O věčné dobré náladě

Kdybych v sobě měla skutečně marketingového ducha, dnešní článek by patrně nesl titulek „Jak mít vždy dobrou náladu“. Takový titul by ale byl více než zavádějící – nejsem si jistá, jak by čtenář ocenil, že hned v druhé větě by patrně našel slova jako „melancholický“ nebo „depresivní“. Protože tohle není článek, který vyučuje optimismu; spíš jde pod povrch některých veselých a optimistických lidí. Konkrétně těch, kteří veselí vlastně tolik nejsou.
Myslím, že nedá až zas tak velkou práci v životě zjistit, že neexistuje lepší mentální kamufláž, než je přesvědčivá dobrá nálada. Když vystupujete jako smíšek, bavič a trochu cholerický optimista a zcela záměrně ze svého projevu vynecháte to ostatní, nikdo nepojme podezření, že by něco nemuselo být v pořádku. Věčná dobrá nálada je neprůstřelným brněním v maskáčovém provedení.
Co se skrývá ve smíškově nitru, už je ovšem jiná kapitola. Nemusí tam být nic hrozného, ale taky může – a okolí ani o jednom nemá tušení. Vtipy a legrace tak mohou vycházet z palčivé bezmocnosti a vážnosti situace; z dvojice smát se/brečet je konec konců první jmenovaná vždy přitažlivější. Optimistické a povzbudivé poznámky na adresu druhých se také pronášejí velice snadno a upřímně, pokud sami zrovna bojujete s něčím mnohonásobně horším. Problémy ostatních se vám zdají maličké, nějaké to „to zvládneš“ tak je zcela autentické. Pak se zasmějete, uděláte pár vtipů a nejpozitivnější a nejusměvavější člověk na světě vesele pokračuje ve svém turné.
Jelikož veselí lidé vypadají, že nepotřebují pomoc ani podporu, zpravidla ji ani nedostávají. Bojují sami a jen oni sami vědí, jak velké úsilí se skrývá za každým bezstarostným úsměvem a legráckou. Bývá to boj dlouhý a tvrdý, nicméně (jako každý svého druhu) nikoli beznadějný. Smíšek proto po delší době může zvítězit, bez publika i ovací vyhrát velkolepou bitvu proti sobě samému. Poté se nadechne se a jeho veselost se promění. Přestane pramenit z neklidu duše, ale naopak z jejího klidu. Všechno se najednou zdá jednoduché, příjemné a roztomile maličké. Zasmát se lze všemu, zplna hrdla, beztrestně, upřímně a bez postranních myšlenek.
Nejveselejší člověk, který nikdy neztrácí svou dobrou náladu, tak vyráží na nové velkolepé turné. Lidé ho milují, diví se a tleskají mu. Jak je možné, že je stále tak dobře naložen? Neuvěřitelné. A on si ten podiv zaslouží: vždyť vybojoval každý úsměv i vtip, palčivě a bolestivě, aniž by na něm kdokoli cokoli poznal. A při tom ani na okamžik nezaváhal a nevypadl – ze své i jejich oblíbené role.

16 odpovědí na “O věčné dobré náladě”

  1. Dovolím si parafrázovat jeden známý výrok Miloše Kopeckého, protože s tou drobnou úpravou proti originálu (snad mi pan Kopecký promine) vyjadřuje přesně můj vztah k té "věčně dobré náladě": Být veselý je jediný důstojný způsob, jak být smutný. Já mám rád, když stíny smutku do humoru pronikají, někdy ne na první pohled, ale na druhý už ano, protože stíny jsou neoddělitelným doplňkem světla a bez nich ani fotografie (byť do názvu se stíny na rozdíl od světla nekvalifikovaly) nemá ten správný šmrnc, protože jí chybí jeden podstatný rozměr :-).

  2. Jeden můj známý vždy ve společnosti vystupuje jako velmi veselý, vtipy vyprávějící bavič. Velmi mě šokovalo když se před několika měsíci pokusil o sebevraždu kvůli těžkým depresím…

  3. Jak praví basnik'Na tváří lehký smích, hluboký v srdci žal " A jiný zase kontruje:" Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích… '😊😊

  4. Není na tom nic divného. Vědomí se samo pokouší přelstít odvrácenou stranu citového nastavení. Tak nějak se v Jungově příkladu kalibruje archetyp stínu.

    Vesměs všichni baviči jsou sebevrazi a ti, co vypadají jak na umření, jsou veselí smíšci. 🙂

  5. Domnívám se, že tak nějak hrajeme všichni. Zcela upřímně, nikoho nezajímá, že dělám třeba celý den, práce s lidmi vyžaduje být ve skvělé kondici a nikdo není zvědavý na ksicht ala kyselá prdel.
    Za každým profesním úsměvem je kalkul, protože si prostě nemohu dovolit blbě čumět na podřízené, klienty, dodavatele, majitele a já nevím ještě na koho jiného. Když neudržuješ tuto profesní polohu, máš obrovský společenský problém, nikdo s tebou nechce dělat. Máš pravdu, bojuji každý den, celý rok, protože prostě musím.
    Smát se umí, směju se ráda, ale občas se směju strojeně, povinně.

  6. Nemám slov.

    Tedy vlastně mám, ale všechna mi oproti článku zní banálně…

    Někde jsem četla něco v tom duchu, že nejkrásněji se smějou smutní lidé.

  7. [1]: Zrovna od Miloše Kopeckého podobný výrok opravdu bolí – vzhledem k jeho diagnóze… ale to mu nic neubírá na pravdivosti. Díky za krásný komentář a uvidíme se u Nedělních miniglos 😉

    [2]: Ano, tak to je přesně ono! Naprosto krystalický příklad. Doufám, že i on svůj boj vybojuje, a to tím správným směrem.

    [3]: Ano, když jsem článek psala, měla jsem tenhle Máchův citát na paměti a v jedné verzi se dokonce propracoval i do článku 🙂

    [4]: Tak pokud nejsi zasmušilá a smutná, je to, řekla bych, ta lepší varianta 🙂

    [5]: Není na tom nic divného, právě. Ale lidi nad tím bývají udivení velice často – jako kdyby nečetli Junga nebo co! 🙂

    [6]: Profesionální úsměv, tak to je ještě úplně jiná kapitola. Upřímně, jsem ráda, že se ve své práci můžu klidně mračit 😀 Jsi ale velká bojovnice, kdo jiný by to měl zvládnout než ty 🙂

    [7]: To je velmi melancholicky romantický citát 🙂 Patrně ho napsal nějaký ten věčný optimista… 😀 Děkuji 🙂

  8. Věčná dobrá nálada je neprůstřelným brněním v maskáčovém provedení.

    Tohle je dokonaly obrat.

    Jedna z nejlepsich veci, co jsem od tebe cetla. Pravdive. A nadejne. 🙂

  9. [14]: No tedy.. <3 ..vodotrysk emoci a klise si klidne odmysli a nech se ujistit, ze se mi to vazne moc libi.. obcas jsem te uz parafrazovala (clanek o introvertech), ale ty maskace se naucim citovat! …I <3 U! 😉 🙂

Napsat komentář: Lenka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *