ve chvíli, kdy čtenář má pocit, že v základu se s básníkem chápe, už nějakou tu drobnost, která mu nedochází, snadno přejde 🙂

    [2]: To asi dojde vždycky, byť někdy v podobě poněkud přátelštější, než jakou si pamatuju já. Je ale otázka, jestli vůbec na střední nebo dokonce základní škole člověk je schopný poezii interpretovat – jestli do ní není nejdřív třeba aspoň trošku dostárnout. Anebo se to prostě jenom špatně učí.

    [3]: Přesně tak! Stejně jako by se data narození významných osobností měla volit uvážlivěji 😀 Já zaplať pánbůh taky ne. Možná proto jsem poezii začala číst dobrovolně.

    [4]: Tak to já je píšu doteď a kdybych se snažila, určitě bych tam nějaké ty metafory našla 😀 A ohledně toho významu, co tam vidí jen autor… no, dlouho to u mě vůbec neplatilo. Psala jsem tak dokonale intuitivně, že všichni ostatní mým básním rozuměli líp než já 😀

    [5]: To může být jen tím, že jsi ještě nenarazila na toho "svého" básníka 🙂 Zrovna prokletí básníci na usínání skutečně nejsou ideální! Myslím, že tobě by se mohli ti Moji přátelé líbit – má to dostatečně květinové a zahradní téma, které je pojaté vysloveně krásně a s citem. Navíc je to opravdu velmi tenké a dá se to přečíst pomalu v tramvaji 🙂

  7. Tohle mi taky vadilo, ale nic nebylo horší, než v básni hledat trochej nebo jamb. To jsem nikdy nepochopila. Zajímalo by mě, jaká je tvoje oblíbená básnická sbírka a oblíbený básník. Já mám třeba slabost pro Krchovského 🙂

  8. [7]: Tak k tomu taky jde přistupovat 🙂 To mi snad ale šlo ještě hůř 😀

    [8]: Zlatý trochej a jamb! Jakožto houslistce mi tohle nikdy nečinilo problémy a – upřímně řečeno – to spolu s těmi metaforami zachraňovalo moje testy z poezie 😀
    Můj oblíbený básník? Bezpochyby Jan Skácel. Toho miluju. Akorát se trochu stydím, že neznám Krchovského 🙂 Respektive znám ho jen podle jména.

  9. Je děsivé, co s poezií provádí školní výklady na známku… Já sama jsem si k ní podobně jako ty našla cestu až díky studiu bohemistiky. Najednou jsem zjistila, že ke mně může promlouvat, může mi něco dávat. Jasně, ne každá sbírka, ne každý autor. Ale ta poezie, která mě osloví, má hodně daleko k neosobním básničkám, které jsme ve škole vraždili nucenými interpretacemi.

  10. Myslím si, že pro pochopení básní je důležité trochu znát život. Což u člověka na střední moc nehrozí. K poezii se musí dozrát. "Nejvtipnější" je, když se hledá to, co tam básník nenapsal mezi řádky, ale čtenář to přesto hledá. Prostě něco, co tam není ani být nemělo.

    Poezie se musí cítit. Musí umět cítit.

  11. [12]: Přesně! Neosloví každý básník, ale najdou se takoví, kteří tě prostě dostanou. A nemuset rozebírat, co přesně mysleli touhle nebo onouhle metaforou… to je teprve úleva 🙂

    [13]: Taky si myslím, že do poezie musí člověk podobně jako do vážné hudby trochu dostárnout. Byť to určitě není jediná podmínka. A k těm interpretacím věcí, které tam nejsou – je to jako ta slavná hláška "básník si přeje stát se trpaslíkem".

  12. Jestli něco poezii spolehlivě zabíjí, je to doslovnost ve verších samotných i v jejich vysvětlování. Básně rozložené výkladem na prvočinitele kupodivu nijak zvlášť nefungují, takže poezii se, myslím, nevyplatí pořizovat v IKEE :-).

  13. Naše cestinarka na střední byla tak osvícená, že nám vykládala, že nemá smysl se ptát co tím chtěl básník říci, neboť to nevíme (ilustrovala to proslulou Capkovou detektivní povídkou, kde básník píše „labutí šíje ňadra buben a činely“ a nakonec je to číslo auta..A také hláškou s filmu „chlapeček nemá botičky, je tedy bosy“ Ale nebyla v tom také důsledná….ono i v próze si čtenář mnohdy odnese něco jiného, než byl autorův záměr, a ve výtvarném umění…..

Napsat komentář: beallara Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *