Čas od času se stane, že má člověk zčistajasna dostatek volného času; nebo minimálně víc, než je ho potřeba na akutní dospávání, uklízení a dohánění toho, co se během uplynulého týdne, měsíce, roku či dekády nestihlo. Takové chvíle mají nezaměnitelně sladkou příchuť neomezených možností: teď můžu dělat cokoli, říkáte si blaženě a svou mysl necháte bloudit po nejvzdálenějších koutech fantazie. Z takového povznesení pak kolikrát vzejde notně potřeštěný nápad, který by za normálního stavu nemohl projít ani nejhrubším sítem vaší sebekontroly, ale teď zrovna vypadá nesmírně lákavě. Nevyhlo se to letos ani mně. Rozhodla jsem se být kreativní a vyrobit si na nadcházející rok svůj vlastní diář.
Naštěstí i v opojení moje mysl zcela věcně vyhodnotila, že minimálním výchozím bodem musí být nepopsaný sešitek správné velikosti. Na něco tak troufalého, jako je výroba vlastního sešitku (včetně desek!), bych dokázala k dobru svému i dobru svého okolí pomyslet snad jen téměř v bezvědomí.
Našla jsem si tedy sešitek formátu A6, s tuhými deskami a cenovkou ještě v korunách československých a byla jsem spokojená, že dokonale vyhovuje zamýšlené roli a vyžádá si jen minimální úpravy (i blažené opojení má své hranice). První zklamání přišlo při otevření, když na mě vykoukly čtverečky. To není ideální. Ale přece se nenechám jen tak zastrašit, aspoň si budu mít kde zahrát piškvorky, kdyby na to přišlo, kdo ví, co mě na tom doktorátu čeká, že. Pak ovšem začaly skutečné potíže.
Nevěřili byste, jak vzácný artikl je i ve výtvarně velmi bytelně vybavené domácnosti černá fixa. Obyčejná černá fixa, která permanentě nepropíše při první tečce hned tři stránky socialistického papíru najednou, ale normální, skromná fixa, akorát na můj nový diář. Vyzkoušela jsem čtyři. Všechny byly vypsané.
Zkusila jsem tedy nejjednodušší řešení: propisku. Nalinkovala a nadepsala jsem první dvojstránku, ale trochu mě to vyděsilo. Všechno bylo strašně modré, asi jako Facebook, brrr, a navíc nepřehledné – a přes to vlak nejede. Když už se s tím dělám, musí být při prvním pohledu jasné víc, než že nám dopsaly všechny černé fixy. Řekla jsem si tedy, že to vezmu z jiného konce.
Kaligrafické pero s bombičkou barevného inkoustu (můžete třikrát hádat, jestli ještě byly k dispozici bombičky s černou barvou) je, pravda, na můj diář poněkud moc nóbl, ale když dojdou fixy, nebojím se sáhnout k drsnějším řešením. První potíž nastala hned s instalací bombičky, která mi do pera nešla nacpat. Následně se ukázalo, že to byl teprve začátek.
Myslím, že jestli na světě existuje kaligrafické pero, které popírá fyzikální zákony, najdete ho u nás doma. Pero se totiž rozhodlo, že s ním v žádném případě nikdo zeleně psát nebude, ať si tam cpe bombičky, jaké chce. Zkrátka nepsalo. Snadná pomoc, uklidňuji se, stačí ho strčit pod teplou vodu. Pero kontrovalo vpravdě brilantně: to, co z něj teklo, bylo červené. Nekompromisně červené, jako kečup. To je přece normální, vrtíte patrně hlavou, prostě tam byla předtím červená bombička. Ano, bylo by to normální, kdyby jasná červeň tekla řekněme první půlminutu. Jenomže z tohohle pera tekla nejen první půlminutu, ale také celou druhou, třetí, pátou, ba i desátou minutu, a to i při opravdu soustředěním úsilí. Množství provokativně červeného inkoustu, které z pera vyteklo, muselo mnohonásobně překročit i velmi optimistický odhad objemu celé jeho vrchní části. Zelená bombička v něm tak sice byla řádně uchycena, ale pero dál tvrdohlavě psalo jasnou červení, která se nejen neměla kde brát, ale nezdála se byť v nejmenším dotčená plným zeleným rezervoárem.
Co vám budu povídat, ten diář nemám. První pokusné listy jsem, drtíc nadávky mezi zuby, zuřivě vytrhla, nad perem zlomila všechny dostupné hole (i po cca půlhodině píše stále velmi červeným odstínem hnědé) a sešítek vrhla zpět do zásuvky, kde nadále leží zcela nevyužit. Zanadávala jsem si, že jsem se vůbec do něčeho takového pouštěla a že příště, až mě nějaká podobná pitomost zase napadne, si vezmu obyčejnou tužku a nebudu se pokoušet o žádná sofistikovaná řešení. Tím jsem měla za to, že je diářové epizodě nadobro konec, uklidnila jsem se a přichystala si hotovost do nejbližšího papírnictví. Netušila jsem, že závěrečná tečka ještě nepřišla.
Dnes ráno jsem totiž našla na svých oblíbených kalhotách flek. Flek, který nepouštěl. Nebudu vás napínat; beztak už tušíte, jak asi vypadal. Nezklamu vás, pero svou pomstu dovedlo k dokonalosti. Měl zcela nekompromisní, jasně červenou barvu.
Rozumím, že pro diář se to úplně nehodí, ale pro deníkové zápisky mě střídání barevných bombiček nesmírně bavilo, psala jsem dál a dál, co mě jenom napadlo, jen abych viděla, jak se barva pomaličku mění 🙂
Ale pro potřeby diáře jsem si raději koupila na každou barvu jiné pero.
Vzpomněl jsem si že když jsme na základce psali pérem, objevovali se podobně problémy, ať už to bylo pero plnící nebo bombickove. Úleva nastala tuším v šesté třídě, kdy jsme mohli začít psát čínskou propiskou..
Já pero nechávám odmočit přes noc ve vlažné vodě, když mi v něm zaschne inkoust. A s jeho barvou si hlavu nedělám, v Jihlavě tu máme od Parkerea k sehnání bombičky jen černé nebo modré. A objednat si jinou barvu vždy zapomenu.
Na střídání inkoustů je skvělé mít jednoduché namáčecí pero bez mechaniky. Já střídám barvy i u konvertoru, ale tam už je třeba nechat pero odmočit, ideálně přes noc, aby se inkoust pořádně vypláchl. U bombiček by odmočení asi taky fungovalo, ale ideální to na výraznější barvy holt není.
Letos jsem si tvořila svůj první ručně psaný diář a teda, překvapilo mě, kolik času mi to zabralo! Příští rok se vracím ke kupovanému. 😀
Též jsem chtěla být kreativní a mít turistické materiály hezky zpracované, aby mě těšil i prostý pohled na ně. Skončilo to kroužkovými deskami plnými euroobalů s papíry popsanými černě a občas červeně (celistvě, ne že bych si něco podthrávala nebo tak), protože šanon je poněkud neskladný a tahat ho na schůze je otrava.
[1]: Teď je mi skoro líto, že si nepíšu deník, protože tam mi to střídání barev připadá jako úplně kouzelný nápad! 🙂
[2]: To teda, zlaté propisky! Také jsem kdysi psávala bombičkovým perem, ale vždycky jen jednou barvou, takže na tuhle záludnost jsem přišla až teď.
[3]: Já už si teď taky dělat nebudu, na kaligrafická pera jsem zanevřela, nehledě na to, že ani není moje 🙂 ale díky za tip! Kdyby mě to někdy přešlo, bude se hodit.
[4]: Jo, takové máme taky, ale s ním prostě nejde normálně psát. Nebo aspoň mně ne 😀 a co si budeme, taky už mám pěkný koupený 😀
[5]: Tahat s sebou šanon na túru, to by byla nová dimenze bytí účetní 😀
Než to definitivně prohlásíme za zázrak, měli bychom prostudovat, zda nemůže hrát roli skutečnosti, že červená je k zelené doplňkovou barvou. Do definitivního vyšetření celé věci bych ovšem – být tebou – dával pozor na křižovatkách opatřených semafory :-).
Uff, flek na kalhotách. Kdybys byla v kritickém věku, kdy se z dívek stávají ženy, myslel bych skoro, že se jedná o onen flek! Takto vím, že jde jen o stopu laciného kaligrafického pera!
[7]: A safra! Tak dalekosáhlé důsledky jsem nezvážila 😀
[8]: K tomuhle komentáři snad kromě nějakého toho "no comment" ani nemám co dodat.
Čerte, drž se svého kopyta !!!
Proto já nepletu, neháčkuji, nevyšívám, byť mám vkus, jsem kreativní, mám cit, ale jsem nukleární nemehlo. Proto v době relaxu nekupuji přízi, nové hedvábné látky, ale zjišťuji, ve kterém kamenolomu seženu dokonalou dekoraci na zahradu 🙂
[10]: Asi mi nic jiného nezbude 😀 Kamenolomům se proto raději vyhnu velkým obloukem, háčky ponechám jen nad písmenky a maximálně vytáhnu sem tam štětec 🙂
Tento článek ve mně vyvolal dávno zasutou vzpomínku na zajímavou tužku nebo chcete li pero, kde byly – tuším že – čtyři barvy a překlapávalo se z jedné na druhou. Mladší ročníky opravím: nebylo to před druhou světovou, ale asi v sedmdesátých letech? Jiřina z N.
[12]: Za mého dětství na konci devadesátých let hrozně letěla propiska, kde se přepínalo mezi asi šesti barvami! Kdo ji měl, ten byl machr. Bohužel jsem mezi nimi nebyla, ale vnímáno optikou článku to tak možná bylo lepší 😀
[13]: A také takové velké široké tužky, které měly duhovou tuhu a při psaní měnily barvy. Žlutá sice na papíru nebyla skoro vidět, ale to vůbec nevadilo!
A kdybys mě viděla, jak úřaduji na výletech, tak to do šanonu papírů občas nemá daleko 😀
[14]: I tahle radost dětství mi byla upřena. Jestli já vůbec nějaké dětství měla! 😀
Stari Řekové prý považovali moře ne za modré, ale za vinorude.. Tak I barva inkoustumozna závisí na „úhlu pohledu“ 🤣
To už by tedy musel být hodně jiný úhel, aby dokázal ospravedlnit i tohle kaligrafické pero 😀