O frustračních koníčcích

Když dojde na věc a někdo se mě zeptá, co tak ráda dělám, zpravidla ten výčet zní docela pěkně. Hra na housle, psaní, čtení, tanec, dříve i zpěv – to už je nějaká sbírka. Navíc jsou to zájmy (až na pořizovací ceny hudebních nástrojů) poměrně laciné a při stěhování neobyčejně vděčné, protože ty housle prostě popadnete a nemusíte je svěšovat ze stěn, vyndávat po desítkách ze skříní ani jiné podobné legrácky.
Donedávna jsem za to byla neobyčejně ráda a jediné, na co jsem si stěžovala (zpravidla při pravidelných cestách do hudebky), bylo, že hrát na pikolu by přeci jen mělo ještě o něco větší kouzlo. Až do chvíle, kdy jsem navštívila vernisáž jedné své kamarádky-malířky a okouzleně se procházela mezi jejími obrazy. V momentě, kdy jsem se dívala na tu živoucí minulost, mě totiž uhodila do očí obrovská nevýhoda mých zájmů: na zahraný či zazpívaný kus si nesáhnete, tanečními kroky není možné se probírat za dlouhých zimních večerů a blogem si nevyzdobíte stěny. Nic hmatatelného za mnou nezůstává, není co ukazovat, čím se obklopit. Vpravdě frustrační koníčky.
I zařekla jsem se, že takhle to dál nejde – a že chci mít na co vzpomínat i tehdy, až budu mít Alzheimera. Ono je sice krásné milovat jazyky a hudbu a žít tím, že jsou tak nějak tajemně všude a nikde zároveň, ale musím uznat, že to má své hranice. A jelikož je třeba myslet na budoucno, jsou to hranice velmi konkrétní; jmenovitě okamžik, kdy budu zmateně sedět na židli a divit se, kdo to ty pěkné obrázky (nebo hrozné mazanice – záleží, jak moc věk otupí můj kritický osten) namaloval. Protože už bude na co se dívat.

16 odpovědí na “O frustračních koníčcích”

  1. Možná, že je to tak dobře, že spoustu koníčku zůstává nehmatatelnych – sport, dokud člověk nezíská nějakou medaile, hudba, dokud nezíská ocenění, psaní povídek dokud nevydá knihu… Možná se ten koníček tak změní na práci a i když je úžasné, že člověk se může živit svým koníčkem, přijde to o svoje kouzlo, myslím.

  2. Toužím umět malovat. Ve snech se mi zdají krásné obrazy, v reálu je to bída. Mrzí mě to, ale holt to tak je..
    A ty do toho půjdeš? Pochopila jsem správně?

  3. A co tedy bude tvůj „hmatatelný“ koníček, malování? 🙂
    Já jsem spokojená, dokud mi můj koníček něco dává teď a tady – a nejspokojenější, pokud se v něm zlepšuju. Až mě přestane bavit, nechám ho být, ale víc od něj nepotřebuju. 🙂

  4. [1]: Ono by nevadilo, kdyby nehmatatelné byly ty koníčky jenom některé. Ale všechny, to už je přeci jen trochu moc. A k těm medailím… no, mám jich fakt hodně, ale to na tom upřímně řečeno nic neměni  🙂

    [2]: Já už do toho jdu delší dobu a občas maluju. Jako malá jsem chodila do výtvarné třídy ma základce, takže jisté základy mám a zpravidla jsem schopná přenést na papír aspoň část ze své představy 🙂

    [3]: Ano, můj nový koníček je malování 🙂 On tedy není už tak úplně nový, nějakou dobu už ho táhnu, ale až teď o tom píšu. Mně taky jde primárně o to, aby mi koníček dával něco tady a teď, ale jak jsem zjistila, není to pro mě jediné kritérium 🙂

  5. Úplně ti rozumím. Jen upozorňuji na drobnou záludnost: Až budeš mít doma několik desítek nádherných zarámovaných obrazů, které jsi právě přinesla z úspěšné výstavy, a budeš přemýšlet, kam je doma dát, možná si řekneš že taková pikola, po které zůstane jen na chviličku roztřesený vzduch, není úplně špatný nápad :-). Ale každopádně se na tvé malování moc těším a jsem zvědavý!

