Jsou věci, o kterých všichni mluví, každý na ně má svůj názor a každého se týkají. Takové věci zpravidla žijí vlastním skrytým životem, a když se vytáhnou na světlo, vyvolají přestřelku na život a na smrt. Není jich mnoho a upřímně řečeno, povětšinou se jim na blogu obloukem vyhýbám. Někdy to ale nejde – téma, které v hlavě klíčí už po mnoho měsíců, jednoho krásného dne přeteče.
Věcí, o které s takovými okolky mluvím, je vztah mužů a žen. Nikoli dvou konkrétních jednotlivců, ale dvou skupin obyvatelstva. Vztah, který se mi čím dál víc jeví jako více či méně otevřeně nepřátelský.
Stačí se podívat na stereotypy, které si jedno pohlaví vytvořilo o tom druhém. Stereotyp ženy je nelichotivý v každém ohledu. Jde o hloupé, nerozhodné stvoření ovládané nepredikovatelnými, až přírodními silami, které se zabývá primárně vzhledem, klevetěním, kýčovými roztomilostmi, nakupováním a mláďaty všech druhů. Stereotyp muže není v ženských očích o nich lepší. Dětinský a občas násilnický (nebo alespoň vzteklý) primitiv, který potřebuje mít pocit nadřazenosti a kontroly a kromě toho má zhruba dvě až tři životní potřeby.
V životě už jsem tolikrát slyšela s neskrývaným despektem říkat „nojo, to jsou ty ženský“ nebo „nojo, chlapi“ a „všichni/všechny jsou stejný“, že nevím, jestli mě to má spíš pohoršovat nebo děsit. Zřetelně ale vnímám, že stačí vytyčené mentální hranice jen zlehka překročit a lidé začnou být nervózní. Stereotyp totiž sice je negativní, ale neodpovídat mu je zpravidla ještě o něco horší. Rozmlouvat „intelektuálsky“, vědět víc, vynikat v práci vysokými statistikami, být představována jako „ta co píše o telefonech“ a mít při tom na sobě dlouhou, květovanou sukni – všechno nějakým způsobem špatně. Řekli byste, že to třeba povede k přehodnocení zažitých předsudků? Kdepak. Jenom se stanete jakýmsi barevným exotickým ptákem, který vyžaduje speciální zacházení. Nic víc.
Mám za to, že způsob, jakým myslíme a jakým mluvíme, je neodmyslitelně spjat. Nezdá se mi proto nikterak překvapivé, že kolega, kterého moje výsledky znervózňují zdaleka nejvíc, zároveň co chvíli vyprodukuje výrok typu „Hadi a ženský, to je to stejný.“ Mnohem víc mě překvapuje, že právě tenhle kolega má přítelkyni, a dokonce zvažuje žádost o ruku. Žádat o ruku tvora, kterého přirovnávám k odpudivé havěti, tomu tedy říkám životní rozhodnutí. Nejsem si úplně jistá, co přesně mi v celém tom příběhu uniká, ale něco to rozhodně být musí. Lámu si proto hlavu a v mezičase si stále dokola kladu tutéž otázku. Nebyl by bez všech těch nánosů svět mnohem, ale mnohem příjemnější místo k životu úplně pro všechny?
U nás je to ještě o chlup tragikomičtější – slyšet ženy nadávat, jak jsou všechny ženské na chlup stejné příslušnice hovězího či ještě horšího plémě. A nejde zdaleka jen o záležitosti vztahové, znám pár takových, které vůči jiným řidičkám s gustem utrousí ono 'no jo, ženská'..
Spíš mi přijde, že někteří lidé celkově neumí vycházet s lidmi. Opačné pohlaví je hezky na ráně, ale hůl se najde na každého.
Je li tu nějaká stereotypní přestává, nakonec ji to zacne odpovídat, a tak se posiluje, je to začarovaný kruh "Hledis li do propasti, i propast hledí do tebe…" Já jsem ale někde četl, válka pohlaví se nedá nikdy vyhrát… je tu příliš mnoho kolaborace s nepritelem😊😀
[3]: Kolaborace s nepřítelem to zabila!!! :-DDD
[1]: [2]: Taky mám někdy pocit, že každý nesnáší každého. Nicméně důsledky takové té normální misantropie jsou o něco hůř postižitelné a vysledovatelné 🙂
[3]: [4]: Jo, kolaborace s nepřítelem mě taky rozesmála 😀 I když je to vlastně ve výsledku smutné, tak autor opravdu trefil hřebíček na hlavičku 🙂
Někdy mě šokuje, že celkem inteligentní lidé mají tendenci shazovat celé obrovské skupiny lidí a tvářit se, že je to úplně normální a kdo takový pohled nesdílí, je prostě podezřelý. Ale možná je situace optimističtější, než se na první pohled jeví, a ve skutečnosti je pouze aktuální definice inteligence neodstatečná :-). Mám ovšem zkušenost, že tendence k takovým projevům "skupinové neúcty", jakož i schopnost jim čelit, bývají silně dědičné.
