Představte si následující dva příběhy:
1) Máte nějaký sen, tvrdě dřete a jdete si za ním. Sen se vám vyplní, jste šťastní, úspěšní, bohatí a máte všechno, co jste kdy chtěli. Skončíte pár let nato sebevraždou.
2) Jste vysoce inteligentní a oplýváte schopnostmi, které mohou změnit svět. Lišíte se jimi ale natolik, že jste v zásadě vyloučeni ze společnosti, nikdo vám nerozumí, pro všechny jste jenom divní – a tak namísto dělání díry do světa berete prášky proti depresi a pokoušíte se aspoň ráno vstát z postele.
Proč takové demotivující věci vyprávím? V poslední době jsem obklopená příběhy lidí, kteří v očích tohoto světa uspěli, i nedá mi to a přemýšlívám o tom, co vůbec úspěch obnáší a proč po něm tolik lidí prahne. A také proč tolik „úspěšných“ lidí i lidí, kteří by úspěšní být mohli, končí tak hrozně. Říkám si, co je s naším světem špatně, že téměř všichni touží po jednom jediném a přitom ti, kdo toho dosáhnou, propadnou… inu, v zásadě peklu. Co je to za svět, který nás všechny žene jedním směrem, a to směrem, který přináší zejména trápení?
Hlava mi to nebere. Závidíme, a přitom není co, toužíme, a přitom není po čem; ani nějaká ta sebevražda námi nepohne. Co bude se světem, který decimuje své úspěšné a potenciálně úspěšné takovým tempem, opravdu nevím. A taky nevím, jestli nakonec to, co vnitřně skutečně potřebujeme, není prostá nedosažitelnost, za kterou se můžeme dostatečně slepě hnát. Ať tak či tak, je to smutné. Tak smutné, že snad nad příštím příběhem ve stylu „před pár lety neměl na autobus, dnes má miliony dolarů“ namísto obdivného povzdechu uroním slzu.
Krásným případem byl i slavný Fredie Mercury.
Určitě se shodneme, že všichni hledají něco, co je nakonec učiní šťastnými. Tito bohatí jsou právě skvělým případem, protože si nevybírají lehké cesty (drogy…), ale jdou a dávají tomu vše, že se jim opravdu povede získat vše, co kdy chtěli.
Jsou šťastní? Mnohdy ne. Nakonec to k těm drogám stejně často dochází, nakonec to končí neštěstím a starostmi, ještě větší prázdnotou.
Někteří lidé k sobě nejsou úplně upřímní, spokojí se s telkou a pivem a dělají, že jsou šťastní. Práce je stejně štve, s manželkou/manželem to nakonec většinou stejně nedopadá dobře, rozvody a alimenty…
A na konci života si člověk říká: "Kdeže jsem to zatočil špatně, a proč se život tak vleče…?"
Co když je něco, co dokáže dát člověku štěstí? Natrvalo. Otázka: Jestli něco takového je, opravdu to chci? Opravdu pro to jsem ochoten obětovat to, co si myslím? Nebo si dám radši pilulky, nebo budu říkat, že jsem v pohodě a usmívat se a potichu se trápit?
Co když je to protože jsme povoláni k nějakému cíli, který stále neznáme? Co když jsme zacílení na právě ty bohaté a slavné a myslíme, že to je ten cíl?
Co když je tu opravdu někdo, kdo nás vytvořil? A co když nás vytvořil tak, abychom s ním měli blízký vztah, aby byl naším pomocníkem a průvodcem?
A co když jsme mu řekli: "NE!"?
Co když teprve s ním můžeme být opravdu šťastní a mít i v tomhle světě cíl, poslání, které je právě pro nás? Zajímá nás to? Nebo to nechceme slyšet? Zamyslíme se nad tím?
Co když Bůh poslal svého syna Ježíše, aby mluvil o tom, koho potřebujeme? Co když? Co když nás miloval tak moc, že do toho šel, i když věděl, že ho to bude stát pozemský život? Co když nás tak moc miloval a snaží se nám to říct a my pořád neposloucháme?
Pokládáme otázku na níž opravdu chceme odpověď? Co když tu ta odpověď je. Budu zkoumat jestli to tak je nebo se spokojím s rychlou odpovědí?
"Ne – Bůh není."
Jestli ne, hodně štěstí v hledání štěstí, ale nevěřím, že můžeš uspět. Na chvíli možná. Člověk si najde kluka/holku, dostane lepší práci a chvíli to půjde, chvíli bude šťastný, ale každého to jednou dožene.
My ho potřebujeme. Pak teprve můžeme měnit svět. Pak teprve můžeme být šťastní. Ale chci to vědět?
Já mám pocit, že se ocitám na rozcestí a nevím, kam dál. Kolem je přesně spousta úspěšných lidí, také chci být jako oni. Jenže mi nějak došly konkrétní cíle. Dostudovala jsem, našla jsem si práci, ale co dál….? Spíše asi stagnuji na místě a hledám se. Dneska jsem se rozhodla začít jinak a pustit se do nových věcí v rámci osobnostního rozvoje. Tak snad to vyjde.
Nemám pocit, že by mě svět hnal nějakým směrem nebo že bych po něčem pořád prahla. Snažím se radovat z maličkostí a být vděčná za to dobré, co mám. Mám občas sklon ke smutným náladám a taky mě občas trápí psychické problémy, ale beru to jako součást života, každý máme nějakou tu slabost. Myslím, že nejdůležitější je naučit se žít přítomností a nečekat na nějaké budoucí štěstí, ale vážit si toho, co už máme.
[1]: Co když Bůh stvořil většinu lidí pro smrt a věčné utrpení? Rekneš – svobodná volba člověka. Já se zeptám: Je-li všemohoucí, věděl, že se tak rozhodnem? A kdo tenhle princip svořil?
Dvě logická východiska: je sadista, nebo lhář ve své 'všemohoucnosti'.
Dost by mě zajímal tvůj pohled.
Eh omluva autorce, že jsem takhle odbočil, lehce jsem se neovládl.
Mám spíš otázku i na tebe. Našla si své trvalé štěstí?
[4]:
Odpovím ti, je to celá historie světa, takže to bude hodně zkratkovité, ale musím tě poprosit. Jestli si z toho chceš něco vzít, ať už ti to bude dávat smysl nebo jako hloupost, potřebuješ přistupovat k věci jako filosof – Filosof musí začínat otázkou, nikoli odpovědí. Teprve když se ptá, může nacházet odpovědi. Musí vědět známé: „Vím, že nic nevím.“ Tedy, že moje mysl je mysl mravenečka, kterou přesahuje nejen maličké mravenště, nejen svět, a nejen celý vesmír, ale vše, co stojí za tím, dál, tam, kam nedohlédnu. Teprve pak, když nebudeš mít předem jasnou odpověď, budeš moci něco získat, byť bys to nepřijal. Ale je třeba pochopit, že něco tak transcendentního a obřího jako Bůh je pro nás těžce pochopitelné a těžko to dokážeme, tedy že rychlé odpovědi – Bůh je sadista, a jiné se ani nesnaží pochopit, proč Bůh jedná tak, jak jedná. Takové odpovědi jsou rychlé argumenty, proč Bůh není. Ale pokud není, tak proč se ptát na odpověď? Odpověď musí začít otázkou. Je Bůh? Proč tak jedná? Já to nechápu… A neskončit tím, že nechápu, tak není, ale nechápu, tak jdu hledat odpověď…
Teprve pak mají otázky smysl.
Jak říkám, je to takové shrnutí, které neobsáhne vše, a neříkám, že je vše tak doslova, ale jistě může být krokem, abys aspoň pochopil, jak křesťan myslí…
Bůh je nejvyšší bytost. Bytost, která byla na počátku. Tedy kdo jiný může určit, co je dobré, a co je zlé? Jestliže ani nejvyšší bytost, rozhodně ne její výtvory, Ale právě ta nejvyšší bytost určila: Tohle je dobro, tohle zlo. A nejvyšší anděl se rozhodl svrhnout Boha a postavit se na jeho místo. A tak ho Bůh svrhnul. A to je pán zla.
Bůh se rozhodl vytvořit člověka, ale kdyby člověku nedal možnost volby, člověk by nebyl nic než věc, otrok. Ale to Bůh nechtěl. Bůh chtěl, aby lidé měli vztah s Bohem, proto, že se tak rozhodli, že to oni sami chtějí, ne protože je donutil otroctvím.
Tvoje otázka: stvořil Bůh většinu lidí pro smrt a utrpení? Rozhodně ne. To je říct si, že se rozhodnu nemít dítě, protože neovlivním, jestli z něho nakonec bude dobrý člověk. A vůbec, jak bych mohl zplodit dítě do těžkého a tvrdého světa plného smrti, když vím, že stejně jednou umře? Víme, že naše děti jednou umřou, a přesto máme děti.
Bůh stvořil lidi svobodné. Každý z nás je svobodný člověk a může se rozhodovat. To nás odlišuje od věcí. Bůh tedy chtěl mít blízký vztah s člověkem, provázet ho životem a říkat mu, co je dobré a co ne, aby se člověk měl dobře. Ale dal možnost volby – strom poznání dobrého a zlého. Bůh chtěl určovat co je dobré a co zlé, ale dal člověku možnost rozhodnout se neposlouchat Boha, a sám určovat, co je zlé a co dobré. A člověk se rozhodl určit si to sám.
Věděl Bůh, že se to stane? Ano. Ale přesto z nás nechtěl udělat otroky. To z něj přece nemůže dělat sadistu.
Bůh nemohl satana zabít, protože by rovnou musel zabít i nás, protože jsme udělali zlo. Takže tu jsou dvě síly. Dobro a zlo. A lidi jsou jen malí, výtvory, které se poddávají jedné nebo druhé síle – my nedokážeme vytvořit nic, co by nebylo. A tak komu sloužíme, tomu patříme. A tady je to, že Bůh je absolutně spravedlivý – Když my uděláme něco zlého, satan říká: „Vidíš, slouží mi, já mám na něj právo.“ A Bůh mu musí vyhovět, protože by jinak nebyl spravedlivý.
A není nikdo, kdo by neudělal žádné zlo, i když nechceme. To z nás dělá odsouzence. Ale to Bůh nechtěl. A aby se náš dluh vůči zlu vynuloval a my nemuseli skončit v pekle – kam jde satan, tak místo naší smrti musel zemřít někdo jiný. Ale kdo, když každý umírá za svůj vlastní hřích? Jedině někdo, kdo nikdy nezhřešil. Proto poslal Bůh Ježíše, svého syna, který neudělal špatnost, který zemřel neprávem a tudíž vzal naši spravedlivou smrt, kterou my zasloužíme, na sebe. On dokonalý zemřel za nás nedokonalé. Takže je to zdarma. Není to tak, že miliony lidí musí umírat. Nikdo nemusí umřít. Každý může přijmout tenhle dar. Ale jsme svobodní. Můžeme i odmítnout. To nedělá sadistu z Boha. Naše rozhodnutí je jen naše zodpovědnost.
Takhle je to ve zkratce, spoustu jsem asi vynechal, něco jsem třeba nenapsal přehledně, ptej se, jestli chceš, nebo kdokoliv.
reakce na odpověď č.1:
ty se rozhodneš nemít dítě, protože třeba nevíš a bojíš se.
Bůh rozhodně ví jak to dopadne. Dokonce jsou ve zjevení čísla lidí, kteří budou ve soudný den spaseni – a není jich moc.
reakce na odpověď č.2:
Bůh si nemusí vybíra jestli bude sadista nebo jestli budem otroci. Mohl vytvořit zcela jiný koncept. Není Všemohoucí?
technická poznámka: Bůh nás nechce zabít, ale většině lidí zařídí věčná muka, která jsou – dle jeho vlastních slov – horší než kdyby se nenarodili. A smrt jeho vlastního Syna ho má s námi smířit? Proč chce/chtěl krev? Nemohl prostě odpustit do pitomé jablko? (asi bude lepší se odebrat do soukromé debaty na email, nevím, zda-li je rozumné svévolně spamovat něčí blog).
Myslím, že štěstí leží mnohem hlouběji, než většina projevů úspěchu dosáhne. Navíc je přesná tvoje formulace, že "uspěli v očích tohoto světa", což z pohledu vlastní spokojenosti či dokonce štěstí neznamená skoro nic. Přiznávám, že čím jsem starší, tím jsem vůči oněm "očím světa" lhostejnější, protože na mnoha frontách způsobují nesmyslná očekávání, bažení a neopodstatněnou závist, a to fakt nejsou dobří kumpáni pro cestu za štěstím.
[1]: To je jistě platný úhel pohledu 🙂
[2]: To úplně chápu. Po dramatických životních změnách posledních dvou let jsem taky najednou moc nevěděla, kam bych měla směřovat dál – ale myslím, že je to normální a že se mi nějaký směr najít daří 🙂 Držím palce, aby se ti to dařilo též!
[5]: Doufám, že se nepohoršíš, když nebudu na vaši poněkud soukromou diskusi reagovat a odpovím jen na tvou otázku pro mě (nejsem velký fanda náboženských diskusí přes internet). Ohledně trvalosti samozřejmě můžeme vždycky mít pochyby, ale zdroj svého štěstí jsem našla a pokud o něj budu dostatečně pečovat, pak věřím, že nevyschne 🙂
[8]: Je skvělé, když se člověku daří ty oči světa ignorovat – jen je to občas docela těžké. V rámci vlastního štěstí to ale zcela nepochybně stojí za to 🙂
Lidé kolikrát totiž snaží hledat štěstí v něčem, v čem nakonec vůbec nenajdou. Nezastaví se na začátku a neřeknou si, s čím musí počítat, když tu "díru do světa" udělají. Může se to zdát zvláštní, ale on opravdu skoro nikde nebere v potaz něco tak důležitého. Jak se jim ten život může změnit. Je to škoda
Je znamo ze treba Ford když dosahl všeho co chtěl tacal propadat depresím…Vyřešil to tim, ze zaridil any z jeho bohatstvi měli i jini prospech, fordova nadace, ruzne podpůrné fondy..zkratka"pachanim dovra"…,zcela uspokojivé to ale také mebylo…
Úspěch je být v životě šťastný. Někdy je k tomu potřeba jít určitou kariérní cestou, někdy je to čistě osobní záležitost.
Všechno ostatní se dá považovat za projev schopností, za plnění něčeho co někdo považuje za úspěch, ale to že to člověka nedovede ke štěstí znamená jenom to, že to není úspěch.
Lidi si závidí a není co, jak píšeš. Protože když toho náhodou dosáhnou, tak buď chtějí ještě něco víc anebo sahají po té sebevraždě. Možná že smyslem života je se za něčím hnát, ale dát si pozor, abychom nikdy nedosáhli cíle.
Uspět totiž ve světě je dost složité. A náš svět neodpouští jinakost a jede podle motta – buď nejlepší. Škoda. Zařazuji do výběru. 🙂
[10]: Ono hlavně v úspěchu snad ani štěstí najít nejde. Čím dál tím víc mám pocit, že pramení opravdu v úplně, ale úplně jiných oblastech.
[11]: Ano, tak to mi přijde jako naprosto přesná ukázka!
[12]: Inu, jak si co nadefinujeme, tak to i máme 🙂
[13]: Určitě to není smyslem života, ale někteří lidé to tak asi mohou mít nastavené. A je to dost smutné.
[14]: To mě těší, děkuji 🙂
Som už dosť starý na to, aby som vedel, že medzi ľuďmi existuje neuveriteľná variabilita snov a túžob. Ľudia sú mimoriadne rôzni a pestrí, a predsa sa všade servíruje jediná zlatá cesta. Tento spoločenský tlak najväčšej menšiny je dosť silný na to, aby slabšie alebo citlivejšie povahy nikdy nezistili, kto skutočne sú a po čom túžia. Asi tak si ja vysvetľujem prvý odstavec.
A ten druhý? Tam neni o čom. Je ťažké byť odlišný. Čím viac, tým ťažšie.
[16]: Svatá pravda. Navzdory tomu, že dnes se odlišnost vnímá jako "cool" a všichni mají potřebu se do všemožných divností stylizovat, tak realita je přeci jen ještě někde jinde.