  6. No tak teď jsi mne dostala, já jsem o svých koníčcích takhle až do hloubky neuvažovala, ale máš zase pravdu.
    Je povznášející se podívat na svou zahradu a prohlédnout si sbírku mšic, které mne iritují a celkový dojem snižují.
    Ale když se dívám na své dílo, mám pocit absolutního štěstí, jdi do toho, sáhni si na své štěstí, kochej se svým štěstí.

  7. [5]: Abych řekla pravdu, tak to úplně nemám v plánu – ale zájem mě samozřejmě těší 🙂

    [6]: 😀 Je pravda, že v takové situaci bych si na pikolu s láskou vzpomněla, ale domnívám se, že na nic takového nikdy nedojde 🙂 Těch pár načmáraných obrázků na formátu A4 je skladných pěkně a na nic většího si zuby nebrousím 🙂 Jen mě trochu znervózňuje, že teď se ode mě čeká, že s tím vylezu na světlo svého blogu 😀

    [7]: Ano, zahrada je úplně kouzelně hmatatelný koníček 🙂 Byť se tam vždycky nějaká sbírka mšic najde – ale nějaká její obdoba se konec konců najde i v obraze, básničce nebo na koncertě 🙂

  8. Heh, já si blogem vyzdobím stěny! 😀 Teda já si jím zatím jen zdobím krabice, které používám místo extra poliček a skříní. Vezmu krabici od bot, kterou chci mít jako úložný prostor na něco a oblepím ji papírama. A to papírama s mýma poznámkama k článkům, rovnou předepsanými články, kusy povídky, které často sepisuju nejdřív na papír, k tomu mám i zvláštní sešity plné těch poznámek, no a ono to udělá i hezký vzor 😀 A taky jsem si začala kdysi svoje povídky tisknout a doma mám ohromný šanony plný mých textů. Pak jsem část z nich upravila, takže jsem ty výtisky s původní verzí zase použila místo "tapet". A je to 😀 Ale je fakt, že když jsem si do pokoje pověsila vlastní obrazy z hodin kresby, najednou to působilo jinak než tam mít plakáty. Dívat se na svoje obrazy, který se mi líbí, a říkat si, že tohle jsem zvládla nakreslit, má něco do sebe.

  9. [9]: Upřímně řečeno jsem se vždycky dost bála poslouchat vlastní nahrávky z koncertů, protože mi to přišlo hrozně děsivé, jak tam uslyším všechny ty chyby 😀

    [10]: Tak je pravda, že bych se mohla inspirovat a polepit si pokoj nějakými svými geniálními citáty 😀 Ale nevím, jestli by to bylo ono 😀

    [11]: Myslím, že nějaký ten um zbývá – nikde netvrdím, že to všechno umím dobře 😀 Můj zpěv je velmi průměrný, v oblasti malování jsem spíš takový normální matla a v tanci mám zase relativně malou průpravu. Takže žádná superstar – za významnější řeč stojí v zásadě jen ty housle a psaní, zbytek prostě jen ráda dělám 🙂

  10. V první třídě jsem začala chodit na housle, ale i když mi to šlo, prý jsem tak zlobila, že se to se mnou nedalo vydržet a tak mě rodiče po několika marných pokusech přestali nutit chodit na hodiny. Chtěla jsem se k houslím vrátit v dospělosti, ale zjistila jsem, že mám dva problémy – jednak jsem tak malá, že jsem nemohla mít normální housle pro dospělé a zadruhé mě při hraní vždy hrozně bolela záda. Tak jsem to bohužel vzdala a umím hrát akorát dost špatně na klavír a ještě hůř na kytaru. Zpívám si akorát občas sama doma a píšu blog. Takže to není nic moc a zřejmě po mě taky nic nezůstane. Ale asi mi to zas tak nevadí…Já doufám, že blog zůstane viset v internetovém prostoru ještě dlouho. Když se někdy vracím ke starým článkům, mám u toho příjemně nostalgickou náladu.

  11. [15]: Jo, bolení zad při hraní je problém, který mám taky. Hlavně když se u toho sedí jako v orchestru, to je pak někdy hotové peklo… aleaspoň mám teda ty normální celé housle, byť třeba přehmat prostě nezahraju nikdy a hotovo. A taky se ráda vracím ke starým článkům 🙂 To pak má občas člověk pocit, že nějakou stopu přeci jen zanechá 🙂

Napsat komentář: Ann Taylor Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.