Výzvy a divní lidé

Jsou lidé, kteří hledají výzvy. Jakmile by se měli usadit, střelhbitě se vymrští a běží jinam – kde to opět neznají a kde budou muset vyvíjet značné úsilí a překonávat řadu překážek. Kdyby měli mít klid, patrně by se ukousali nudou. Zvyk pro ně znamená šedou rutinu, která je ubíjí.
Jsou také lidé, kteří hledají klid. Vyhýbají se změnám, touží si zvyknout, zabydlet se a vyhnout se všemu neznámému. Cítí se dobře tam, kde to mají obšláplé, kde už je nic nepřekvapí – a to i za cenu trochy nudy. Jistota a bezpečí jim za to stojí.
A pak jsou divní lidé. Tahle skupina (určitě mám někde alespoň jednoho kolegu, se kterým tu skupinu uděláme, věřím tomu) se vyznačuje tím, že hledá obojí a zároveň ani jedno. Špatně snáší změny, všechno nové je vysává a klid je pro ně prioritou, ale vnitřně hledají hranice, které budou moct stále znovu překonávat. Jakmile se oddají rutině, uklidní se a vydechnou, ale začnou být kdesi v hloubi duše nespokojeni. Jejich skutečné schopnosti odpočívají, a tak začnou hledat podněty a výzvy, překážky a novoty. Když jim ale nějaká taková věc sama vtrhne do života v míře větší než malé, naříkají si a co nejrychleji se chtějí dostat zpět do známých vod.
Divní lidé proto hledají externí vedoucí diplomové práce, protože žádný z dostupných interních vedoucích by jim nedal dost do těla; mluví o Erasmu, ale nikdy na něj nevyjedou; vyberou si skoro vždycky těžší variantu všeho, protože je bude víc bavit (ovšem hlavně když kvůli ní nebudou muset jít do nějaké neznámé knihovny); hledají brigádu, ale nevzdálí se při tom z fakulty; nadávají, když je práce příliš těžká, a brblají, když je příliš lehká. Divní lidé nevědí, co chtějí, anebo to vědí až příliš dobře, vyjde to nastejno. Jsou prostě divní a pohybují se mezi příliš velkým množstvím stresu a příliš velkým množstvím nudy ode zdi ke zdi.
Víte, na divnosti možná lze za jistých příznivých okolností vidět i nějakou tu romantiku. Ale upřímně, asi jen z velké dálky. Protože zblízka… zblízka to je zkrátka moc velká výzva. Anebo rutina? Asi obojí. Tak každopádně tím hůř.

11 odpovědí na “Výzvy a divní lidé”

  1. Některé jevy na sobě pozoruji – spíš spadám do skupiny, co se vyhýbá změnám, ale v poslední době mě sžírá pocit, že žiju v brutálním stereotypu. Mám za sebou pokus nabořit ho změnou zaměstnání, ale mám pocit, že do toho zas zabředám, asi budu muset udělat radikálnější změnu – stejný obor vede ke stejné rutině. Asi by se mi líbilo živit se něčím, co je nějak spojené s hudbou, ale nemám odvahu, nevím, kde začít, a nevím, co by na to řekla partnerka 😀 Asi že mi ruplo v kouli 🙂

  2. U mne se to pohybuje ve vlnách: V rámci jedné vlny se snažím co nejdéle větším změnám vyhýbat a žiju celkem usedle a konzervativně. Během toho času se však – podobně jako je tomu mezi zemskými deskami – tiše střádá pnutí, které nakonec vede ke změnám velmi podstatným, širokým a někdy i obtížně pochopitelným. A následuje zase další klidná konzervativní vlna :-).

  3. [4]: No panejo, to by tedy byl nečekaný vývoj! 🙂 Jen malé varování – nad živením se hudbou jsem svého času také přemýšlela a je třeba říct, že jde sice o krásnou, ale přesto žebráckou hůl. Bohužel… Ale každopádně držím palce do všech případných změn 🙂

    [5]: To mi zní vyváženě a rozumně – pokud tedy jedna vlna netrvá půl roku 🙂 A ta obtížná pochopitelnost je pro mě obtížně pochopitelná. Někdy zkrátka člověk cítí, že ho to táhne jinam, a tak jde. To je přeci křišťálově průzračné 🙂

  4. [6]: Však já vím – otec byl muzikant a finančně jsme na tom začali být dobře, když úplně změnil obor a přestal hrát. Ale díky za varování 🙂

  5. Divní ľudia sa na turistike nikdy nevracajú tou istou cestou, ktorou vyšli, a potom nadávajú, keď nestihnú posledný autobus do civilizácie.

  6. [10]: Tak v tomhle přeci jen divná nejsem. Můj orientační smysl je na tom tak katastrofálně, že jsem ráda, když se zvládnu vrátit po té původní cestě 😀 Ale jinak jo – to sedí 🙂

Napsat komentář: Čerf Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.