Jak jsme točili násadou od koštěte aneb technologie mého dětství

Když člověk žije ve víru chytrých telefonů, sociálních sítí, Netflixu a HBO, málem mu začne připadat, že takhle to bylo snad odjakživa. Na to, že žijeme víc online než ve skutečnosti, si přece stěžujeme už tak dlouho! Jenže to je jenom velmi podařená iluze. Nejen že to takhle nebylo odjakživa, nebylo to tak vlastně ještě docela nedávno. Já si kupříkladu docela živě si pamatuji, jak si rodiče pořídili první barevnou televizi nebo jak prodali v roce 2005 svoji Škodu 100. Ano, opravdu ji ještě někdo koupil.

Patrně nejkomičtější vzpomínka na technologie mého dětství se ale váže k televizi. Měli jsme tehdy malou, těžkou, neforemnou bednu se skleněnou obrazovkou, zkrátka televizi jako každý druhý. Zajímavý na ní byl především způsob, jakým chytala signál. O něčem tak technologicky pokročilém jako kabelovka nebo satelit jsme si mohli nechat leda tak zdát; naše televize chytala signál na anténu, vystrčenou vysoko pod střechu na půdu na několika svázaných násadách od koštěte. Technologické řešení vpravdě na výši, říkáte si nejspíš a uznale pokyvujete hlavou. Mohu vás ujistit, že kvalita spojení tomu odpovídala. Signál z antény vyžadoval péči celé rodiny.

„Zase to zrní,“ prohlásil zpravidla aspirující televizní divák, když si zapnul, jak jsme říkávali, bednu. (Co si vlastně lidé zapínají dneska? Placku?) Všichni jsme věděli, že tahle věta znamenala něžnou výzvu pro jiného člena rodiny, který se odebral na půdu a začal otáčet nejspodnější násadou od koštěte. „Lepší?“ zařval točič zpoza dvou rohů do obýváku. „Ne! Pokračuj!“ odvětil obdobnými decibely divák. A pak, šetře hlasivky svého pomocníka, sám od sebe pokračoval. „Horší, horší, mnohem horší! Teď už není vidět vůbec nic!“ A půdní spojka točila a točila, dokud se neozvalo nadějné „Jo, teď je to lepší!“ a o zlomek vteřiny později „A zase špatný!“. A tak pořád dokola. Jemná manipulace doplněná řevem obou stran pokračovala do chvíle, než to alespoň jednu přestalo bavit. Holt jsme se s nějakým tím zrněním museli smířit.

Když si dnes na podobné excesy vzpomenu, říkám si, jak je ta dnešní dokonalá technologie vlastně nudná. Film se nenačte do deseti vteřin a my už jsme otrávení, že je dneska to připojení vážně děsně pomalé. A běda, jak to není ve Full HD! Na telefonu už dávno nic nevytáčíme (a možná brzy zapomeneme, kde se tohle kouzelně názorné slovo vůbec vzalo), nerozlišujeme hovory město a meziměsto, ba ani časy ve špičce a mimo ni. Nemusíme otáčet kazety v kazeťáku ani se starat o poškrábaná cédéčka. Dokonce i ti moji rodiče už si pořídili novější auto než ten ojetý pekáč z roku 2005. A představte si to: má posilovač řízení a brzdu, která opravdu brzdí. Co vám budu povídat, ještě jsem si na to nezvykla.

17 odpovědí na “Jak jsme točili násadou od koštěte aneb technologie mého dětství”

  1. Vidíš, dneska už se škodověnky prodávají jako veteráni, rodiče měli ještě pár let počkat 🙂 Holt nebyla nebezpečný model v limitované edici jako pekáč, co naučil jezdit mě – ale to je historka na samostatný článek.
    Děti na návštěvě nedávno moje bydlení ocenily slovy ‚a tady bydlí babička?‘, kterou viděly venku. A on si tam člověk fakt postupně shromáždil to, s čím vyrůstal 😀 Jen počítač, byť zasloužilý, to poněkud kazí. A zářivky na stropě. Ty se také rozsvítí hned.

    1. Věru nevím, jestli ta naše popelnice by vydala za veterána. Na to jich bylo svého druhu asi přeci jenom moc – na rozdíl od jiných pekáčů 🙂 A to s tou babičkou mě teda dostalo 😀

  2. Milá Marie Veroniko,
    to je fakt, na to řvaní na půdu nezapomenu nikdy! 😀 Inu, dle zásady, jak se na půdu volá, tak se z půdy ozývá… 🙂

  3. Protože můj otec byl mimořádně šikovný, vyrobil už na konci 70. let anténu, která se natáčela po stisknutí knoflíku pod televizí žádaným směrem: Na západ, když jsme chtěli sledovat „jedničku“ nebo německé ARD či ZDF (ano, tak podloudní jsme tehdy na Domažlicku byli!), na východ, když jsme přepli na „dvojku“. Moc se to líbilo hrdličkám, které se na otočné anténě rády vozily. O takovém adrenalinu se dnešním staňkovským hrdličkám rozmazleného 21. století ani nezdá :-).

  4. Já jsem řvaní nahoru nezažila, otec byl hodně zdatný, takže anténu jsme měli zdatně a účelně připojenou s výborným signálem.
    Ale nezapomenu na jinou libůstku, v roce 1974 si rodiče zakoupili nádhernou automatickou pračku.
    Přesto se každou sobotu vytáhla mini romo a celý den se otrocky tahalo prádlo na vymáchání do vany a pak do ždímačky. Šílené, devastující, ale ta automatická pračka se musela šetřit, byla drahá 🙂

    1. No tedy, takový přístup už si dnes nedovedu skoro ani představit 😀 Tahat celý den prádlo muselo být strašné peklo už samo o sobě – a když o kus vedle stál přístroj, který by to všechno zvládnul sám… inu, nepředstavitelné!

      1. Nikoliv nepředstavitelné, ale totální opruz, na který nezapomenu do konce svého žití.
        Dokud se mé generálce nerozsvítilo, trávili jsme soboty jako prádelní otroci.
        A když jsem jí to po letech připomněla, tvrdila mi, že lžu 🙂 🙂

  5. Aby podobné úvahy získaly rub i líc, hodí se přečíst si legendární sbírečku Na vlnách TSF a dovědět se, že vlny moře a vlny vlasů jsou hezčí než Netflix!

    1. Musím se přiznat, že zrovna poetismus mi nijak zvlášť neučaroval, takže Na vlnách TSF jsem nečetla – a v blízké době nejspíš ani nebudu 🙂 Ale kdo ví. Třeba jednou.

  6. No na natáčení antény pamatuji, jen jsme místo nadsd od kpstete měli jakousi tyč… Technika v elektronice a počítačích jede neuvěřitelným tempem…

  7. Ha, když jsem ještě měla televizi, tak mi taky fungovala jen na anténu, takovou tu malou pokojovou, kterou jsem musela věčně nastavovat a štelovat – zatímco vedle už měli v obýváku dávno satelit a domácí kino, takže to není zase tak dávno 😀 Jenže já se od televize pomalu odpoutala, takže mi to nevadilo.

    1. Taky jsem od televize postupně odpadala, až jsem odpadla docela. A když jsem naposled u rodičů viděla kousek zpráv, ujistilo mě to, že to opravdu není žádná škoda.

  8. Kazety otáčím dodnes, na půdu řveme kvůli satelitu (programy máme základní), DVD mě štvou, že ty starší nejdou na novějších přístrojích, a mobily mám pro jistotu dva, jeden ten starý tlačítkový (nevybíjí se tak rychle, je na něm na sluníčku vidět a hlavně ho umím vždy ovládat). Takže kam na mě s technikou 🙂

    1. Hezky! Hloupý telefon mám též a i po necelých pěti letech pořád vydrží na jedno nabití krásné dva týdny. Kam se hrabou smartphony! 🙂 V tom zbytku ale jednoznačně vedeš! 🙂

Napsat komentář: Proxim Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *