O mojí filmové lásce

Byla bych poslední, kdo by tvrdil, že na světě nejsou lepší filmy. Jsou – a je jich spousta. Filmy hlubší, s lepším scénářem, výtvarně zajímavější a všeobecně řemeslně zdařilejší; ale tenhle má něco navíc. Něco, kvůli čemu se před deseti lety stal mým nejoblíbenějším a od té doby ho z onoho piedestalu žádný jiný nesesadil.
Les Choristes, Slavíky v kleci, jsem poprvé viděla na hodině francouzské konverzace. Bylo nás asi šest a v půlce filmu zazvonilo. Jelikož to byla poslední, a ještě k tomu nepovinná hodina toho dne, rozhodnutí padlo rychle: všichni jsme to chtěli dokoukat. Odcházeli jsme kvůli tomu tehdy ze školy v šest, nejpozději za celých osm let.
Slavíci v kleci jsou totiž jednoduše překrásný film. Pojednávají o vztahu učitele s jeho žáky, o hudbě, která spojuje a dává naději, a o tom, že dřímá téměř v každém z nás. Ukazuje, že je možné i na zdánlivě nejpustším místě, jako je výchovný ústav pro problematické děti, vypěstovat něco krásného. Dává naději, že i z holomků, kteří za normálních okolností zasluhují leda tak rákosku, může pod správným vedením vzejít něco víc. Když totiž holomci začnou pod taktovkou nového vychovatele zpívat, změní se mnohé… A hudba, kterou k této příležitosti Bruno Coulais složil, je vpravdě andělská.
Film vás pohltí a nepustí. Po zhlédnutí si budete broukat až do večera, možná uroníte nějakou tu slzu. A i kdyby ne, budete to rozhodně chtít dokoukat – a hlavně doposlouchat. Tak jako my, dva roky po oné nepovinné hodině konverzace na regulérní francouzštině, kdy jsme si vymohli, že to chceme vidět znovu. Zafungovalo to beze zbytku, nikdo nebyl proti. Jenom jsme tentokrát skutečně museli skončit v půlce a jít na další hodinu. Ani trochu se nedivím, že si na ni vůbec nepamatuju.

9 odpovědí na “O mojí filmové lásce”

  1. Les Choristes jsem také poprvé viděla na hodině francouzštiny, a film se mi moc líbil, hlavně kvůli silnému a důležitému poselství, které v sobě nosí. Občas si pouštím soundtrack. 🙂

  2. Jistě je ze i u narušené mládeže se dá hudbou a vůbec tvůrčí činnosti dosáhnout mnoho  i když ne vždy a ne u každého… I v Džungli před tabuli od E. Huntera zaujala učně alegorie bohužel jen na chvíli  trvalejší zájem jak uciteldoufal z toho nrvznikl

  3. Na takové dobrozdání není možné říct nic jiného, než že zavzpomínám na své vlastní dávné hodiny francouzštiny a klidně vydržím až do šesti :-).

  4. Vždycky jsem chtěl psát, nejenom pro sebe do šuplíku. Pořád jsem nevěděl jak na to a měl jsem pocit, že mi ubíhá vzácný čas. Záviděl jsem těm slavným, kteří mohli psát knihy a texty k písním a já stál stranou téhle show. Byl jsem jako ten slavík v kleci, který se chce rozletět, ale nemůže. Myslím, že problemoví lidé jsou jen lidé, kteří v životě toužili dostat šanci k seberealizaci, ale nedočkali se a předčasně pohřbili své naděje a zahořkli. Vím, jaké to je. Sám jsem to prožil, proto vím, jak se takoví lidé cítí. Teď ale můžu říct, že letím a mám radost. Můžu svobodně vyjádřit sám sebe a to co cítím. Proto chápu váš zájem o ten film. Nikdy jsem ho neviděl, ale rád se na něj podívám. Děkuji za inspiraci…

  5. [1]: Podívej, nebudeš litovat 🙂

    [2]: Ten soundtrack je úplně uhrančivý. Když ty písničky někomu pouštím, mám problém neříkat praktické u každé, že tahle je moje oblíbená 🙂

    [3]: To mě moc těší – tak ať se líbí! Aspoň tak jako mně 😉

    [4]: Je pravda, že zázraků v téhle oblasti dosahovat nejde, ale myslím, že sem tam se nějaký jedinec povede. Konec konců i tenhle film je primárně o jednom z problematických chlapců 🙂

    [5]: Vydrž, stojí to za to 🙂

    [6]: Je skvělé, že ses zbavil klece a létáš 🙂 Díky za niterný komentář a přeju ti krásné další létání i hezký filmový zážitek 🙂

  6. To zní moc dobře, určitě dám do pořadníku 🙂 Mně dost podobným způsobem zasáhl film Modigliani. Tak mě napadá, že jsem ho dlouho neviděl. 🙂

Napsat komentář: denikkocouramodroocka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *