6 nejcennějších drahokamů z cest

Nepatřím právě k lidem, kteří by vyhledávali dobrodružství. Neláká mě adrenalin ani exotika a důvod, proč lidé dělají fronty na Mount Everestu, mi asi zůstane navždy utajen. Přesto si s sebou nosím malou sbírku vzpomínkových drahokamů, které jsem si ze svých rozumně bezpečných a pečlivě rozplánovaných cest postupně navozila a které s láskou schraňuji. Dnes vám chci ty nejcennější představit. Kde není uvedeno jinak, i se svými fotografiemi.
Patrně nejnádhernějším šperkem, který jsem si kdy dovezla, je vzpomínka na mlhu v norském fjordu u vesničky Sæbø (zhruba na vršku hlavy skandinávského psa). Nebyla to obyčejná mlha. Bylo to oslnivé tekuté stříbro, ve kterém zmizel celý fjord, všechny vodopády, skály, lesy, lodě a téměř i vodní hladina. A do téhle pavučinové substance zářilo roztavené slunce.
(Všechna autorská práva náležejí mé spolucestovatelce, která zde na blogu vystupuje jako Proxim. Já, škoda mluvit, jen s otevřenou pusou zírala.)
Druhý třpytný diamant není v místní blogové komunitě žádná novinka. Je jím totiž Cirque de Gavarnie, ledovcové údolí ve francouzských Pyrenejích, které se pyšní nejdelším vodopádem v Evropě (na fotce je ho vidět jen spodní polovina). Údolím, v němž kvetou divoké, temně modré kosatce a do něhož shlížejí třítisícové zasněžené vrcholy hor, teče průzračně modrá říčka. A když máte štěstí, přijdete na jeho konec v pravý čas – a vodopád se obleče slunečními paprsky do takové nádhery, že u něj klidně prosedíte hodinu. Když do něj totiž svrchu zasvítí, zdvojnásobí svůj objem a začne vypadat jako utkaný z mlhy a dýmu.
Třetím šperkem je, jak jí soukromě říkám, mystická katedrála, oficiálně katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Modeně. Jsem velkou milovnicí gotiky, ale když je to možné, ráda zabloudím i do dřívějších dob. U nás to, pravda, moc nejde. Ne tak v severoitalské Modeně. Románská katedrála je obrovská, postavená z temně rudých cihel a vyzdobená zlacenými, sytě barevnými, prastarými freskami. Robustní sloupy, malá okna a celkově tmavé ladění interiéru (které ovšem na fotce, pokud na ní má být něco vidět, z pochopitelných důvodů není vidět) mě svým kontemplativním charakterem chytilo a nepustilo. Museli mě odtamtud prakticky odtáhnout. Při mojí tělesné konstituci to ovšem nebyl tak velký problém.
(Zdroj obrázku.)
Rovněž na čtvrté místo musím zařadit katedrálu – tentokrát už doopravdy gotickou. Katedrála Svatého Vincenta v bretaňském městě Saint Malo na samém severozápadu Francie je totiž naprosto jedinečnou kombinací skutečné gotiky, umné novogotiky a novodobě ztvárněné keltské estetiky. V Bretani je keltská kultura přítomná celkem všude, tenhle kostel ale vyčnívá. Když jsem vešla dovnitř, svítilo právě slunce od západu – skrz vitrážová okna přímo naproti mně. Malé barevné plamínky se tak proměnily v hotový barevný zázrak.
(Zdroj obrázku.)
Pátým krasavcem je první slovanský kandidát, totiž Slovinsko. Lítý boj tu svádějí dvoutisícové alpské hřebeny a nádherný kostelík uprostřed jezera Bledu – a já musím uznat, že je to plichta. Romantické, modromodré jezero obklopené zelenými kopci (s poetickými názvy jako Frdamane Police) a divoká, až marťanská krása kamenných vrcholů, proti které si člověk připadá nekonečně maličký, jsou zkrátka nesouměřitelné.
Šesté a poslední místo obsadila opět Francie, konkrétně Okrová stezka nedaleko městečka Rousillon v Provence. Jestli jsem se zmiňovala o Marsu u slovinských Alp, tak tady rudá planeta přichází se vším všudy. A je rudá doopravdy: tedy žlutá, rudá, oranžová – a okrová. Tak moc, že si to z nohou budete smývat ještě týden, a stromy a keře, které tam rostou, vypadají doopravdy podivně.
Menších šperků bych po kapsách našla ještě celou hromadu. Bretaňská menhirové pole, provensálská pole s levandulí, rakouská hora Dobratsch, mozaikové kostely v Ravenně, Benátky, norskou cukrárnu s klavírem, gotické katedrály, francouzská přístavní města a městečka jako Rouen, Bayonne nebo Honfleur, obrovskou dunu v jihozápadní Francii… a tolik, tolik historek. Vtipy, hlášky, příběhy kousavé i hladivé. Vytržení, úžas a nádhera. Jeden cestovní deník za druhým. Škeble, kamínky, šišky a usušené květiny. Jiskra v oku, když se vracíte domů. A nádherné diamanty vzpomínek, které vám už nikdo nikdy nevezme.

22 odpovědí na “6 nejcennějších drahokamů z cest”

  1. Ano, Cirque de Gavarnie je už dlouho moje srdcovka, děkuji za odkaz na můj článek. Ale vypadá to, že bych snadno propadl i románské katedrále, norské mlze či Okrové stezce. Jsem už takový propadlík :-).

  2. Krásné fotky, uznávám, ale musím se přiznat, že mě zahraničí nijak netáhne 🙂  Přijde mi, že v České republice je tolik krásných míst, že je ani nelze za život zcestovat, natož vyrazit do celého světa. A teda ač to asi bude znít divně, tak nejkrásnější je můj byt, protože je prostě takovým mým hnízdem, do kterého můžu utéct, když mám plné zuby okolního světa, a relaxovat v zajetí sbírky cd a knih 🙂

  3. moc krásné, já měla zatím možnost se podívat akorát do Portugalska, které jsem zdaleka nestihla celé, na Krétu a do Chorvatska 🙂 nejdál v životě jsem byla si v Mostaru v Bosně 🙂 no Francie mě láká už delší dobu

  4. [4]: Ano, v České republice jsou krásná místa, o tom žádná – však vyrážím na výlety i po Česku 🙂 Ale všechna místa, která mi kdy opravdu vzala dech, byla v zahraničí. Nám zkrátka opravdu vysoké hory nebo opravdu staré stavby chybí. Navíc je zahraničí inspirativní – leccos tam dělají líp a nebylo by na škodu to převzít i u nás 🙂

    [5]: Děkuji 🙂

    [7]: Díky 🙂 Francii rozhodně doporučuju! Je to nesmírně barevná země mnoha tváří – na každém konci je to jiné a všude je to krásné. Zkrátka moje velká srdcovka 🙂

  5. V kontextu článku se mi okamžitě objevila reklama na nejmenované ochucené pivo, v níž deklarují a zcela pravdivě, že zážitky si člověk nemůže koupit, ale musí je prožít.
    Nedivím se, že tě uchvátila tato místa, i já mám své démanty a kromě divokého mládí, to bude jako bonus, ano, mám nač v důchoďáku vzpomínat.

  6. [9]: Tak to mi vzhledem k blogovým standardům připadá jako neuvěřitelně dobře trefená reklama! Rozhodně teda lepší, než když mi to zázračné recepty na hubnutí.
    Myslím, že mít své démanty je důležité – vlastně v každém věku. A v tom důchoďáku asi vůbec nejvíc 🙂

  7. Marťanská krása kamenných vrchů mě zase rozsekala. Obrat, který budu vlekle používat – ale na pivní čepičku.
    Běžně s barmankou mluvím staročesky, takže např. místo "zavři ústa" pronesu "stul kabelku". Tentokrát se ovšem vidím, jak použiju současnou češtinu:

    "Povím ti jedno: válíš, jak jsi to divoce, marťansky krásně natočila!"

  8. Katedrálu Sv. Vincenta plánuji navštívit už dlouho, poprvé jsem na ni narazila v dějinách umění…musel to být dechberoucí zážitek, vidět barevný odraz z tak božské vitráže! 🙂

  9. [15]: Vážně se právě o téhle katedrále učí v dějinách umění? To je krásné! 🙂 Ano, byl to dechberoucí zážitek – proto rovněž doporučuju čas, kdy se Slunce chýlí k západu. Jen pozor – Francouzi zavírají brzy 🙂

  10. Šest nejkrásnějších drahokamů z cest.. jak nad tím přemítám, čtyřikrát se k tobě musím přidat. Jen místo katedrál mě uchvátil oceán tříštící se o skotské útesy a Priečne sedlo v Tatrách.

  11. Ano u toho vodopádů v Pyrenejich jsem byl také, zaujaly mne katedrály ve Francii i dóm v Milane….. A hory na Korsice i v Černé Hoře.. Ale největší mlha nastala při výstupu na Ralsko,… V sobotu slunečno. Výstup jsme nějak museli odložit na neděli… Mlha jak mlikp, nebylo vidět na krok… A zpět jsme procházeli branou oblasti kde jsou vrty na čerpání utsnemkontaminovane vody, vratná koukala, ale nastesti nám uvěřil.

    1. Francie je na katedrály celkem přeborník, je zkrátka poznat, kde byla gotika doma 🙂 Ale co se toho uranu týče, tak pro ten mám vcelku slabost, protože pocházím z Příbrami, která má vedle sebe hotový uranový pás. Tedy měla. Pak náš uran sloužil pro mír.

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *