Proti polovičatosti

Na světě je pramálo věcí, o které usilují opravdu všichni. Pokud ale něco takového skutečně existuje, je to bezpochyby pověstná muška jenom zlatá. Štěstí. Tolik skloňované, tolik vytoužené a tak vzácné.
Jestli jsem se o štěstí za dobu svého života něco naučila, je to skutečnost, že ho máme ve svých rukou. Šťastní můžeme být jenom tehdy, když svému životu vědomě dáváme směr a jsme pány svých rozhodnutí, na jejich velikost a význam nehledě. I drobné činy mohou dláždit cestu k velké spokojenosti. Naopak čím víc se jen tak vezeme, čím víc kloužeme po povrchu, jsme v něčím závěsu a vyhýbáme se těžkostem, tím méně šťastní jsme.
Jsem zarytým nepřítelem polovičatosti. Nechci dělat něco jenom proto, že se to ode mě očekává, i když je to zatraceně těžké. Odmítla jsem před více než dvěma lety jednoduše zůstat na doktorátu, protože bych to dělala ze setrvačnosti. Planě bych se potloukala akademickým světem, bez cíle a snahy, vyhořelá a nespokojená, polovičatá. Dnes se vrátit chci. Ubíjí mě šedivá rozbředlost běžného zaměstnaneckého života, od víkendu k víkendu, bez cíle, naplnění a smyslu. Chci zase zdolávat mety, zlepšovat se, jít dál a hořet jasným plamenem.
Být ve svém vlastním životě opravdu hlavní postavou, to je oč tu běží. Bavit se je hezké a snadné. Když se ale nechávám jen unášet nekonečným proudem seriálů, videí, sociálních sítí a vtipů, zanechává to ve mně pouze prázdnotu. Volba je na mně. Zavřít oči a přerazit tu neúplnost další polovičatou zábavou? Nebo z proudu vystoupit a raději něco vytvořit, otočit kormidlo z vnějšku dovnitř? Zábava je jako kapky, které stékají po povrchu. Já chci dát přednost prameni, který se na povrch dere zevnitř.
Každý den činíme řadu rozhodnutí, která mohou, ale také nemusejí být automatická. Automat sice někdy šetří čas, ve výsledku nás ale odcizuje nám samým. Dny potom plynou, jeden jako druhý, bez uspokojení či přesvědčení. Každý z nich nám sebere trochu života a my dál čekáme na změnu, nešťastní a otrávení. Sdílíme motivační citáty na Facebooku a se zakyslým výrazem pročítáme návody, jak být šťastní. Bezvýsledně. Na řadu věcí totiž sice vliv nemáme a osud nás někdy ošklivě skřípne, ale jediné, co s tím lze udělat, je vzít to do svých rukou a udělat s tím to nejlepší, co dokážeme. Nikdo jiný to udělat nemůže.

17 odpovědí na “Proti polovičatosti”

  1. V tvém přání je rozpor. Abys byla zlatou muškou se vším všudy, s dostatkem prostoru a klapkami na uších, aby tě nerušili věčné žádosti tvého okolí o pomoc, musela by ses přinejmenším vystěhovat na nadějnou extrasolární planetu LHS 1140b.
    Teprve tam by ti narostla křídla! 🙂

  2. Pořád se ještě můžeš vrátit a studovat, ne? Nebo si najít nějaký kurz, který by tě bavil a zároveň rozvíjel. Ale ty sama víš nejlíp, co chceš.

    Muška co křídla má, ale neuletí,
    všechno co ovládáš, vrátí se ti,
    někdy půl stačí, ale ne vždy,
    poznat to musíš, co dělat kdy.

  3. Být pány svých rozhodnutí hodně ovlivňuje věk a konkrétně u žen pak role matky.
    Někdo říká před Kristem a po, já říkám před dítětem a po. Ženské myšlení a cítění se diametrálně změní, zda k lepšímu či horšímu nechám na každém z nás.
    Mateřské pouto k dítěti tak zásadně mění celoživotní našlápnutí a již nesnadně se nové, prudce přitažlivé trasy dobíhají. Jsou i ženy, které to mají jinak, ale ty své dítě nikdy řádně neobjaly.
    Také nemám ráda nic na půl, ovšem v rámci uchování duševní svěžesti, slevila jsem, jinak totiž do cíle běžím jako dostihový kůň, zbytečně tam přešlapuji a čekám, ostatní se totiž u prvního bufetu občerstvují …

  4. [1]: Je pravda, že je vždy třeba vědět, kde se zastavit. Není třeba každé ráno znovu v mapách hledat nějakou novou cestu na tramvaj do práce 🙂

    [2]: Až jednou budu chtít zlatou muškou s klapkami na očích, tak tuhle kouzelnou destinaci rozhodně zvážím 😀

    [3]: Však to taky mám v plánu 🙂

    [4]: V tomhle ohledu nedokážu nic dodat, neb zatím tuto zkušenost nemám. Že ale jde o změnu skutečně obrovskou, je vidět i z role pozorovatele 🙂 Dostihový kůň každopádně také nejsem. Metály za první místa nechť si vychutná někdo daleko bojovnější, rychlejší i vytrvalejší.

  5. Štěstí dostalo mnohou snahou o zpodobnění a popis cesty k němu – často lidmi, kterým samotným se ho nikdy najít nepodařilo – podobu něčeho ohromujícího, mimořádného, úžasného, před čím jednou, až to, wow, konečně přijde, spočineme v němém údivu a náhlém nadšeném prozření. Kdoví, možná to tak opravdu je, vyloučit se to asi nedá, ale spíš si myslím, že štěstí je úplně normální, obyčejná, nenápadná a nevtírající se bytůstka, kterou každou chvíli potkáváme doma v koupelně i cestou do města, nebo aspoň můžeme potkávat, když se nebojíme vidět a vnímat vlastními smysly a ne smysly těch ostatních, jejichž bytůstky většinou vypadají jinak, protože se mezi sebou liší podobně jako lidi :-).

  6. [6]: To je pravda. Naštěstí to tak ale není pokaždé.

    [7]: Ty wow momenty většinou bývají velmi intenzivní a člověk si je celkem detailně pamatuje a usiluje o jejich zopakování, ale z těch žádný dlouhodobý stav spokojenosti nevznikne. Tam nastupuje to hledání (velmi krásně řečeno!) nenápadných bytůstek, které ovšem dokážou velmi dovedně hrát na schovávanou 🙂

  7. Štěstí?
    pro mne třeba narození dcery, její maturita, její promoce, její svatba, narození vnuček…nebo třeba první návštěva v Carcassonnu? a jinde…
    Jiřina z N.

  8. [12]: Z vyjmenovaných mohu posoudit snad jen tu návštěvu Carcassonne 🙂 A abych se přiznala, tak je to tam sice moc pěkné, ale moje zážitky odtamtud se podobají spíš zděšení z množství turistů a strašného vedra než štěstí.

  9. [13]:My jsme si užili jak město dole, tak staré město za hradbami nahoře, byli jsme tam sice jen dva dny, ale i tak to bylo fajn. A vedro je leckde i jindy.
    Mám ráda třeba Bruggy a nebo Colmar a taky je tam spousta turistů, to bys nemohla nikam, pa Jiřina z N.

  10. [14]: Ba ne, jde vybrat krásná místa, která nejsou turistů tak plná 🙂 Kupříkladu v té Francii je daleko víc lidí na jihovýchodě v Provence než na jihozápadě u Pyrenejí. Akorát zkrátka člověk musí vědět, kam má jet. Ta profláklá místa jsou bohužel plná vždycky.

  11. [15]:Máš naprostou pravdu, proto já objíždím Francii porůznu, abych nahlédla všude, kam mne to táhne. ( a nejen Francii ). Jen jsem měla začít s cestováním po Evropě dřív.
    ( kdyby to tak za našeho mládí šlo! )
    I tak jsem toho stihla hodně.
    Vidím, že taky ráda cestuješ. Jiřina z N.

  12. [15]:Jo, ještě bych ráda dodala, že ochotně cestuji u nás v ČR i po Evropě,  nevadí mi lidi, spíš bych nejela na místa, kde se to hemží hady, pavouky a škorpiony, ale jsou zas cestovatelé, kteří to tak nemají. A moc ráda se vracím domů.
    Jiřina z N.

Napsat komentář: on Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.