O dětech, které vědí svoje

Děti často považujeme za stvoření, která o takzvaném dospělém světě nemají ani ponětí. V mnoha ohledem je to jistě pravda a ještě ve více ohledech je to dobře, neboť podle pesimističtěji naladěných lidí by se jinak patrně rozhodly stejně jako Oskar z Plechového bubínku Güntera Grasse raději nikdy nevyrůst. Přesto jejich bystrozrak v mnohých věcech dokáže překvapit. I když je nevědomý.
V dávných dobách, kdy ještě lidé mohli jezdit hromadnou dopravou bez roušek a bez obav seděl roztomilý blonďatý chlapeček na sedadle, díval se z okna a zpíval si písničku. Nekopal spolucestující, nelezl po sedačce, nekřičel na celý vůz, jen si čistým hláskem tiše prozpěvoval; nesedět přímo naproti němu, nejspíš bych si ho vůbec nevšimla. Takhle jsem ale zaznamenala i text – a ten mě zaujal. Nezachytila jsem ho celý, utkvěl mi zejména neustále se opakující refrén: „šup, šup, šup, šup, šup, šup, celý dlouhý den“.
Střih, další scéna. Nacpané metro a v něm malá holčička, která nedbá početného publika: „já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám“. Neustále dokola, jako v deliriu. Chvíli mi trvá rozklíčovat text, protože si ještě dost šlape na jazyk. Navíc znám písničku hlavně v originále, a to ještě dost špatně.
Mám za to, že tyhle dvě děti zvládly ve svých popěvcích o deseti slovech vystihnout víceméně celý dospělý svět. Svět složený ze samých musím a odehrávající se v šíleném pracovním tempu a rytmu nesmyslných opakování, šup, šup, šup, celý dlouhý den. Práce, rodina, nakoupit, uklidit, uvařit, padnout na pár hodin a pak zase práce. A když už nadejde sladké páteční odpoledne, tak ať to stojí za to a ať je útěk co nejrychlejší. Alkoholové delirium, totální rauš. Zapomnění, uvolnění a já tak rád trsám, trsám až do svítání.
Když jsem v šestnácti Grassův Plechový bubínek četla, nerozuměla jsem tak docela, proč že se to Oskar rozhodl v útlém věku nevyrůst – ta kniha byla ovšem bizarních věcí tak plná, že nějaká další nehrála velkou roli. Dnes tomu rozumím; popravdě daleko víc, než bych chtěla. A také proto doufám, že ty dvě děti toho budou navzdory svým prorockým slovům ušetřeny. Alespoň než vyrostou.

17 odpovědí na “O dětech, které vědí svoje”

  1. Někdy mám pocit, že toho děti vědí víc než dost, a pak vlastně mě ujistí, že to zas až taková pravda nebude. Což tedy neznamená, že nedokáží překvapit. Nikdo je to opravdu vtipné, co ze sebe vypustí 😀

  2. Trochu z jiného soudku, ale děti, když na to přijde, jsou s hop y (třeba jen na nezbytné nutnou chvíli) schopný vystoupit ze svého "dětského módu" a chovat se velice rozumně, téměř "dospělé"

  3. Trochu z jiného soudku, ale děti, když je to třeba, dokáží často vystoupit že svého "dětského módu" a chovat se velice dospělé a rozumně..

  4. Trochu z jiného soudku, ale děti, když je to nutné, dokáží často vystoupit že svého "dětského módu" a chovat se velice rozumně a dospělé… A někdy by stálo za to to obrátit..

  5. První komentář mi systém sežral s průhledně hloupým vysvětlením, že autor mi zakázal vkládat komentáře. Zkouším to tedy ještě jednou bez identifikace a když to nevyjde, budu komentovat jinými cestami :-).

    Takže ještě jednou parafráze původního komentáře, protože přesně si ho nepamatuji: Šup, šup… je celkem výstižná zkratka: ŠUP = Šíleně Uondaní Prací anebo stručněji a méně konkrétně, aby mě Matka pokroku nežalovala: Šíleně UPachtění :-).

  6. Z jiného soudku, ale děti dokáží, když na to přijde, vyjít že svého "dětského módu" a chovat se velice dospělé… Kéž bychom to i my dokázali obráceně…

  7. [1]: Je to tak 😀 Mě jednou synovec přesvědčoval, že je vlastně skoro dospělý, protože ve školce dělá taky věci, co ho nebaví 😀

    [2]: [3]: Díky za opakované úsilí vložit komentář 🙂 Povedlo se mi je oba vytáhnout na světlo v administraci, za což jsem ráda – a jedině souhlasím 🙂

    [4]: [6]: Ještě jednou díky za tvé vynalézavé úsilí i upozornění, zdá se, že chyba šla aspoň v tomto případě manuálně napravit 🙂

    [5]: [7]: Rovněž tak děkuji za opakovaný pokus o vložení komentáře 🙂 Někdy mám pocit, že se řada dospělých chová dětsky až moc, jindy zase, že to nedovedou ani trochu. Ach ty zlaté střední cesty 🙂

  8. Lidská mláďata jsou prostě skvělá stvoření, já to říkám pořád… Tvé články už čtu nějakou dobu, a vždy mě udivuje, co zajímavého vykřešeš … 🙂

  9. Moc bych oběma dětem přála jediné … dlouhé a nezatížené dětství.
    Blog okamžitě reaguje a na Voyo mi nabízí 2500 filmů a seriálů pro děti 🙂

  10. [9]: Děkuji, to mě velice těší 🙂

    [10]: Viď? Taky bych jim to přála. A pak co nejmenší šok 😀 Reklama je ovšem styová! 🙂 Zdá se, že komentáře se na radu Čerfa podařilo odblokovat, tak snad už se nezablokují 🙂

  11. Mě už dávno Maruška zablokovala, tak to zkouším přes VPN!

    Dětí je jako smetí, hlavně na ulici Přednádraží, ale takových Petrů Panů je co bys napočítala na paluškách ručky!

  12. [12]: Je to tak. Skoro jako by se ozvalo nějaké cvak a všechno do sebe najednou zapadne 🙂

    [13]: A jéje, tak se zdá, že komentářové bitvy s blogem ještě zdaleka nejsou u konce. Jdu mrknout do administrace a snad už ti to příště všechno půjde i bez VPNky 🙂

  13. "V dávných dobách, kdy ještě lidé mohli jezdit hromadnou dopravou bez roušek…" umírám 😀 😀 😀
    Jinak – děti to umí někdy perfektně vystihnout, všímají si věcí, až z toho jde mráz po zádech (a teď nemylsím nutně historky o prťatech, která koukají do prázdnách rohů a popisují pány bez rukou a dámy v hávu jeptišek).
    Ovšem obě písně zcela přesné 😀

Napsat komentář: Bibla Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *