Závody v katastrofách

Jsou disciplíny, ve kterých mají lidé jakousi pudovou potřebu být první a nepřekonaní. Vezměte si třeba libovolnou konverzaci na témata, jako je Bůh nebo nejlepší bramborový salát. Každý přece ví, že nejlepší je ten náš a basta! Argumentujte si, jak chcete – v téhle oblasti jde beztak hlavně o to svého oponenta co nejhlasitějším křikem prostě umlčet.
To ale všechno bledne v porovnání s ikonickou disciplínou nemocí, tragických událostí a životních katastrof. Jakmile začnete ve společnosti vyprávět o nějakém děsném úrazu, který jste prodělali, můžete vzít jed na to, že se vás co nevidět bude někdo snažit trhnout.
Zlámali jste si nohu napětkrát? To nic není! Určitě se najde někdo, kdo si takhle zlámal nohy obě, a k tomu nádavkem ještě ruku, lopatku a srdce. Vzala vám dům voda? Trpěli jste po posledním rozchodu jako zvíře? To jste na tom ještě dobře! To já, no to teprve uvidíte! Přihodím ke zlomené noze ještě vykradený byt a posttraumatickou stresovou poruchu, bláznivou tetu a tragicky zemřelého bratrance a pak jako na trní čekám, kdo dá víc. Ostatní mě jistě nezklamou. Vždycky se někdo takový najde.
Jsme v téhle oblasti strašlivě nepřející, jako bychom nechtěli druhým dovolit, aby jejich utrpení bylo větší než to naše. Možná nás vědomí jejich břemene zahanbuje nebo je snad chceme tímhle podivným způsobem utěšit a sdělit jim, že se vlastně mají dobře. Nedokážu říct, proč to vlastně děláme. Sice se, pravda, podobných klání také zúčastním, ale v daný moment mě ještě nikdy nenapadlo přestat a oddat se místo toho nitrozpytu. Konec konců, v tu chvíli mám důležitější věci na práci. Třeba tu kočku, jak mi ji před lety přejelo auto. Už jsem ji zmiňovala?

18 odpovědí na “Závody v katastrofách”

  1. Jo, je to zvláštní. Jedna věc je najít obdobnou příhodu, přes kterou chce třeba člověk ukázat, že se mus talo něco podobného, tak ví, jaké to je, ale trumfovat v negativních zážicích? Zajímavé.
    Na druhou stranu, s klidným svědomím prohlašuju, že náš bramborový salát je pěkně hn… nedobrý a já se klidně obejdu bez něj 😀 (A svůj recept nemám, Vánoce zatím vždy trávím se zbytkem rodiny a těm ten salát vyhovuje :D)

  2. Tohle je typické vyvinutí konverzací s kamarády u piva. Byla jsem toho svědkem tolikrát! Naposledy asi před 3 dny, kdy jsme byli na pivu se třemi kamarády. Můj přítel se ten den stříhnul do prstu a "pochlubil" se rozstříhnutým prstem. O minutku později měl kamarád skoro košili dole, ukazoval nám jizvu po operaci, další ukazoval jizvy po poškrábání kočkou, další ukazoval, jak se sekl do nohy, já jsem ukazovala jizvu, jak jsme si v osmi letech házeli s bratrem hráběmi a já je špatně chytila… 😀

  3. Dalším obli enym tématem je jaký byl kdo za bývalého režimu disidentem… Zažil jsem že se členové KSČ kasali, jak hrdinne odmítli vstup do Lidových milici… 😁

  4. [1]: Není to vždycky jen triumfování se v negativní zážitcích. Ha ha, mně to hlavně k tomu pivku prostě patří. 😀 Je pravda, že kdyby mi někdo vyprávěl o tom, jak mu dům vzala voda, asi si nebudu přisazovat ještě něčím horším, ale spíš ho polituju. Triumfování se v jizvách a různých zraněních je ale z mého pohledu sranda. Jeden můj kamarád je na tohle expert. Ten měl už zlomené snad všechno. Něco i víckrát. A ta historka, která se k tomu váže, mě vždycky hrozně moc pobaví. 😀

  5. Na druhou stranu to s námi zase až tak špatné není, ještě jsem neslyšela, že by někdo triumfoval smrt v rodině hromadným úmrtím v té své :D.

  6. I my se svého času trumfovaly v rostoucích osmičkách a jejich extrakcích. A vyhrála jsem, kiš kiš 😀

  7. My jsme v baráku taková uzavřená komunita.
    Momentálně pět bab s dětmi. A sem tam nějací muži.
    Asi už jsem z toho soutěžení vyrostla, možná už vím, že být nej není to pravé.
    Ale stejně, trumfujem se, kdo má hodnější děti, kdo zlobivější, ale stejně vždycky skončíme u frekvence sexu.
    A tam už mlčím úplně.
    Protože dvanáctkrát za den, jako sousedi, to fakt nedávám…
    Tak možná za čtvrletí, to bych ještě dala…

  8. To je fakt, když jsem 20.12.2017 upadla a natloukla si žebra a 6-7 týdnů trpěla jako zvíře, najednou mi všichni známí po tlf. vyprávěli, jak měli naražená žebra nebo zlomené klíční kosti, naražené kostrče apod. oni a nikdy předtím jsem to neslyšela.
    Moc mi to nepomohlo, ale jejich odhad, že po 7 týdnech bude líp, to jim vyšlo. Jiřina z N.

  9. Mne by celkem zajímalo, zda je to v tomto kontextu naše typicky česká libůstka nebo   se takto soutěží celosvětově ?

  10. [1]: Neuvěřitelný! Tenhle komentář si snad vystřihnu a zarámuju, protože to se jen tak nevidí 🙂 Ještě řekni, že ti nechutnají vaše vanilkové rohlíčky, a jdu k zemi! 😀

    [2]: Nad tvým komentářem jsem se chechtala tak nahlas, že z toho určitě měli leccos i sousedi. To je prostě tak strašně typický!! 😀

    [3]: Na tuhle disciplínu jsem příliš mladá, ale to tedy musel být ještě daleko peprnější zážitek než nějaké nemoci…

    [5]: 😀 To je pravda! Když už tragičnost debaty příliš pokročí, soutěživý prvek se z ní vytrácí. Díky za připomínku 🙂

    [6]: To tedy jednoznačně a na celé čáře! I když, upřímně, mě v osmičkách trumfne prakticky každý kromě lidí, kterým je netrhali nebo je vůbec nemají. Ale já jim to fakt moc přeju 😀

    [7]: Ou, tak podobných debat jsem naštěstí (alespoň zatím ušetřena). Každopádně dvanáctkrát denně, to už mi přijde jako takový kec, že se tomu snad ani nedá věřit 😀

    [8]: Au, au… sedm týdnů? To je tedy opravdu hrozné. Tak hlavně, že už je to dobré 🙂

    [9]: To je velmi zajímavá otázka. A abych pravdu řekla, nemám nejmenší tušení! 🙂

  11. To s tou kočkou v závěru mě zajímá, jak to s ní vlastně tehdy bylo ? Jo a o našem psu jsem ti říkal, jak tehdy sežral náušnice ?

  12. Katastrofy? Pchchch! To ještě nic není!… 🙂

    Dal bych tomu fenoménu marketingový název "pokerový syndrom": Jediná možnost jak zůstat ve hře je dorovnat nebo jít vejš :-).

  13. [11]: Sežrat náušnice, tak to je už skutečně specialita ve velkém stylu! 😀

    [12]: Velmi přesně vyjádřeno 🙂 Jediná třetí možnost už je jenom stát se empatickým posluchačem a litovat, žasnout a nevěřícně a šokovaně kroutit hlavou 🙂

  14. Toto je veľmi zaujímavý ľudský sklon. Jednak nemôžeme nidky prijať chválu len tak a ešte aj musíme trpieť najviac zo všetkých. Prečo, to asi bude naveky záhadou. 🙂

  15. [14]: To je jednak velmi jasnozřivá a jednak velmi lichotivá charakteristika 🙂 Díky za přízeň i za porozumění!

    [15]: Viď? Jsme to ale zvláštní stvoření 🙂 I když přijímání chvály se, myslím, může vědomě a prací na sobě zlepšit – ale tenhle sklon se mi zdá nějak podivně věčný 😀

  16. To je v poriadku, pretože tí úbožiaci, ktorí ešte žiadnu tragédiu nezažili, si v záchvate solidarity chytro nejakú privodia. Toto je skutočný psychologický background príslovia Keď je somárovi dobre, ide sa šmýkať na ľad 😀

Napsat komentář: Čerf Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.