Nevěřte prvnímu dojmu. První dojem je povrchní, odsoudíte člověka, ani nevíte jak a nedáte mu žádnou šanci to napravit. Takhle nám to alespoň vždycky říkali. I nevěřila jsem. Bylo to obtížné, ale vedena radou starších, snažila jsem se od útlých let dát rovnou šanci každému.
Od té doby uplynulo mnoho vody a mně se zdá, že lidé ani trošku nechtějí využívat výhod toho, že někdo nevěří prvnímu dojmu. Naopak – dělají všechno proto, aby zapadli do předem připravené škatule ještě před tím, než otevřou ústa. Mnohdy stačí jeden letmý pohled v tramvaji: držení těla s předsunutou hlavou, rychlé až trhavé pohyby, klátivá chůze, rozmáchlá, prudká gesta, v ústech nijak neskrývaná žvýkačka, zuby zažloutlé. Oblečení křiklavé, nevkusné, sportovně laděné. Nesuď, říkám si, třeba se pleteš, když vtom se ozve hrubý a ukřičený hlas vyvěrající odkudsi z hlubin hrtanu, s dechem přiškrceným rovněž tam, a vypustí hromadu sprostých nadávek.
Jak moc se do nás otiskuje to, kde jsme vyrostli a kde se pohybujeme, mě zaráží čím dál víc. Sociologové vědí už dlouho, že americký sen je spíš vějička než skutečná možnost, že nemáme všichni ani omylem stejné šance a že společenskou vrstvu, do které jsme se narodili, s největší pravděpodobností nikdy neopustíme. Ale to, jak to může být zjevné, mě nepřestává zarážet.
Někdy si říkám, kdybych seděla v křesle personalisty a všimla si třeba jen jediného podobného gesta nebo slova, jestli bych byla schopná zavřít oči a dát předsudky stranou. Poskytla bych rovnou šanci? Nejsem si vůbec jistá. Vždyť v tramvaji si také raději sednu vedle jemně vyhlížejícího intelektuála s knihou na klíně. Má barevné ponožky, přiléhavě střižený tvídový kabát, brýle s výraznými obroučkami a nohu přes nohu. V každém jeho pohybu či slově se odrážejí jeho životní šance, pravděpodobný vkus, přátelé, podoba budoucí či současné drahé polovičky i způsob života, jaký patrně čeká jeho děti. Prakticky všechno, dokonale vytvarováno podle ideální formy.
A první dojem. Ten, který o tom všem patrně dříve či později rozhodne.
Svého času jsem zjevem hojně děsila učitele a přednášející, kteří v duchu spráskli ruce a čekali, až se ozve slovník dlaždiče.. inu nestalo se. Uběhlo pár let a oči valí úplně jiní lidé, kteří vidí někoho jiného, než koho si po mailové a telefonické komunikaci představovali. Kdysi mě to navýsost pobuřovalo, pak mi to bylo fuk a dneska už mě to snad i baví.
Halo efekt nás Holt ovládá.. A možná to tak má být..treba je to v v řadě případů správná intuice… Kdoví co nás mozek všechno vyhodnocuje než se ten první dojem vytvoří.. Samozřejmě se můžeme i seredne mýlit…
Nemůžu popřít, že párkrát jsem během života musel první dojem v důležitých věcech přehodnotit (vždy k lepšímu). Ale v souhrnu je to tak nepatrná pravděpodobnost, že se vejde do statistické chyby :-).
Dokazuješ mi, že člověk může být romantický za jakýchkoliv okolností!
Tak to nechod na můj blog, tam bys našla jen zablácené monterky načichlé kouřem ze zapálených ohnů…
Dělám to celý život a vesměs ta první dobrá byla pravdivá.
Když přijímám lidi, první je stisk ruky, to je jako semafor. První věta, oční kontakt, hlas a přesně poznám, jak ten člověk bude působit na jiné.
Dělám to třicet let a na drobné odchylky, vždy to dám na první dobrou.
Nevadí mi dredy, tetování / sama jich mám devět /, modrá hlava, potřebuji v kolektivu život, nadšení a chuť pracovat. Doslova mne zabije stisk ruky ala leklá ryba, su tragéd,co…
[1]: Myslím, že v tvém případě už by to mohl být klidně i sport 😀
[2]: Mám za to, že mozek dokáže vyhodnotit daleko víc a daleko přesněji, než si uvědomujeme, takže první dojem často může být správný a přesný. Ale pak samozřejmě jsou i případy, kdy se člověk šeredně splete…
[3]: Že? Taky mám pocit, že se člověk málokdy nějak opravdu výrazně sekne. Ne každý tedy je extra krystalický nebo výrazný, ale spíš než s vyloženě špatným prvním dojmem jsem se setkala s dojmem nijakým, který musel teprve postupně vznikat.
[4]: 😀 Je ovšem otázka, jestli je to výhoda!
[5]: To ovšem zní romanticky 🙂
[6]: Úplně chápu! Stisk ruky je moc zajímavá kapitola a musím říct, že jsem se ho nikdy nenaučila nějak extra vědomě vyhodnocovat. Ale hodně si všímám očí, gest a intonace hlasu. Gesta a oči nikdy nelžou 🙂
Už Voskovec a Werich měli písničku Šaty dělaj člověka a v textu zpívali: "kdo je nemá" (myslí se lepší kvality) ", od života ať nic nečeká."
Obecně to ale neplatí, např. mnozí géniové z oblasti vědy a umění jsou nad vnější dojem nadneseni a své okolí ani moc nevnímají, protože žijí ve vnitřním světě. A jistě se takoví najdou i mezi méně významnými.
[8]: … nadneseni … nejen v oblečení, ale i v gestech
[8]:[9]: Určitě to na řadu lidí neplatí, ne každý je navíc tak krystalický a nemusí být vůbec snadné ho na první dobrou někam zařadit. A géniové v tomhle (a nejen v tomhle) jsou, myslím, vydatná kapitola sama pro sebe 🙂
[10]: A opačně také, třeba sňatkový podvodník má oblečení a způsoby jistě vytříbené :).
Ale těch asi moc není, takže vyznění textu a Čerfovy poznámky o pravděpodobnosti souhlasí (s velkou pravděpodobností :)).
Souhlasím s tebou. Když se na to podívám z hlediska mého studijního oboru, existují prý výzkumy, které dokazují, že například děti vzdělanějších rodičů více čtou, neopustí proto svoji sociální bublinu.
A v tramvaji si taky sedám (když už není zbytí) vedle na první pohled sympatického člověka.
Myslím, že to jsou sebeobranné reflexy 🙂
Samozřejmě mohou někdy klamat. Ale lepší je dle mě zdravá opatrnost s následným příjemným překvapením, než si naběhnout. Taky to asi souvisí s jakousi stereotypizací a s léty nasbíranými zkušenostmi, kdy pozorovatel na základě svých znalostí nějak danou osobu zařadí, někdy možná neoprávněně.
A na Internetu platí téměř za všech okolností heslo "nikomu nevěř" 🙂
[12]: Jo, to je přesně ono! Někdy si říkám, co je na nás vlastně to opravdu naše – a že toho vlastně asi zas tak moc nebude…
[13]: Je pravda, že čím jsem starší, tím výraznější mi to přijde, takže možná opravdu jde o to nasbírat dostatek dat. A co se internetu týče, tak tam je to ještě úplně jiný level 🙂
Skvělé postřehy! :)…když někdy pozoruju lidi, někteří z nich mě utkví v paměti, jiní vůbec. I obyčejný postoj, či výraz ve tváři někdy řekne o člověku víc, než kdyby promluvil…
[15]: Je to tak. Někdy je až k neuvěření, jak málo stačí 🙂 Bohužel nejen v tom dobrém, ale i v tom špatném smyslu.