Bát se s králem

Ozvou se první tóny druhé věty Beethovenovy 7. symfonie a snad každému před obrazovkou zatuhne krev v žilách. Král Jiří VI. zděšeně stojí před mikrofonem, z jehož druhé strany na něho pomrkává přítel a lékař v jedné osobě Lionel Logue. Po pár mrazivých vteřinách a záběrech na rádiové techniky, královnu a dvě malé princezny se král pomalu, váhavě a se zadrháváním rozmluví. Pronáší projev, v němž oznamuje občanům Spojeného království počátek druhé světové války.
Film Králova řeč natočil Tom Hooper právě před deseti lety a vyhrál s ním snad všechny myslitelné ceny včetně Oscara za nejlepší film. Oprávněně. Příběh o traumatizovaném a koktajícím vévodovi z Yorku, který se naprosto neplánovaně dostane na britský trůn, je tak hluboce lidský, tak skvěle napsaný a tak neuvěřitelně zahraný, že osloví snad každého. Podivné přátelství australského emigranta a špatného ochotnického herce Lionela Logua s králem, pro nějž je kralování na prahu světové války největší noční můrou, ale není jen zajímavou historickou epizodou. Vypráví o překonání strachu, odvaze, objevení vlastního hlasu – a mluví tak k nám všem.
V postavě krále Jiřího VI., na první pohle nesmírně vzdálené, v průběhu filmu velmi silně nacházíme sebe samotné. Vidíme jeho i svůj strach z toho, k čemu jsme povoláni, bráníme se spolu s ním údělu, který nám v našich očích nenáleží, a možná se nacházíme i ve zvláštním koktejlu arogance a nízkého sebevědomí, kterou Colin Firth tak bravurně zahrál. Jak film a vztah dvou hlavních postav postupuje, objevujeme traumata králova dětství, chlad jeho rodičů i tíživou zlatou klec královského rodu. Pravda, to asi nebude úplně naše parketa. Rovněž nejspíš nemáme možnost vyřizovat si účty prostřednictvím služebnictva a klíčové momenty naší terapie se neodehrávají, když na sebe křičíme ve Westminsterském opatství. Na tom ale ve výsledku vůbec nezáleží.
Králova řeč je pro mě dokonalý filmový šperk a i po deseti letech drží příčku jednoho z mých nejoblíbenějších snímků vůbec. Když jsme se na něj dívali s rodiči, ptal se mě táta, jestli ten herec umí mluvit i normálně. Umí, táto, on to koktání jenom tak dokonale hraje. Pravý herecký koncert ale nepředvádí jen titulní Colin Firth. Geoffrey Rush si vystřihl Lionela Logua bez nejmenšího zaváhání a královnu matku, za niž ve filmu dýchá Helena Bonham-Carter, si okamžitě zamilujete (všichni tři byli za své role nominováni snad na všechna myslitelná ocenění). Hutnou atmosféru dokresluje brilantní Beethoven, Mozart a Alexander Desplat a také naprosto nezaměnitelné kulisy sestávající z esteticky ošuntělých i velkolepě nablýskaných interiérů i exteriérů, anglické mlhy a uniformovaných lokajů.
Králova řeč je dílo tak univerzální, že bych ho doporučila snad každému. Budete plakat, smát se, trhnout, bát se i fandit. Možná pocítíte úlevu, že máte po boku také svoji milující královnu nebo oddaného Lionela Logua. A rozhodně budete dojatí a hrdí na nesmělého a zakřiknutého introverta, který to dokázal. Když to konec konců zvládnul on, proč byste to nedokázali vy? Není důvod se podceňovat; stačí sebrat odvahu a také si vyrazit zařvat do nejbližší katedrály.

7 odpovědí na “Bát se s králem”

  1. [1]: To je pravda, princ Charles to rozhodně nemá snadné. Tolik desítek let být v pohotovosti a pořád nic… to skutečně není nic záviděníhodného.

    [2]: Myslím, že z takové situace by asi začal koktat kde kdo. Musel to být tak šílený tlak, že si to asi jenom těžko dovedeme představit.

  2. Mám ten film nějaký čas stažený a vlastně  vůbec netuším, proč jsem ho neokoukla.
    Já vyznávám herecké mistrovství pana Colina Firtha, líbí se mi i jako muž.
    Děkuji za tip než mi začne zahrádkářská sezóna a koktat budu já, jak mne bude z toho bolet celý člověk 🙂

  3. [6]: Za mě určitě 🙂 Zaklínač se mi líbil  dost, ale je to hodně jiný žánr, takže se to těžko srovnává. Nicméně zatímco k Zaklínači bych měla nějaké připomínky, tak ke Králově řeči tedy ani popel!

Napsat komentář: stuprum Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *