Čas od času na nějakém blogu narazím na článek typu „10 šokujících věcí, které jste o mně nevěděli“. Jde o klasický, téměř bulvární typ titulku, nad kterým mám tendenci obracet oči v sloup, tenhle konrétní na mě ale funguje, až hanba. Kliknu tedy – a většinou jsem zklamaná. Jde zpravidla o záležitosti dost normální až všední, mezi nimiž se něco šokujícího hledá jen těžko. Svůj dnešní titulek jsem proto zvolila jinak. A to, zda vás šokuje, ponechám jen a pouze na vás.
Přicházím domů, zachrastím klíči. Magnólie zrovna nekvetou, zato je v rozkvětu akademický rok. Vcházím, slyším hrát citeru a cítím omamnou vůni vanilkových rohlíčků. Z pokoje vedle dveří zní italština následovaná pořádně hlasitým výbuchem smíchu. Když vybíhám do schodů, obejme mě zvláštní klid, který je tu všudypřítomný. Odsud se nikomu nechce.
Ve společenském sále se v poličkách vyjímají mystikové hned vedle Harryho Pottera a na klavír občas cvičí některá ze spolubydlících. V kapli někdy při návratu zastihnu zpěv, sem tam hoří svíčky, meditační stoličky jsou k dispozici kdykoli a komukoli. Když přijdu některý večer domů pozdě, sednu si tu a jen tak jsem. Jindy ve tmě ladím citeru. Hladím hřbety knih v knihovně nebo se dívám prosklenou stěnou do zeleně. Je jí tu dost, někdy chodím ze školy lesem pěšky. A pak že je nevýhoda, že fakultu nemáme v centru.
Karmel je mi jednou z nejmilejších studentských vzpomínek. Tři byty obývané normálními vysokoškolskými studentkami (na vyznání nehledě) a patro pod nimi skupinka sester. Žádná večerka, žádný režim, nic, co si představíte, když se řekne klášter. Zato čas od času nějaká autorská výstava, veřejné čtení klasiků, promítání filmu, zajímavá přednáška a každý pondělní večer strávený se všemi, kdo chtěli přijít. A že se takoví lidé vždycky najdou.
Mezi spolubydlícími jsem našla některé milované duše, které se mnou zůstanou po celý život. Přátelství tak pevná, že s nimi nic neudělá vzdálenost časová ani prostorová. Na házení plastovým citronem se zkrátka nezapomíná, stejně jako na papouška, který vám přistává do vlasů, nebo brodění sněhem, který vám sahá po pás. Ano, chtěly jsme tehdy ukázat naší nové spolubydlící – Španělce, která přijela do Prahy na Erasmus – opravdovský, pořádný sníh. Zadařilo se.
Těžko se popisuje, čím vším mi za ta léta Karmel byl. Ani vystihnout jeho atmosféru prakticky není možné. Ten pocit přijetí, klidu a radosti se nedá předat. Nesmírně ráda se tam vracím a pokaždé odcházím s úsměvem. Tady se nespěchá a není třeba nikomu nic dokazovat. Vždycky tu najdete pochopení, respekt a přijetí. A nikdy se vám odtud nebude chtít – ať už přicházíte na pečení kaštanů, autorský večer, fyzikální přednášku nebo čtení Reynkových básní, jejichž interpretka o pár měsíců později získá cenu Thálie. Osazenstvo domu se za ty roky, co tu nebydlím, úplně změnilo. Duch ale zůstal. A ta citera, ta jistě potřebuje zase trochu naladit.
To mne tedy opra du překvapilo.. Kde to.vladtne je? "
S takovým místem mi jdeš velmi dobře dohromady,takže na tom nic šokujícího neshledávám. Co tam máš dál? 🙂
Pět let v klášteře, to bych tedy nepřežil. Nepřežil bych ani pět dní. 🙂
Zajímavé , hlavní je , že jsi tam byla spokojená. Když se řekne klášter všichni si představíme přísný režim a asketický život , ale z tvého článku vyplývá , že to tak nebylo. A moc se mi líbí zmínka o Harrym:-)
[1]: V pražských Košířích, Karmel Edith Steinové. Na první pohled ovšem normální další dům v řadě 🙂
[2]: Nějaké věci by se našly, ale vzhledem k našemu drnčení by tě patrně příliš nepřekvapily ani ty 🙂 A zrovna na tebe jsem v souvislosti s Karmelem už několikrát myslela. Mám za to, že nějaká ta Berounka by se tam třeba na některém z autorských večerů moc hezky vyjímala 🙂
[3]: Shořel bys rovnou u dveří, jo? 😀
[4]: Byla, moc. Jen jeden rok byl takový výrazně náročnější, což bylo ale kvůli jedné spolubydlící. Jinak to tam bylo takové, že lepší bydlení bych si skoro nedokázala představit 🙂 Nutno jen podotknout, že režim měly sestry, my jsme prostě jen bydlely o patro výš 🙂
Doprčíc, akoto, že mi to nenapadlo?! Áno, som v šoku! Lebo až teraz to dáva všetko zmysel. Možno sa čuduješ, aké zvláštne slová píšem. Ale prestali by byť zvláštne, keby som o sebe napísal jednu vec, ktorá ti zrejme, recipročne, tiež nenapadla… Boh má naozaj zvláštny zmysel pre humor.
[6]: Ehmm… ano? Patrně mi skutečně chybí nějaký podstatný kousek informace. Z tvé reakce bych čekala nejspíš něco ve stylu "na Karmelu jsem pečený vařený každé pondělí i středu proč jsi to neřekla rovnou", ale neodvažuji se hádat 🙂
Právě v Kosirich jsou zajímavé ty lesoparky… A zřícenina Cibulka… On jak je vidět i ten karel je obklopen alespoň zčásti přírodou…
Ano, přírody je v Košířích skutečně dostatek – stačilo dojít na konec ulice a byla jsem v lese, kterým se dalo dojít až na tu Cibulku a do Motola 🙂 Skvělé.