Někdy člověk tak nějak záhadně ví. Ví, kdy má odmítnout a kdy přijmout, kdy mu něco hrozí a kdy ne, kdy doopravdy souzní s druhým člověkem a kdy jde jen o povrchovou sympatii. Stejně dobře pak může vědět, jestli se právě nachází na správném místě, tedy tam, kde být má, a dělá se svým životem to, co s ním dělat má. Uvědomuje si to v záhadných hlubinách, které nedokáže popsat, ale které mu to po jisté dávce trpělivosti sdělují čím dál hlasitěji a naprosto nekompromisně.
Čekala jsem dva roky a můžu s jistotou prohlásit, že už vím. Nejsem tam, kde být mám. Mám normální práci, poprvé v životě dělám něco, u čeho lidé nezvedají obočí a neptají se, co to proboha je (přinejmenším tedy mladší ročníky). Objektivně vzato bych měla být spokojená. Všichni jsou na mě hodní, všechno je v pořádku. Je – a přitom není.
„Každým dnem pohřbívám své hřivny,“ zapsala jsem si onehdy. Cítím se, jako by od doby, kdy jsem odešla z univerzity, vyhasla má jiskra. Bývala jsem zapálená, nadšená, tak moc nadšená, že to některé lidi uvádělo do rozpaků. Tehdy jsem ještě měla pocit, že někdo stojí o má nadání, že existuje způsob, jak je smysluplně využít, že je dobré je mít. Ne tak dnes – svou práci zvládám víceméně levou zadní, všichni jsou nadšení a trpí u toho leda tak moje záda. Zároveň mám ale neodbytný pocit, že jsem jen mimozemšťan na výletě, že mě moje talenty akorát odcizují od druhých a jsou mi na obtíž. Při pohledu na filosofické knížky cítím bolestivé bodnutí, ztratila jsem chuť se učit a zlepšovat a naučila se znovu vykopávat zákopy a používat nejlepší maskování, jakého jsem schopná. Co vám budu vykládat, nefunguje to.
Rozhodnutí vrátit se na univerzitu – nebo, jak říkávám, domů – ve mně klíčilo už delší dobu, poslední a definitivní odpor se ale zlomil až nedávno. Mám dojem, že lidé z mého okolí se snad i vsázeli, kdy to přijde, a nemám jim to za zlé. Potřebovala jsem pryč a potřebovala jsem to opravdu hodně. Jim ale bylo jasné, že se vrátím. Navzdory úplně všemu.
Vím, do čeho jdu, a není to nic růžového. Nejistá budoucnost, spousta práce, stresu, úzkoprsé a vysoce konkurenční akademické prostředí, které hledí jenom na tituly, neustálý boj o místo na výsluní. Nemám bojovnou povahu a obávám se, že hlavou zeď neprorazím ani tentokrát. Z racionálního hlediska je to naprosto pošetilé rozhodnutí, protože v byznysu bych mohla vybudovat zářnou kariéru. Ale já nemůžu. Vím, že nemůžu.
Ve svém životě už jsem učinila několikerá nevysvětlitelná rozhodnutí, která se ukázala neobyčejně šťastná. Doufám tak moc, jak jen dokážu, že i tohle, nejbláznivější ze všech, se ukáže jako další z nich. Všechno racionální ve mně se bouří, jenomže já vím a nejde to jinak. Vy všichni, kdo jste před dvěma lety byli překvapení, že se moje jméno neobjevilo na přihlášce na doktorát, jste měli pravdu. Jen jste ji měli o něco dřív, než jsem na ni byla připravená. Teď vím, že bránit se je zbytečné. Mám se vrátit domů – a přesně to taky udělám.
Ah. Musím se přiznat, že jsem četla se smutným úsměvem a tušila závěr. Ale myslím, že jsi udělal to nejlepší, co jsi mohla. Odpočinula sis od svého domova, roztáhla křídla a zkusila něco jiného. A teď, se zkušenostmi se vracíš tam, kam patříš 🙂 a to je přece krásné. Budu držet palce a mé rameno je připraveno k případnému pláči. Pevně věřím, že to ale bude lepší než třeba u nás a hlavně vím, že ty budeš úžasná doktorandka. A třeba se i potkáme :)))
Možná si na to přišla déle, než ostatní, kteří tvé budoucí kroky odhadli, ale čert vem tu dobu…nejdůležitější na tom všem je, že víš, kam tě to táhne a při čem se ti nejvíc rozbuší srdce.
Je tolik lidí, co za celý svůj život nikdy nerozpoznají, co je vlastně baví…
Někteří lidé vědí, že v businessu nemůžou vybudovat zářnou kariéru, dokonce i když si ji v očích druhých už vybudovali :-). Když se člověk, který upřímně touží po poznání, vrací domů, místo aby poznával, nejspíš má doma poznat víc, než by poznal jinde. Držím ti moc palce.
Důležité je, cokoliv děláš, cítit přitom drive, hybnou sílu, momentum, jež tě vždy bezpečně vyvede z hlubin zbloudění až k jasu nalezení! Pokud "se necítíš" ve svém živlu dlouhodobě, musíš být velice silný, odolný člověk, abys přemohla nástrahy osudu, zvlášť když roky plynou a sil ubývá, takže si to dobře rozmysli, zůstat v relativní bavlnce a pak ve stáří litovat promarněných životů, nebo se vrhat do rozbouřených vod neznáma s určitou zanedbatelnou šancí, že dosáhneš klidu!
A kdyby to nevyšlo… je tu pořád možnost dát se na politiky… 😀😊😀
Máte můj obdiv za to, že jste do toho šla! Znám spoustu lidí, kteří se trápí, jen proto, že se bojí udělat ten krok.
[1]: Myslím, že v tomhle jsem zrovna tak předvídatelná jako v máločem 🙂 Díky za laskavou nabídku ramene, pevně věřím, že nebude potřeba. Ale potkat se, to je jiná 🙂
[2]: Moc děkuju 🙂 Ano, vím, co mě baví, a dokonce i vím, co mi jde. Takže mě pak odpovídajícím způsobem drásá, když to nemám kde uplatnit…
[3]: Děkuju za krásná slova, pevně věřím, že to tak je 🙂
[4]: 😀 Vpravdě hluboce filosofický proslov!
[5]: To je tedy slovo do pranice! 😀 😀
[6]: Moc děkuju! 🙂 Technicky jsem do toho ještě jít nestihla, ale rozhodnutá už jsem a mezi rozhodnutím a realizací je jen tenká hranice 🙂
Skvělý krok, skvělé rozhodnutí.
Já jsem ten krok kdysi dávno neudělala, neměla jsem na to koule a každý den jsem litovala a stále lituji … můj život by měl jiný rozměr.
[8]: Díky! 🙂 Doufám, že rovněž nebudu litovat – pro změnu toho, že jsem ho udělala 😀
Myslím, že pokud člověk už jen trochu uvažuje o tom, že udělá nějaký krok, měl by ho udělat! Takže skvělé. Držím palce, ať se daří. 🙂
[9]: Neznám Tě a nevím, jaké je Tvé zázemí nebo životní situace, ale myslím, že litovat nebudeš. Je to další zkušenost, ne? Když to nevyjde, tak co? Správně, nic. Ztracený čas to určitě nebude, minimálně zjistíš, že to nakonec správná cesta nebyla.
Mám podobný problém. V podstatě od základní školy mě bavilo programování. Bylo mi jedno, ve kterém jazyce, hlavně, když to něco dělalo. Studijní i pracovní linie tedy zcela jasná.
V poslední době ale zjišťuji, že to nějak už není ono. Nějak už nemám to nadšení. Baví mě teď úplně jiné věci, některé jsou vyloženě ztrátou času, ale jak mám opustit skvělý výdělek v IT a pustit se do neznáma s něčím, co mě baví, ale nekoukají z toho peníze?
[10]: Díky 🙂 Je pravda, že když o tom uvažuje už tak dlouho jako já o tomhle, asi to svědčí o něčem poměrně významném 🙂
[11]: Ztracený čas by to právě být mohl – ale přesně jak říkáš, co z toho 🙂 Lepší než to nezkusit a pak litovat.
To s tím programováním je tedy skutečně zapeklité. Hlavně tedy proto, že programátorství alespoň ze svého pohledu vnímám jako vysoce specializovanou činnost, ze které nebude úplně snadné vykročit jinam. Nehledě na ty peníze… no, budu ti držet palce! 🙂