Můj pohled je daleko pragmatičtější – než bych utrácel energii na zášť, nechuť a klevety, raději mám o ženách vytvořený prostoduchý názor. Mašina na děti, potažmo příležitostně maso! 🙂
[6]: Někdy je to trochu děsivé, co všechno se na člověka z rodiny přenese. Občas mi to připadá jako hotová predestinace. Ale současná definice inteligence je, myslím, nedostatečná každopádně 😀
[7]: No, asi tak.
Přijde mi a je to pouze osobní názor, ale je to spjato s dobou.
V dětství jsem toto neslýchala, ani doma, ani ve škole, ani u příbuzných nebo ve společnosti. Žádná romantika u nás nebyla, ovšem pokud se rodiče v hádce titulovali, byli to státní statky, nikoliv příslušnost k pohlaví.
Ani ve svém produktivním životě jsem nebyla svědkem války, lékaři věděli, jak se chovat se svým sestrám, pracovali jsme v respektu a symbióze.
A dnes, v té druhé polovině života, slýchám to dnes a denně.
Mladí lidé před svými dětmi hovoří, jako by ženy a muži byli každý z jiné meziplanetární destinace. Zažila jsem to nedávno na horách a bylo mi z toho všelijak a co chudák Krakonoš, když mu to večer napráskala sojka ??
Asi záleží, v jaké společnosti se člověk pohybuje – nijak zásadně až na nějaké to #metoo apod. válku pohlaví nepozoruji, ale je fakt, že TV moc nesleduji, zprávy nečtu, asi žiju v nějaké bublině.
Teda kromě toho, že všichni chlapi jsou stejný prasata a ženský slepice 😛
[9]: To je ale moc zajímavé! Je velmi osvěžující slyšet, že vlastně ještě před pár lety to fungovalo jinak – třeba do podobné situace zase jednou dorazíme 🙂
[10]: Ano, strašně záleží, v jaké společnosti se člověk pohybuje. Dokud jsem byla na univerzitě, skoro nikdy mi to tak nepřipadalo. V obou pracích, které jsem vystřídala, ale lidi na podobných předsudcích frčí až neuvěřitelnou měrou.
Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že ty stereotypy jsou pravdivé. Samozřejmě ne vždy a ne na všechny, ale když jsme sami v uličce a potkáme partu Romů s nožema v ruce, taky nás asi nenapadne že by to mohli být třeba cosplayeři… Když něco kváká jak žába, vypadá jak žába a chodí jak žába, ne vždy je to žába, ale povětšinou ano. Pak chudák ten co není žába, s tím souhlasím.
Doba se hrozně změnila. S nástupem internetu a hlavně pak sociálních sítí – lidi obecně už nemají zájem setkávat se s "živými" lidmi a ženy při výběru partnera hledí stále více jenom na ten xicht – zřejmě je to asi tou "xichto-knihou". Ta závislost na sociálních sítích, lajcích, selfíčkách – taková epidemie narcisismu – to ještě snad nikdy v dějinách nebylo.
[12]: Spíš než jestli to sedí, nebo ne (o čemž by se taky dalo diskutovat celé hodiny), mi připadá zarážející, jak moc nepřátelské všechny tyhle představy jsou. To prostě není realita. Kdyby to bylo tak špatné, nevěřím, že by lidi ještě nějaké vztahy vůbec začínali.
[13]: To, že se doba změnila, je vcelku jisté, a že tu je něco, co tu nikdy nebylo, bezpochyby taky. Ale taky to v zásadě vůbec nesouvisí s obsahem mého článku – snad jedině v tom dalším urážlivém stereotypu o ženách, který konec konců ten obsah stvrzuje par excellence.
Podľa mňa, život nás všetkých by bol lepší, keby nikto nikoho neriešil, neodsudzoval… a zaujímali by sme sa len o seba a svoj život – ako ho vylepšiť, ako byť lepším človekom atd. (neviem ako presne to napísať). Potom by žiadne hnusné komentáre na účet iných (je jedno či na mužov alebo ženy) pravdepodobne nevznikali. Ani by sme vlastne nemali čas vôbec niečo také riešiť.
Myslím si, že jde často jen o přetvářku a kecy o ničem. Měla jsem v práci rozvedeného kolegu. Byl plný nenávisti a vzteku vůči ženám. Dost vulgárně je urážel, ani to tu nemohu prezentovat. Přišel občas na kávu, popovídat si, zanadávat na to hadí plémě (každou, co by se u něho objevila ve dveřích, by hned vyhodil). Někdy jsem mu přinesla oběd, co zbyl z předešlého dne. Po pár týdnech fňukal, že chtěl takovou ženskou jako jsem já, že závidí mému muži. Svoji chybu nikdy nepřiznal.
[15]: Jo, svět, ve kterém by lidi neodsuzovali jiné lidi, by musel být krásný. Obávám se ale, že jestli se něco opravdu nikdy nestane, tak je to právě tohle.
[16]: Lidi, kteří si nesou nějakou takovouhle traumatickou zkušenost, to bývá ještě úplně jiný level. Tam je to ale aspoň pochopitelné. Ne že by je to omlouvalo a toho kolegu ti opravdu nezávidím… ale nějakým způsobem to chápu. U jiných lidí ale nevidím naprosto žádný důvod k takovým postojům – a to, proč je mají, mi zcela uniká.