Setkání s Františkou Jirousovou a jiné básně

Směje se na nás měkký kraj plný zlatého světla a velký statek dýchá historií. Tady je vejminka a tady srdce domu a tady stodola, která spadla a zarůstá v ní piáno, na které hrával Filip Topol. To když tu táta míval festivaly. Dodneška mu lidé nosí na hrob flašky piva, zrovna dneska jsem tam jednu našla. Otvírám je vždycky o panty dveří.

Sedíme naproti hrobu Jakuba Demla a Pavly Kytlicové, zády se opíráme o tasovský kostel a čteme z Hradu smrti: černé slunce, všeprostupující hniloba. Když se díváme na dvojici propletených stromů, čteme Miriam. Co mi chceš povědět, bratříčku? Viděl jsem ráj, sestřičko.

V rukou se mi chvěje malé koťátko. Je celé mokré a špinavé, jak ho někdo před průtrží mračen vyhodil doprostřed polí. Když ho zabalím do ručníku, přestane se třást zimou a začne příst tak, že se znovu celé rozechvěje.

Vnučka Josefa Floriana věší pod pamětní deskou na dědečka prádlo. Jeho hrob je ten s tím velkým dřevěným křížem, za rozcestím doprava. Ano, ještě máme nějaké knížky, co vydával. Většina knihovny je rozkradená a rozprodaná, to víte, jak taky jinak s tím vším, co přišlo. A pozdravujte Františku!

Kroupy se válí v příkopě, když sedíme v bývalé márnici. Jana Zahradníčka věznili a tenhle kumbál plný harampádí vypadá trochu jako vězeňská cela. Posílal jsem ti pozdrav po měsíci, jak oknem hleděl na mne skrze mříž.

Petrkovský zámek na nás shlíží s šibalstvím uličníka, jehož hodiny stále ukazují třetí. Po cestě zrají jeřabiny, kukuřice a jablka, jak se sluší po slavnosti Nanebevzetí. Bohuslav Reynek byl bláznem ve své vsi a zamiloval se do veršů své ženy, ještě než ji spatřil. V očích desítek koček přebývá na zámku dál.

Mám tady špatné víno ze Staré Říše, ředím ho vždycky vodou, chcete? Tátovy sbírky tady prodávají v kostelním knihkupectví a hned naproti dveřím vystavují ty nejsprostší. Knihu o Teilhardu de Chardin jsem psala jedenáct let, jednou ji tam budou taky prodávat. Statek opravuju osmým rokem, učí mě to trpělivosti. Při natírání trámů si zpívám mariánské písně. Mají v sobě něco, co spojuje.

Plány? Plány nemám. Jsem tady jen správcem a svoje dílo odevzdávám Bohu. On s ním udělá, co bude chtít. Podívejte se do kroniky na stole, už to začíná. Sama jsem zvědavá, co přijde.

10 odpovědí na “Setkání s Františkou Jirousovou a jiné básně”

  1. Z celého Zahradníčka zbyl jen ten krásný, ale vyšeptalý verš o měsíci. Přitom host napsal některé snad nejlyričtější věci vůbec v našem jazyce!

    Jinak jsem dost zmaten. Tohle mají být nějaké tvoje sny nebo výpisky z per stárnoucích přadlen, pamětnic Demlů a Floriánů?

    1. Uznávám, žánr tohoto článku není z neujrčitějších 🙂 Ale ve skutečnosti jde o poměrně věcný popis mého posledního víkendu stráveného s knihami uvedených básníků, na místech, kde žili (nebo alespoň jsou pohřbeni) a ve zcela skutečné společnosti některých jejich potomků.

      1. Hluboce nechutný člověk – nevyžádaný gigolo, ale pro jeho básně mám velikou slabost. 😀

        mlaskají pederastů ústa
        Venku za mříží tma je hustá

  2. Tak já jsem se v tom textu ztratila, ale pokud je to tvůj víkend s básníky, chápu.
    Moc závidím, že někdo nemá plány.
    Mně říkají Plánovač. Pokud nemám plány nejméně na 5 let / stále ve mně bublá komunistická pětiletka 🙂 /, jsem víceméně mrtvá !

    1. Ano, taky mi ta absence plánů přišla úplně fascinující! Učím se žít bez nich jen horko těžko a vůbec mi to nejde. To, s jakou lehkostí to Františka dokáže, mě naplňuje údivem a obdivem najednou 🙂

  3. Já jsem si vždy připomněl na vyprávění svého kamaráda, jak Magor v době kdy měl ochranný dohled jezdil se každý den hlásit v Telči na policii na koni…

Napsat komentář: Ian Dury Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *