O skrývaném zármutku

Někdy patrně každý podléhá zvláštní iluzi, že je jediný nešťastný ve šťastném světě. Všichni jsou krásnější, bohatší, mladší, veselejší, hubenější a mají víc přátel. Pro vtip a úsměv nejdou daleko, mají stále komu psát a volat a nad kávovarem v kuchyňce vykládají kolegům veselé historky z víkendu.
Zpravidla stačí loupnout jen málo, vlastně se jen dotknout. Dostatečně dlouho stůjte nad oním kávovarem, sedněte si v restauraci hned vedle, napište pár zpráv – a nablýskaný lak začne prýskat. Tehdy spatříte odlesk toho, co se skutečně nachází uvnitř, a pokud neutečete, uvidíte skutečný stav věcí. Nebo alespoň tu část, která má za běžných okolností zůstat skrytá.
Ti, kdo normálně hýří veselím, se o samotě zpravidla nesmějí. Často jsou sami, nevědí, co se sebou, žijí v nešťastných vztazích, ze kterých neumějí odejít, nejsou spokojení, chtějí jinam, ale nevědí jak a někdy ani kam. Cítí se bezmocní, frustrovaní, svět jim nedává smysl a nedokážou v něm najít ani jedinou skutečně spřízněnou duši. Nezřídka se svůj žal snaží alespoň zapíjet. Čím déle naslouchám těm, kdo jsou kolem mě a nechají mě nahlédnout, tím víc se začínám domnívat, že v mojí generaci je štěstí víceméně neznámé slovo z citátů a popisků nažehlených fotografií. Těch pár lidí, kteří by ho k popisu své životní situace použili, spočítám na prstech jedné ruky. Ale uznejte, hrajeme to dobře. Děsivě dobře.
Pohled do srdce těch, kdo povětšinou ještě vůbec neřeší žádná dramata jako rozvody, dluhy nebo vážné nemoci, mě poněkud mrazí. Je možné, že takhle nešťastná byla každá generace. Je možné, že skrytý smutek v sobě nosíme všichni podobnou měrou, jen důvody se časem mění. Je možné, že prožíváme svůj romantický světobol, který s věkem přejde. Nejsem si nicméně jistá, jestli je některé z těch vysvětlení uspokojivé. Protože ať už je to jakkoli, mám silný pocit, že se někde stala ošklivá chyba. Je otázka, jestli ji kdy dokážeme napravit.

14 odpovědí na “O skrývaném zármutku”

  1. Mám podobný pocit. Možná je to tím, že máme vše a přitom víme, že to důležité ztrácíme. Lásku, přátelé a realitu kolikrát… Krásný článek, děkuji 👍🏻😉

  2. Souhlasím s komentářem předemnou. Zdání klame a většinou vždy nám cizí trávník připadá zelenější, přestože to tak většinou vůbec není. Proto je důležité vážit si toho co máme a nikdy to nebrat jako samozřejmost! ❤️

  3. Už bych nechtěla být ani malá, ani mladá. Žila jsem půl života v době totalitní, druhou porevoluční.
    Ty víš, že já jsem si žila svůj underground / a maličko i dnes :-)/ a měli jsme k sobě blíž.
    Trvalo mi půl století než jsem v sobě našla pokoru, zklidnění a odvahu brečet, když je to potřeba. Zpomalit se teprve učím a je to lepší.
    Stále si kolem sebe hýčkám lidi, když totiž potřebuji, mám naštěstí koho obejmout, je jedno, zda ženu či muže.
    Umím lamentovat, buzerovat, ale zároveň se i dojímat, jsem rozdvojená, přesto všechno jsem tu ráda a moc.

  4. [1]: Díky 🙂 Myslím, že si navíc tu skutečnost, že ztrácíme to podstatné, uvědomujeme o to víc, že toho ostatního máme dostatek.

    [2]: Klame, je to tak. Klamalo vždycky hodně, ale připadá mi, že je ho všude kolem čím dál tím víc.

    [3]: Kdybychom to dokázali, žilo by se nám všem, myslím, podstatně lépe 🙂

    [4]: Je obdivuhodné, co všechno ses naučila a jak velký kus cesty urazila! Doufám, že to taky jednou budu moct o sobě říct 🙂

  5. Kdysi dostal pan Horníček v jednom pořadu otázku: "Čím to, že máte pořád dobrou náladu?" A odpověděl, myslím, pravdivě: "Ukazuji se vám zřídka".

    Když se člověk podívá do knížek nebo na internet, o každém zvířeti se dozví, jak asi bývá velké, ale o tom, jaké parametry a jakou podobu má štěstí, se kupodivu nikde nedočteš, jako kdyby to byl yeti nebo lochneska, které nikdo věrohodný nikdy nespatřil. Já si sám pro sebe proto štěstí představuji jako něco malinkého a nenápadného, co neopatrný člověk může snadno odfouknout z cesty jako peříčko. Takže bych řekl, že je lepší si na hledání štěstí vzít lupu než dalekohled.

  6. [6]: Ano, tuhle větu už jsem od tebe jednou četla a přišla mi geniální 🙂
    Myslím, že tradičně se štěstím nejvíc vždycky zabývala filosofie a náboženství. Jenomže filosofii lidí vnímají spíš jako sbírku ujetých výroků, co je třeba učit se nazpaměť, a o náboženství škoda mluvit.
    Osobně štěstí vnímám štěstí spíš jako jakýsi průhledný jiskřivý závoj, který přikryje celý svět – a ten zůstane úplně stejný, ale zároveň se jeví úplně jinak. A rozhodně je třeba ho hledat s lupou. A zpravidla ještě ke všemu uvnitř 🙂

  7. Štěstí? pro mne většinou vzpomínka na nějaké chování vnuček ve vztahu ke mně:
    třeba když jsem k mladým přijela a dvouletá vnučka skákala snožmo do výšky a strašně se smála a vyváděla, že mě vidí!
    To nenaplánuješ! To ostatní si koupím, mám li na to.
    Jiřina z N.

  8. Ale chuja, jste jen maličko přecitlivělí, děcka vyrůstají s vidinou bezproblémových životů a všecky ty červené diplomy na vejškách k té iluzi jenom přispívají. Nevěřím, že by někdo mohl být tak vnitřně pustý, že by se nechtěl ušpinit, když už si teda chce jako plnit sny. To by mě ta generace X, nebo co to je, nevýslovně zklamala. 😀

  9. Hm, tohle je takové téma, které svádí ke generalizování 🙂 Přitom zrovna pocit štěstí je tak hrozně individuální a nejde dát jednu radu platnou pro všechny 🙂

    Mně třeba funguje (teda, když zrovna nemám opravdu chmurnou náladu) nekoukat na zprávy, nemyslet na budoucnost a minulost, jen se zaměstnat něčím, co mě nějak zvedne náladu, což je tedy typicky nějaký koníček, protože zrovna zaměstnání mě nějak v poslední době nenaplňuje… Asi by bylo dobré s tím něco udělat a odstranit jeden rušivý element 🙂

  10. [8]: Krásné 🙂 Třeba se takového štěstí i my jednou dočkáme 🙂

    [9]: Ano, děcka vyrůstají s vidinou bezproblémových životů. Sama si to ale asi do hlavy nenalila. A co se plnění snů týče… no, znám i takové lidi. Jsou většinou úplně stejně smutní jako ti ostatní.

    [10]: Svádí, pravda. Ale mně už z toho množství jde hlava trochu kolem. Nejde ani tak o nějaké jiskřivé štěstí, spíš o ten opravdu velký smutek a zmar, který kolem sebe vidím. To je oproti celkem neutrálnímu stavu typu "jsem vcelku spokojený, ale štěstím kdovíjak nehýřím" ještě hodně velký rozdíl. Každopádně pokud se rozhodneš k nějakým velkým krokům, doufám, že ti to na štěstí dramaticky přidá 🙂

  11. Jo, neseme si to v sobě, za úsměvem a povětišnou to nikdo moc netuší aneb věta mého spolužáka "nikdy jsem nepotkal nikoho optimističtějšího než tebe". Ono je to těžké… máme teoreticky všechno na dosah ruky, ale právě neomezené možnosti dost děsí, žejo. Teoreticky můžeme být kýmkoliv, ale prakticky to znamená si něco vybrat. Rodiče od nás očekávají hodně, my od sebe očekáváme ještě víc a v rychlém světě, který se žene za výkonem… je těžké si prominout, když nic neděláš, protože prostě tělo potřebuje odpočívat… Všechny klady našeho světa jsou zároveň i zápory, ale to není žádná novinka 😀
    Štěstí je krásná věc a je v maličkostech, ale někdy je šíleně obtížné ho vidět kdekoliv, i v úspěchu, který jsou ale někteří z nás schopni vnímat jako náhodu a štěstí… prostě je to komplikovaný 😀
    Ale snad to nějak zvládneme a najdeme i kousek štěstí, protože bez něj je to v životě fakt těžký…

  12. [12]: Viď? Taky mě lidi považují za veselou, optimistickou a pozitivní. Není snadné za tu fasádu nahlédnout – a není snadno někoho nahlédnout nechat. Protože se to do toho nablýskaného světa plného úspěchů tak nějak nehodí a oproti skutečnému neštěstí je to zase trochu trapné. Tak si držme palce 🙂 Věřím, že se nám to hledání přeci jen nakonec podaří.

    [13]: Ano, v některých ohledech jsem trochu pomalejší, děkuji 😀

Napsat komentář: pribehynaivniblondyny Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.