Stačil letmý pohled do kalendáře či na vhodné místo internetu – a pak už jenom pustit příslušnou informaci až do mozku. Jsem zvyklá na to, že u většiny lidí, s nimiž se setkávám, první či druhá část tohoto procesu selže, proto jsem neočekávala, že by den, kdy jsem slavila jmeniny, měl být zajímavější než ty ostatní. Sváteční dny většinou nevyvstávají z běhu dní všedních přirozeně – a když už, tak bývají spíše smutnou připomínkou toho, kdo zase zapomněl. Letos však bylo všechno jinak.
Osud tomu chtěl, že jsem v onen den slavila nejen já, ale i kolegyně – kolegyně, jejíž babička peče nejlepší narozeninovou roládu na světě. Spokojeně jsem tedy hned po ránu jedla roládu, zcela v utajení, a říkala si, že to není vůbec špatné a že taková roláda ke svátečnímu dni vlastně docela stačí. Netrvalo však dlouho a přišlo překvapení: jiná kolegyně shodou náhod splnila obě úvodní podmínky naráz – a hned poté doličnou informaci proflákla po celé kanceláři. Všichni na mě začali volat „všechno nejlepší!“ a já jsem měla za to, že maxima možného bylo dosaženo. S dobrou náladou jsem se znovu zanořila do práce.
Nutno podotknout, že den před mým svátkem vypukl mně a třem obchoďákům, kteří se rovněž z profesionálních důvodů musejí zabývat novými iPhony, hotový armageddon. Den poté jsem si nicméně už relativně v klidu a pohodě psala texty a probírala se nekonečnem mobilních parametrů, když tu se za mnou zničehonic a velmi potichu celý obchodně-mobilní trojlístek zjevil. Nejdřív jsem se jich lekla tak, že jsem si vytrhla kabel z notebooku a zčernaly mi naráz oba monitory. O osudovou vteřinu později ovšem vytáhli čokoládu a květinu, začali gratulovat a mně bylo v tu chvíli úplně jedno, že mi čokoláda vlastně nechutná. Dojalo mě to tak, že jsem měla v očích slzy.
Od toho momentu se na mě něco muselo změnit, protože se lidé začali chovat jinak než normálně. Cestou na orchestr mě – v plné rychlosti – zastavila na ulici paní a dala se se mnou do řeči o houslích. Pět minut poté ke mě přišly dvě sympatické slečny a začaly si se mnou povídat v rámci poměrně zajímavého výzkumu. A když do mě v metru nějaký pán vrazil, omlouval se takovým stylem, že zbývalo už jenom zarecitovat kus Romance pro křídlovku.
Dlouho, nesmírně dlouho jsem necítila tak prudký ohňostroj pozitivních emocí. A přitom stačilo málo – podívat se do kalendáře a nechat informaci vstřebat. Pokaždé, když vidím tu stále ještě rozkvetlou lilii na stole (ano, pánové, kvalitní matroš), usměju se a řeknu si, že vlastně mám ráda lidi. Občas si k nim hledám cestu složitě a bolestně, nevím, co s nimi a oni nevědí, co se mnou, ale zjevně se to dá zvládnout. Doma, na ulici i v práci. A dokonce i tehdy, když mají něco společného s iPhony.
Tak vše nejlepší k jmeninám! Ehm, jdu se podívat do kalendáře, jak se vlastně jmenuješ 😀
A věřila bys, že jsem zrovna na Tebe na Marušku myslela? A teprve teď, když to píšu, mi dochází, že Kitty je také Maruška…
Jdu to napravit.
Jo a všechno nejlepší, ať už je Marie Tvoje opravdové jméno a nebo není…
Tak dodané všechno nejlepší k jmeninam, ani jsem si nevšiml, že je zrovna Marie Veroniky.. 😋😀
[1]: Děkuji 🙂 A myslím, že moje jméno není tady na blogu žádným tajemstvím 😀
[2]: Vážně? Tak to mám radost! 🙂 Marie navíc moje jméno skutečně je 🙂
[3]: Moc děkuji 🙂 Vida, měla bych si do toho kalendáře tu Veroniku na to 12. září dopsat, to by mělo styl 😀
[4]: Podpisu jsem si všimla, ale co kdyby náhodou to nebylo pravé jméno 😀 to bylo třeba prověřit 😀
[5]: Chápu 😉 Neboj, je 🙂
Když jsem psal naposledy Ivanu Olbrachtovi ke jmeninám, bylo z toho faux pas ("to už byste mohl, pane kolego, psát starému Staškovi ke svatému Antalu!"), tak jsem od té doby u přání k svátkům obezřetný. Ale když teď vím, že Marie Veroniky mají svátek 12. září a ještě jim přání dělá radost, rád se propříště připojím a hodně podobných radostných okamžiků popřeji i zpětně :-).
Tys tu vlastně stručně popsala působení vlivu transurfingu v praxi! A pak nadávej, že je na světě hnusně, když hnusně je jen v tvé hlavě. xD
[7]: Ona ta přání k svátkům jsou poněkud ošemetná – znám několik Marií, které slaví svátek skutečně leckdy, jen ne toho kalendářního 12. září. Ale když nad tím tak uvažuju, asi to bude jen tím, že to nejsou Marie Veroniky 🙂 Vřelé díky! 🙂
[8]: Matrix je všude! 😀
Když čtu tvé řádky, tak jasně vidím, že s lidstvem to fakt není tak zlé.
.. a když je roládička, pcha, krásný den, nénéné 🙂
Přála bych ti, aby tyhle dny po vícero zdobily tvůj život a ty to víš, pro mne jsi Verunka, já budu ještě přát v únoru.
[10]: Přesně tak – když je roládička, hned se všechno jeví v lepším světle! 🙂 A přání v únoru mi udělá radost neméně – jelikož jsem Veroniku přijala za vlastní teprve relativně nedávno, na její data jsem si ještě nezvykla 🙂
Muselo to být nádherné, celé jsem si to představovala během čtení tvého článku :)…Přeji vše nejlepší!
Poslední řádky o hledání cesty k druhým, jako bys mi mluvila z duše – slovo po slově.
Je hezké si uvědomit, že to s lidstvem není tak zlé :)! Díky za to!
Přeji opožděně vše nejlepší 🙂
Teď jsme pořádali pochod a i když několik věcí vybouchlo (například za nespolehlivou kyvadlovou dopravu museli zaskakovat sami pořadatelé, takže jsem nakonec půlku akce dělala autobus a druhý chudák na startu byl hozen do vody a musel si poradit – něco obdobného potkalo hlavního organizátora v cíli, čímž akce na čas ztratila vedení), kladná hodnocení účastníků všechno zlé přebila a my se rozcházeli utahaní, ale veskrze šťastní.
[12]: Děkuji! 🙂 Ano, bylo to krásné. a jsem moc ráda, že jsem ti mohla promluvit z duše!
[13]: Jestli s lidstvem, to nevím, ale minimálně s některými konkrétními jednotlivci určitě ne 🙂
[14]: Vřelé díky! 🙂 No, to zní jako dost náročný podnik. Ale když se to přese všechny patálie povede, je to i tak vždycky radost 🙂