O usmíření

V den, kdy jsem složila přijímací zkoušku na doktorát, jsem měla za to, že mám na dalších pár měsíců stran akademických záležitostí vystaráno. Těšila jsem se, že mě čeká vcelku bezstarostné léto, během něhož budu akorát tak chodit do práce, a to ještě dost podobně, jako jsem chodila do školy před maturitou: jen tak, aby se neřeklo, a spíš abych si popovídala s kolegy. Nevyšlo to. Ještě téhož dne jsem se dozvěděla o grantu pro doktorandy s uzávěrkou tak šikovně naplánovanou, že už si o něj budu moct zažádat. Ano, bývala bych měla mít radost. Neměla jsem.

Na něco takového jsem vůbec nebyla připravená. Nečekala jsem, že do akademických starostí vletím, ještě než se zapíšu do prvního ročníku. Studijní stresy by přeci měly přijít až se studiem, ne? Skřípala jsem proto zuby, když jsem o dovolené usedala k informační schůzce, a skřípala jsem ještě víc, když jsem se konečně odhodlala začít grantovou žádost sepisovat.

Pro tohle jsem se na doktorát nehlásila, blesklo mi hlavou, když jsem zamračeně otvírala hned dva různé anglické návody k vyplňování nekonečného formuláře. Jenže pak jsem se zarazila. A pro co ses tam tedy hlásila? Tohle je doktorát. Nesmyslné žádosti, soutěžení a řevnivost, nedostatek peněz. Věděla jsi, že přesně to ti obnovený studentský život přinese. Není žádná možnost, jak se tomu vyhnout; dokonalý svět, ve kterém akademická činnost znamená jen smysluplné aktivity, neexistuje. Pokud na to nejsi připravená, možná jsi měla zůstat tam, kde jsi, a řešit do konce života nové iPhony.

V ten moment se mi v hlavě odehrálo hotové zemětřesení. Vzpomněla jsem si na svých šestnáct let, kdy jsem s úsměvem usedala k příšerně nudným domácím úkolům, protože jsem věděla, že právě to je ta doba, na kterou budu jednou nostalgicky vzpomínat. A obrovské „nechci“ se mi v hlavě začalo překlápět do nesmělého „chci“. Takhle jsem zvolila, tohle je moje budoucnost. Pokud v ní mám být šťastná, musím ji přijmout se vším všudy. Ze života nejde jen vyzobat třešinky, je třeba sníst celý dort. I když je plněný nechutným máslovým krémem.

A tak jsem se usmála, otevřela si Word a pustila se do díla. Hlavu jsem měla lehkou, náladu dobrou a hřálo mě vědomí, že dělám to, co dělat mám. Stejně jako tehdy v sextě; na kterou ostatně dodnes ráda vzpomínám.

13 odpovědí na “O usmíření”

  1. K příšerně nudným domácím úkolům nebylo záhodno usedat a natož s úsměvem! A ani já nelituji. Tvoje nadšení ti přeji, ať tě provází celým doktorátem 🙂
    Nakonec to, že musíme věci přijímat s dobrými i špatnými stránkami je do života nesmírně cenný přístup.

  2. No bodejť, má pravdu, předsedo! 🙂 Je-li naše rozhodnutí opravdu pevné, vztahuje se i na všechny více či méně skryté vady a doprovodné pihy na kráse, protože jsou jen odvozené od toho hlavního, co bylo důvodem našeho rozhodnutí. Jen to teď vypadá, že pro mě tím padla i poslední šance, že někdy v budoucnu přejdu na iPhone :-).

    1. Ono by to nakonec bez těch pih a chyb stejně nebylo úplně ono (mimochodem větu, která začíná i končí na „ono“ jsem asi ještě nikdy nenapsala). Dokonalost sice může vypadat pěkně, ale byla by s ní pořádná nuda! 🙂 A co se dá dělat, budeš to holt muset vydržet s Androidem 😀

  3. Miroslav Holub v jedné povídce popisuje, jak člověku z ulice předváděli názorně, jak se dělá věda a co to doprovází… Od formulářů a byrokratické zátěže po vyplňování dotazníku až po , i koukání do mikroskopu se snahou vifet něco smysluplného… Napřed se na vědce koukal prezirave, pak pochopil… Každé povolání má Holt svoje…

  4. Nejkrásnější je to prozření, to ujasnění.
    Ale o tom to je, člověk si sám musí uvnitř uspořádat své molekuly a atomy, nikdo cizí to neudělá tak dobře a zodpovědně 🙂

  5. Nedávno, velmi nedávno, zdá se, jsem prvně hleděl do Modrého křesla. Když jsem si přišel dostatečně zaujatý celkovým konceptem čalounění a vůbec jeho ergonomické fyziognomie, jal jsem se mírně lustrovat pod nánosy prachu v záhybech a naleznul článek (dnes snad již apokryfní), jenž slul Zpověď demotivovaného absolventa aneb proč nejít na doktorát. Řekl jsem si, ty vole, ta holka má koule, hodně mega! (já tak vzdávám lidem hold).
    A včil hledím na novou vrstvičku protiprachového křeslového laku a říkám si, ty vole, ta holka má koule, hodně mega!

    A mám takový sžíravý pocit, přemítám, jestli dobrý, či špatný, pocit déjà vu, totiž pocit, že se má vlastní historie opakuje v někom dalším… :oD Je to vlastně legrační. S jakou hrdostí jsem tenkrát hlásil objev, že na doktorát seru…
    Pokud jsem tedy skutečně o pár let napřed, věz, že to bude hrozná zkušenost! :oD Ovšem ještě tam jsem a vzdát to se nechystám, byť z klacků pod nohama pomalu vzniká hráz.
    Berme to tedy sportovně.

    Drž se, designérko útulného nábytku! Všechno bude! ;o)

    P. S.: Napiš pak někdy o nových spolužácích (vlastně kollezích), zajímá mě, jestli jsou taky tím ultimátně namotivovanější, čím jsou mladší a, ehm, naivnější.

    1. Takže kolega je rovněž navrátivší se akademik? 🙂 To je pěkné 🙂 Rozhodnutí vrátit se se ve mně lámalo přes dva roky a bylo to jedno z nejobtížnějších rozhodnutí, jaká jsem v životě dělala. Tady na blogu ho ilustruje ještě jeden článek, který figuruje mezi tím prvním zdrceným a tímhle, ale myslím, že pokud jsi procházel i čalounění zapadané prachem (což mě velmi těší), není to pro tebe žádné tajemství 🙂
      Na svoje spolužáky se upřímně řečeno docela těším, protože na přijímačkách jsem potkala pár svých vrstevnic, které se rovněž vracejí po pár letech v normálním světě 😀 Ale mladí a namotivovaní tam jistě taky budou. Bez nich by to snad ani nebylo ono. Děkuji za slova uznání a držím palce, ať tu hrát překonáš! 🙂

  6. Jest obdivuhodné, že za vzrůst díla jsi ochotna položit zdraví, žes připravena sloužit do posledního dechu. Dav uchazečů bývá veliký a je, bohužel, podroben jako my hroznému zákonu Času!

Napsat komentář: Marie Veronika Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *