Kříž stojí hned u cesty. Po pravé straně samota, kterou rámuje pár smrků a bříz, nalevo zdánlivě nekonečná planina pokrytá béžově zlatavou suchou trávou. Vyšší stébla prosvěcuje večerní slunce a barví jejich podzimní šediny oslnivou bělobou. V dálce se pase několik krav a planina klesá do údolí, ke dvěma rybníkům v březovém porostu a k malé vesničce.
Bylo to poprvé, co jsem navštívila Krušné hory. Jejich bezlesé planiny, podmáčené lesíky a zpustlé vesničky. Samota za samotou ukazuje lidskou vynalézavost v těžkých podmínkách: tu podomácku vyspravená střecha, tu plot nebo vrata. Chudý kraj, velká tvořivost. Oprýskaná omítka, stará stodola, opršená střecha, ale nová okna. Nová okna na neobydlených domech, nová okna na zříceninách.
Krušné hory jsou zchudlé, vybourané, opuštěné. Domy s vymlácenými okny, z nichž by každý druhý obstál v hororu. Některé mají i otevřené dveře a zvou vás dovnitř; děkuji, nechci, horory já nerada. Opuštěné nádraží se zrezlou cedulí a zarostlými kolejemi, občas tudy prý ještě něco projede. Možná. Mlžný opar – to se asi v nedalekém kotli zatápí nějakou tou petkou. Hrnečky na plotě a nasprejované sprosté nápisy s chybami.
Najdete otevřenou hospodu, vyhráli jste loterii. Když si dáte kávu, nikdo nedělá žádné cavyky. Pěkně rozpustná do pořádného hrnku. Máme česnečku a vývar. Berte, nebo nechte bejt. Vše dvojjazyčně, česky a německy, hranice jsou blízko, co by kamenem dohodil. Úsměvy se šetří, je třeba si mít co schovat na zítřek.
A přece je to krásné. Krásné zvláštní estetikou opuštěných míst, kterých se kdysi dotkla lidská ruka. Zlatožluté kouzlo rozlehlých plání doplňují opadávající modříny, tmavé smrčky a zářivé podzimní břízy a buky. Sem tam kráva, ovce, větrník. Motorka uprostřed louky. Krušný kraj, kde se vítr ani pohled nemá o co zastavit a všeho je pomálu. A přece právě tak dokonale akorát.
A všude lidé. V zahradách, na koních, na zastávce vprostřed ničeho. Vlak, který se po zarostých kolejích vydá vzhůru pětkrát denně. A němci, kteří na 'dobrý den' odpovídají česky.
O pár kilometrů dál na západ už se v kraji tyčí jen informační cedule a ruiny obvodových zdí. A vzrostlé stromy vprostřed cest.
V Horách je krásné I v těch Krusnych zasažených těžbou uhlí a vším, co s ní souvisí..
V Krušných horách jsem se trochu potuloval, když jsem šel po stopách tamějších vězeňských táborů a mého protistátního dědečka. Velmi krásný, na přírodní dary bohatý a taky těžce zkoušený a notně vykořeněný kraj, který dělá čest svému jménu.
[1]: Ano – přestože je tam vlastně prázdno, tak na člověka nebo auto člověk narazí co chvíli. Možná že se prostě oproti té všeobecné opuštěnosti o to víc vyjímají 🙂
[2]: Pocházím z hornického kraje plného hald a těžních věží, ale tady to tedy bylo úplně jiné ve všech směrech 🙂
[3]: Krásně vystiženo 🙂
V Krušných horách jsem ještě nikdy nebyla, tvé líčení je moc pěkné, taková místa mám ráda 🙂
[5]: Tak to určitě vyraž 🙂 Je tam levno, turistů pomálu a stojí to za to 🙂
Myslím si, že jejich čas ještě přijde. Kamarádka s partou jezdí nejméně 2x ročně na kolech od západu až k Děčínu a známí i s dětmi byli letos na dovolené kousek od Jáchymova a chválili si to.
Já loni obdivovala hrad Hasištejn.
Jiřina z N.
[7]: Také si myslím, že je lidé pomalu začínají objevovat – zároveň se ale trochu bojím, aby to jejich kouzlu spíš neuškodilo. Trochu víc pozornosti jim ale určitě neuškodí 🙂
Já holka z okresu na severu mám k těmto místům vztah, jsou přitažlivé právě pro to, co popisuješ. Když ti na hřbet funí štrůdl lidí, není to ono.
Krásně jsi popsala, co činí některé šťastné, jiní mají osyp …
[9]: Děkuji! 🙂 Taky mám pocit, že v tomhle regionu může být šťastný jenom určitý typ lidí. Upřímně řečeno, sama bych tam spíš žít nechtěla. Působilo by to na mě přeci jen až příliš depresivně.
Motorka na palouku přichystaná, třepající se k jízdě! Marie v sedle řítící se stoosmdesátkou do ostré zatáčky.
Takhle si tě představuji. Mám pravdu, že? 🙂
[11]: Skoro 😀 Ostrá zatáčka na louce, to je každopádně výzva!