Když vesmír zadrží dech

Žijeme ve světě hotových věcí, neuvěřitelných divů a mistrovských kousků. Ať už je množství odpadu a balastu jakékoli, neustále máme před očima i to velké: to, nad čím se tají dech a říkáme věci jako „jak tohle někoho mohlo napadnout“. Ať už jde o překrásnou hudbu, dechberoucí knihu, nádherný obraz nebo úchvatný balet, vidíme vždycky hotový výsledek. Co mu ale předcházelo, zůstává velikou záhadou.
Cítím vždycky, když mám tendenci začít tvořit něco rozsáhlejšího než článek nebo básničku, jaká tíha tenhle moment doprovází. Ta obrovská nejistota, kdy není napsána ještě ani řádka, ani písmenko – a všechno čeká. Celý vesmír jako by zadržel dech a vyčkával na ten nový začátek. Ve filosofické literatuře se občas popisovala situace tvůrce, který tvoří něco z ničeho; ale prožít to, to je něco úplně jiného. Jak se dostávají dobré nápady a jak je rozpoznat? Jak vést sebe sama, když ještě není nic, když se doopravdy tvoří z nicoty? Miliony a miliardy možností se rozprostírají pod mýma rukama. Tíha rozhodnutí je obrovská.
Těžko si představit, že všechny ty překrásné věci, kterými se chceme obklopovat, vznikaly ve stejném vakuu, ve stejné úzkosti z nekonečna. Vždyť to vypadá tak jasně – jakmile je jednou hotovo, zdá se, jako by jiné cesty ani neexistovaly. Ale to je jenom zdání. Existují vždycky a je jich nezměrné množství, vesmír zadržuje dech, ruka se mírně chvěje a…
No, hlavně se mi, vesmíre, neudus.

17 odpovědí na “Když vesmír zadrží dech”

  1. Ach to bylo zase jednou pohlazení po duši 🙂 Umíš věci pojmenovat dokonale a ke všemu poeticky. Krása 🙂
    A když se na chvíli přestanu dojímat, tak s tebou musím jenom souhlasit. Je to vlastně nejnapínavější moment celého tvoření, okamžik Velkého třesku.

    …opravdu doufám, že to vesmír dá.

  2. Myslím, že je to často kombinace záblesku/osvícení a tvrdé práce. Ten záblesk, to je takový ten pocit "jo! to je vono!" Pocit, kdy nedokáže tvůrce myšlenku/melodii/… opustit, protože ho prostě uchvátila. Pak je potřeba danou věc zpracovat, otesat a opracovat, vidět vnitřním zrakem výsledek a blížit se k němu. Sochat. Vytrvat.

    Jindy je to prostě "ejakulace" 🙂 Prostě skladba/báseň/článek z člověka naprosto bez námahy vytryskne. To pak není potřeba žádných oprav, nebo jen minimálních, protože takový výron je prostě správný.

    Na druhou stranu pokud se člověk s nápadem moří a potýká a nemá z průběhu dobrý pocit, tak to asi nebude správný nápad, správná cesta.

  3. [1]: Nojo, tak se to provalilo 😀 Co to bude, to je ještě otázka, ale měla bych někdy do budoucna zálusk na nějakou delší prózu. Novelu, román… něco takového. Ale zatím je to jen oblak, který visí ve vzduchu spíš než cokoli jiného 🙂

    [2]: Myslím, že to dalo hodně práce v každé době 🙂 Ale je fakt, že dneska toho vzniká tuny a tuny. Otázka je, jak moc je to v reálu nové.

    [3]: Děkuji 🙂 Tak tak 🙂

    [4]: Snad se mi tedy časem to vyražení povede 🙂

    [5]: No, článek vůbec nebyl o tom, že by lidi něco ničili, takže vlastně moc nevím, s čím přesně souhlasíš…

    [6]: Děkuji, děkuji 🙂 A vesmír to určitě dá. Jestli to někdo nedá, budu to já 😀

    [7]: Mám zkušenosti spíš s tím osvícením nebo samovolným psaním, jak já tomu říkám, z éteru. Jenomže to u delší prózy jaksi z titulu věci moc nejde použít (a u těch typů, kde by to šlo, to dělat nebudu, protože to psát nechci). Takže uvidíme, co se stane a jestli vůbec něco 🙂

  4. [16]: Milá Máničko, na svém blogu si nepřeji reklamy, proto tě prosím, pro příště se jich vyvaruj. Příští nicneříkající komentář s reklamním odkazem rovnou smažu. Děkuji za pochopení.

Napsat komentář: slunecnyden Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *