Smutný osud amerického snu

Nevěřte prvnímu dojmu. První dojem je povrchní, odsoudíte člověka, ani nevíte jak a nedáte mu žádnou šanci to napravit. Takhle nám to alespoň vždycky říkali. I nevěřila jsem. Bylo to obtížné, ale vedena radou starších, snažila jsem se od útlých let dát rovnou šanci každému.
Od té doby uplynulo mnoho vody a mně se zdá, že lidé ani trošku nechtějí využívat výhod toho, že někdo nevěří prvnímu dojmu. Naopak – dělají všechno proto, aby zapadli do předem připravené škatule ještě před tím, než otevřou ústa. Mnohdy stačí jeden letmý pohled v tramvaji: držení těla s předsunutou hlavou, rychlé až trhavé pohyby, klátivá chůze, rozmáchlá, prudká gesta, v ústech nijak neskrývaná žvýkačka, zuby zažloutlé. Oblečení křiklavé, nevkusné, sportovně laděné. Nesuď, říkám si, třeba se pleteš, když vtom se ozve hrubý a ukřičený hlas vyvěrající odkudsi z hlubin hrtanu, s dechem přiškrceným rovněž tam, a vypustí hromadu sprostých nadávek.
Jak moc se do nás otiskuje to, kde jsme vyrostli a kde se pohybujeme, mě zaráží čím dál víc. Sociologové vědí už dlouho, že americký sen je spíš vějička než skutečná možnost, že nemáme všichni ani omylem stejné šance a že společenskou vrstvu, do které jsme se narodili, s největší pravděpodobností nikdy neopustíme. Ale to, jak to může být zjevné, mě nepřestává zarážet.
Někdy si říkám, kdybych seděla v křesle personalisty a všimla si třeba jen jediného podobného gesta nebo slova, jestli bych byla schopná zavřít oči a dát předsudky stranou. Poskytla bych rovnou šanci? Nejsem si vůbec jistá. Vždyť v tramvaji si také raději sednu vedle jemně vyhlížejícího intelektuála s knihou na klíně. Má barevné ponožky, přiléhavě střižený tvídový kabát, brýle s výraznými obroučkami a nohu přes nohu. V každém jeho pohybu či slově se odrážejí jeho životní šance, pravděpodobný vkus, přátelé, podoba budoucí či současné drahé polovičky i způsob života, jaký patrně čeká jeho děti. Prakticky všechno, dokonale vytvarováno podle ideální formy.
A první dojem. Ten, který o tom všem patrně dříve či později rozhodne.

16 odpovědí na “Smutný osud amerického snu”

  1. Svého času jsem zjevem hojně děsila učitele a přednášející, kteří v duchu spráskli ruce a čekali, až se ozve slovník dlaždiče.. inu nestalo se. Uběhlo pár let a oči valí úplně jiní lidé, kteří vidí někoho jiného, než koho si po mailové a telefonické komunikaci představovali. Kdysi mě to navýsost pobuřovalo, pak mi to bylo fuk a dneska už mě to snad i baví.

  2. Halo efekt nás Holt ovládá.. A možná to tak má být..treba je to v v řadě případů správná intuice… Kdoví co nás mozek všechno vyhodnocuje než se ten první dojem vytvoří.. Samozřejmě se můžeme i seredne mýlit…

  3. Nemůžu popřít, že párkrát jsem během života musel první dojem v důležitých věcech přehodnotit (vždy k lepšímu). Ale v souhrnu je to tak nepatrná pravděpodobnost, že se vejde do statistické chyby :-).

  4. Tak to nechod na můj blog, tam bys našla jen zablácené monterky načichlé kouřem ze zapálených ohnů…

  5. Dělám to celý život a vesměs ta první dobrá byla pravdivá.
    Když přijímám lidi, první je stisk ruky, to je jako semafor. První věta, oční kontakt, hlas a přesně poznám, jak ten člověk bude působit na jiné.
    Dělám to třicet let a na drobné odchylky, vždy to dám na první dobrou.
    Nevadí mi dredy, tetování / sama jich mám devět /, modrá hlava, potřebuji v kolektivu život, nadšení a chuť pracovat. Doslova mne zabije stisk ruky ala leklá ryba, su tragéd,co…

  6. [1]: Myslím, že v tvém případě už by to mohl být klidně i sport 😀

    [2]: Mám za to, že mozek dokáže vyhodnotit daleko víc a daleko přesněji, než si uvědomujeme, takže první dojem často může být správný a přesný. Ale pak samozřejmě jsou i případy, kdy se člověk šeredně splete…

    [3]: Že? Taky mám pocit, že se člověk málokdy nějak opravdu výrazně sekne. Ne každý tedy je extra krystalický nebo výrazný, ale spíš než s vyloženě špatným prvním dojmem jsem se setkala s dojmem nijakým, který musel teprve postupně vznikat.

    [4]: 😀 Je ovšem otázka, jestli je to výhoda!

    [5]: To ovšem zní romanticky 🙂

    [6]: Úplně chápu! Stisk ruky je moc zajímavá kapitola a musím říct, že jsem se ho nikdy nenaučila nějak extra vědomě vyhodnocovat. Ale hodně si všímám očí, gest a intonace hlasu. Gesta a oči nikdy nelžou 🙂

  7. Už Voskovec a Werich měli písničku Šaty dělaj člověka a v textu zpívali: "kdo je nemá" (myslí se lepší kvality) ", od života ať nic nečeká."

    Obecně to ale neplatí, např. mnozí géniové z oblasti vědy a umění jsou nad vnější dojem nadneseni a své okolí ani moc nevnímají, protože žijí ve vnitřním světě. A jistě se takoví najdou i mezi méně významnými.

  8. [8]:[9]: Určitě to na řadu lidí neplatí, ne každý je navíc tak krystalický a nemusí být vůbec snadné ho na první dobrou někam zařadit. A géniové v tomhle (a nejen v tomhle) jsou, myslím, vydatná kapitola sama pro sebe 🙂

  9. [10]: A opačně také, třeba sňatkový podvodník má oblečení a způsoby jistě vytříbené :).
    Ale těch asi moc není, takže vyznění textu a Čerfovy poznámky o pravděpodobnosti souhlasí (s velkou pravděpodobností :)).

  10. Souhlasím s tebou. Když se na to podívám z hlediska mého studijního oboru, existují prý výzkumy, které dokazují, že například děti vzdělanějších rodičů více čtou, neopustí proto svoji sociální bublinu.

    A v tramvaji si taky sedám (když už není zbytí) vedle na první pohled sympatického člověka.

  11. Myslím, že to jsou sebeobranné reflexy 🙂
    Samozřejmě mohou někdy klamat. Ale lepší je dle mě zdravá opatrnost s následným příjemným překvapením, než si naběhnout. Taky to asi souvisí s jakousi stereotypizací a s léty nasbíranými zkušenostmi, kdy pozorovatel na základě svých znalostí nějak danou osobu zařadí, někdy možná neoprávněně.

    A na Internetu platí téměř za všech okolností heslo "nikomu nevěř" 🙂

  12. [12]: Jo, to je přesně ono! Někdy si říkám, co je na nás vlastně to opravdu naše – a že toho vlastně asi zas tak moc nebude…

    [13]: Je pravda, že čím jsem starší, tím výraznější mi to přijde, takže možná opravdu jde o to nasbírat dostatek dat. A co se internetu týče, tak tam je to ještě úplně jiný level 🙂

  13. Skvělé postřehy! :)…když někdy pozoruju lidi, někteří z nich mě utkví v paměti, jiní vůbec. I obyčejný postoj, či výraz ve tváři někdy řekne o člověku víc, než kdyby promluvil…

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.