Když jsem byla malá, nikdy mi nepřišlo, že bych vyrůstala v kdovíjak intelektuální rodině. Pravda, táta dokázal ségře na vědecké kalkulačce napsat takové funkce, že graf vypadal jako hlava koně, ale to je přece něco, co tátové pro svoje dcery, které milují koně, dělají, ne? Rovněž mi nepřipadalo ničím zvláštní recitovat Kytici u oběda nebo prozpěvovat pasáže ze Smetanových oper. Vždyť je to míněno jako vtip! Lidé při jídle vtipkují běžně.
Až s postupujícím věkem jsem zjistila, že neznám animované seriály, které znají moji vrstevníci a jejich prominentní místa v mojí hlavě zabírají úplně jiná díla. To bylo sice pěkné při nedělních obědech, mezi spolužáky mi to ale příliš nepomáhalo. Árii myslivce z Rusalky jsem proto odsunula do pozadí a zakousla se do kulturních perel, které ze mě nedělaly vyděděnce. Ne na dlouho.
Gymnázium i univerzita ve mně vytvořily dojem, že je dobře se vzdělávat a čím víc člověk obsáhne, tím líp. I oddala jsem se svým vášním v plné palbě a ve čtrnácti přesedlala na staroindické eposy (jejichž komediální hodnota je mimo jiné opravdu značná) a další bizarnosti. Jistě, někde mezi tím se nachází i ten můj slavný Barbar Conan, Hvězdné války, Age of Empires a spousta dalších věcí, které mi i dnes umožňují přežít v kolektivu. Konec konců i skutečnost, že jste první díl Gumídků viděli až po dvacítce, se dá zamlčet. Prim ale pomalu a jistě přebralo něco, co čím dál zřetelněji vnímám jako nástupníka onoho Smetany a Erbena z nedělních obědů. A také lidé, kteří se mnou právě tohle sdílejí.
Nade dveřmi už nevisí cedule „Existenciální kavárna u Heideggera“ a skříň nezdobí dnes už zastaralý nápis „Bakalářka neurčitě mlhavých studií“. Ale ten plyšák, co vypadá trochu jako zombie, je autorsky pojatý Arthur Schopenhauer, a kresba na mých náušnicích zpodobňuje Sörena Kierkegaarda – ano, jsou to ti filosofové z 19. století. Nejoceňovanější umělecké dílo v našem bytě je parodie na moderní umění – vykuchaný kousek deskové hry (takový ten, ze kterého vytlačíte žetonky a pak ho můžete vyhodit) umístěný v rámu a s cedulkou s názvem „Kolektivní snění“ (vymyslet název trvalo asi tak deset vteřin). Na magnetické tabuli se skví moje oblíbená Skácelova báseň a většina návštěv na ni vrhá takové pohledy, že někdy mám chuť ji zakrýt dekou. To bychom ale dece nesměli říkat Sókratova duchna a používat ji jako tógu, když udeří zima – arciže! Takže si raději dejte bacha, abych se nerozhodla použít místo ní ten čtyřsvazkový frazeologický slovník.
Zdá se, že jsem nakonec skutečně vyrostla v intelektuální rodině – jen byla poznamenaná dobou a dalšími nepříznivými okolnostmi. Když jsem při jedné z posledních návštěv našla v knihovně jako čerstvou novinku Boethiovu Filosofii utěšitelku a největší tragédií bylo, že z papíru vystřižený a na špejli narafičený had umístěný nad topením se přestal točit, nešlo se nesmát. Nepraktičtí, idealističtí, křehcí a samotářští, jeden jako druhý. Musíme si to kompenzovat alespoň nějakými radostmi. Můj domov by rozhodně zasloužil onu ceduli Existenciální kavárna u Heideggera; stejně jako všichni mí nepokrevní drazí, kteří v tom jedou se mnou, vlastní plechovky se 100% pravdou, sebrané Platónovy spisy, sady štětcových fixů v odstínech teplé šedé a ještě víc tlustých slovníků než já. Zaplať pánbůh za vás a všechny vaše bláznivé nápady. Arciže.
Koukám, že někdo se musí hodně snažit, aby nebyl svými vrstevníky chápán chápán jako snob…
Jak bylo kdysi dávno v jednom kresleném vtipu mého oblíbeného Dušana Pálky, na němž učitel zkouší studenta, který právě popsal drobným písmem a komplikovanými matematickými vzorečky celou tabuli: "Peterko, Peterko, budeš-li chtít udržet krok s ostatními, budeš muset zatraceně ubrat!" 🙂
Ve společnosti, jejíž nezanedbatelná část je nevolnické povahy (včetně pohrdání vůči jakékoli formě vědění a touze se dozvídat), to intelektuálové nemívají snadné. Moc tobě i tvým blízkým držím palce!
Jaký si to uděláš, takový to máš. A ze všeho nejdůležitější je, že když spolu sedíte, cítíte lásku, sounáležitost a zda u toho slyšet arie Rusalky, naprosto v pořádku.
Vím, tuším, že ta pozice ve společnosti dnešní doby je nesnadná, ale já z toho článku cítím, že to na rozdíl od jiných, u vás skvěle funguje a to je berná mince.
Teplá šedá je základ všeho… Milosrdná nevědomost… 🙂
[1]: Musí. A stačí málo a všechno snažení jde do kytek 😀
[2]: To je dokonalý vtip! 😀 Myslím, že intelektuálové to nemají snadné nikdy, jsou prostě divní a nepraktičtí v jakékoli společnosti… tak alespoň že dneska můžu studovat a nemusí to se mnou dopadnout jako třeba s mojí mámou.
[3]: Ano, naprostá pravda 🙂 A ta árie k tomu prostě patří 🙂
[4]: Jo, teplá šedá mě taky rozsekala, když jsem o ní slyšela poprvé 😀 Od té doby se stala jednou z mých oblíbených historek 🙂
Pamatuji si to jako dneska, bylo mi asi devatenáct, v divadle Aréna probíhala nějaká postmoderní slátanina a těsně před přestávkou tam padla ta nesmrtelná věta. Přítomní na scéně filozofovali a nějaký zhulenec to rozčísl: Heidegger? Vždyť to je značka piva.
[6]: Kouzelné 😀 Já ho znám jako druh trvanlivého salámu, ale značka piva je snad ještě o něco trefnější 😀
Tuším to už nějakou dobu, ale ty jsi přesně ten člověk, kterého budu nábožně poslouchat, nábožně na něj koukat a říkat si, že bych chtěla být taky tak sečtělá, chytrá a vzdělaná. A pak sáhnu po svém Pánovi prstenů… 😀 no nic. Prostě mi tohle přijde skvělý, abys věděla a doufám, že se svého světa nikdy nevzdáš a budeš v něm dál takhle krásně tvořit. Jen prosím, pokud se někdy setkáme (a já moc doufám, že ano), buď shovívavá, ne všichni jsou na takové intelektuální výši a jak o sobě ráda prohlašuji, po poznámce "tyjo, doktorát? To musíš bejt chytrá!" – chytrá? Já to jen úspěšně předstírám.
[8]: No, jak bych to jenom řekla 😀 Připadám si dost podobně jako ty. Protože vždycky se najde někdo, kdo toho přečetl víc (nebo dokonce mnoooohem víc!), mluví plynně persky a hebrejsky nebo něco takového a ve srovnání s ním lezu pod nejbližší stůl. Takže sice mám v rukávu Mahabharátu (jednoznačně největší bizár svého čtenářského deníku), vytvářím docela drsný dojem a jsem v běžné společnosti dost mimo, ale realita je podstatně děravější. Takže až se setkáme (až budeš někdy v Praze či okolí, dej vědět!), tak rozhodně nemusíš mít vůbec žádné obavy 🙂